Zloděj

Po dlouhém a náročném dni si konečně lehla do postele. Když už pomalu usínala, zaslechla dole na schodišti šramot. Otevřela oči, zůstala ležet a poslouchala. Byly slyšet znatelné kroky, které se přibližovaly směrem k její ložnici. Vstala, potichu se přemístila za dveře a sevřela v ruce baseballovou pálku, kterou tam ve tmě nahmatala. Po chvíli uviděla za skleněnou výplní dveří kužel světla vycházející z baterky. Dveře se tiše otevřely, světlo zasvítilo do místnosti a současně uviděla, jak překročila práh bílá teniska. Když se před ní objevila vysoká silueta postavy, která byla víc než o hlavu vyšší než ona, na nic nečekala a zezadu ji silně udeřila do hlavy. Tělo se, se žuchnutím svezlo k jejím nohám. Rychle popoběhla k nočnímu stolku, kde ze zásuvky vyndala policejní pouta a zkušeným pohybem připoutala ležícímu zloději ruce ke své posteli. Potom už klidně došla k vypínači a rozsvítila. Na zemi ležel vysoký, štíhlý muž. Na sobě měl černou kombinézu, bílé tenisky a chirurgické rukavice. Jeho obličej zakrývala černá horolezecká kukla. Stáhla mu ji a zjistila, že muži je asi čtyřicet let a je docela hezký. Majitelka domu, měla pro strach uděláno a jen tak něco ji nevyvedlo z rovnováhy. Proto se posadila do křesla, zapálila si cigaretu a čekala, až se, teď už její oběť, probere.
Zamrkal do ostrého světla a snažil se rozpoznat, co se stalo. Rozhlížel se kolem, když jeho pohled zaznamenal ženu sedící nad ním v křesle.
“To je dost, že ses probral, frajere,” poznamenala s opovržlivým úsměvem.
“Co, to jako má být? Okamžitě mě pusť!” křikl a zarachotil pouty na rukou o nohu postele.
“Děláš si legraci? Ty se mi vlámeš do domu a ještě si budeš stěžovat?“ okřikla ho a dál zůstávala sedět.
“No, ale já… já jsem ti nic…,” hledal argumenty a odůvodnění svého dřívějšího počínání.
“Nejde na to nic říct co?“ postavila se nad ním, přetáhla ho přes stehno důtkami, se kterými si celou dobu pohrávala a dodala: “A nevšimla jsem si, že bych ti dovolila mi tykat!”
“Au, to bolí, co děláš… te,” sykl bolestí a raději přešel k vykání.
“Ano, to je účel, na takové šmejdy, jako jsi ty, nic jiného neplatí,” znovu svá slova zpečetila silnou ranou důtkami.
“Tak mě pusťte, nic jsem vám neudělal, ani nevzal,” řekl už o poznání méně vzpurně.
“No, tak na to zapomeň hochu,” přešla k nočnímu stolku a ze zásuvky vyndala malý dámský revolver a vrátila se opět ke své oběti.
“Co, co chcete dělat?” řekl vystrašeně.
“Teď ti sundám pouta, ty se ani nepohneš a půjdeš tam, kam ti řeknu. Pokud se o něco pokusíš, buď si jistý, že jsem výborný střelec, je to jasné?” nastínila mu to, co se bude v nejbližší době dít.
“Ano, je mi to jasné,” řekl odevzdaně, došlo mu, že nemá na vybranou.
Odemkla pouta a nechala ho postavit se, pak mu ruce opět spoutala za zády. Mírně ho postrčila směrem ke dveřím ložnice. Pomalu sešli až do sklepních prostor domu.
“Zastav se!” nařídila, když došel zhruba doprostřed místnosti. O něco později rozsvítila světlo u stropu. Překvapeně se rozhlédl kolem sebe. U zdi uviděl kříž se železnými oky, opodál stála trestná lavice, na zdi visela spousta bičů, rákosek a jiných udělátek. Stejně tak si prohlížel různá lana a provazy a kožené řemeny a řemínky.
Dovedla ho až do rohu místnosti, kde otevřela dvířka masivní železné klece a přikázala: “Vlez tam!”
Neodporoval a postavil se, kam mu řekla. Sundala mu pouta a zavřela za ním zamřížovaná dvířka. Otočil se a překvapeně se na ni díval. Prostrčila mu do klece misku s vodou. Vyplašeně sledoval, co bude následovat.
“Jdu spát, už jsi mě dnes zdržel dost. Ráno si promluvíme,” pronesla rozhodně, zhasla a odešla do své ložnice v prvním patře.
Celou noc ležel na zemi uvnitř klece, nezamhouřil oko a stále si nadával, proč dostal ten hloupý nápad jít krást zrovna k téhle šílené ženské. Na chvíli usnul až nad ránem, kdy ho probudilo její kopnutí do mříže klece, až sebou trhl.
“Vstávej, ty šmejde, spát mi tu nebudeš!” křikla a chrstla na něj kbelík ledové vody.
Probral se už docela, zůstal na kolenou a díval se na ni, jak si sedá na židli naproti němu. Teprve teď si ji mohl prohlédnout. Bylo jí necelých třicet, drobná postava, kaštanové vlasy měla stažené do ohonu.
“Co… co se mnou chcete dělat?” zeptal se trochu vyplašeně.
“Ticho, teď budu mluvit já. Ty smíš mluvit, jen když budeš tázán,” řekla rozhodně, zapálila si cigaretu a pokračovala: “Předně si uvědom, že můj celý dům je střežený kamerovým systémem. To znamená, že mám do detailu zaznamenáno tvé včerejší vloupání i to, jak jsem tě zneškodnila. Pokud by ses chtěl nějak vzpouzet, nebudu váhat ty nahrávky proti tobě použít. Jasné?”
“No… ano, jasné, ale…,” nenechala ho dokončit větu.
“Řekla jsem, pokud budeš tázán,” skočila mu do řeči, “ teď si z tebe udělám svého osobního poskoka, sluhu, otroka, uklízečku, kuchaře, zahradníka… zkrátka, co budu potřebovat. Doufám, že jsi trochu zručný a neumíš jen krást a přepadat slušné ženy,” pronesla klidným, pevným hlasem.
“Ale… to přeci nemůžete… to je…,” blekotal a snažil se nějak argumentovat.
“Mlč! Dovolila jsme ti mluvit, nebo jsem se na něco ptala? Co je těžkého na tom pochopit, že budeš mluvit, jen když já řeknu?” znovu ho ostře přerušila.
Odevzdaně sklopil hlavu a už jen poslouchal, co mu říká.
“Bydlet budeš zatím tady, tahle klícka bude tvé nové apartmá, dokud neusoudím, že si zasloužíš bydlet kulturněji. Pokud budeš mít dovoleno mluvit, budeš mě oslovovat Madam, že  mi budeš vykat, to už jsi zřejmě pochopil. Jak se jmenuješ?” zakončila svůj monolog otázkou.
“Otakar… Madam,” vysoukal ze sebe odpověď i s oslovením, což mu moc nešlo.
“Hezké jméno, budu ti říkat poskok… zatím… protože zatím nejsi nic jiného,” řekla a maličko se usmála. Potom vstala, zašlápla na zemi nedopalek cigarety a přešla až k němu.
“Postav se,” poručila.
Nepokoušel se o žádný odpor, stoupl si těsně k mříži své klece. Zacvakla mu na krku úzký, nerezový obojek.
“To nemáš na ozdobu, to je pojistka,” řekla a vytáhla z kapsy malou černou krabičku. Zapnula na boku její napájení a nastavila mu ji před oči.
“Tohle budu nosit neustále při sobě. Pokud budeš zlobit, neposlechneš můj příkaz, nebo se dokonce o něco pokusíš, stane se tohle,” při těch slovech, zmáčkla červený vypínač a on dostal tak silnou elektrickou ránu do krku, až klesl zpět na kolena.
“Výborně, funguje dokonale. Totéž se stane, pokud by ses vzdálil mimo pozemek tohoto domu. Zámek obojku je důmyslně vyrobený, takže se nepokoušej ho jakkoliv sundat, stejně by se ti to nepodařilo. Všechno jasné, poskoku?” zakončila své vyprávění a zastrčila ovladač do kapsy.
“Ano… jasné, Madam,” odpověděl už o poznání pokorněji, zjistil, že odporem si jen přitíží.
“Skvělé, teď se smíš trochu vyspat, já jdu mimo dům, mám nějaké zařizování, potom si tě přijdu zkontrolovat,” řekla ještě, strčila mu do klece dva krajíce suchého chleba, misku s čerstvou vodou. Zhasla světlo a on už jen slyšel, jak její podpatky klapou na schodech, když odcházela.
Vrátila se asi za tři hodiny a probudila ho stejným způsobem, jako před tím. Škubl sebou, ale tentokrát hned, jak ji uviděl stát před klecí, si klekl a díval se na ni s očekáváním.
“No co zíráš? Vyspal ses trochu?” zeptala se po chvilce.
“Ano, Madam, trochu ano,” odpověděl už tak, jak mu nařídila.
“Fajn, teď tě odemknu, opovaž se, o něco se pokusit,” řekla a strčila mu pod nos ovladač jeho obojku. Když před ní stál s otazníky v očích a trochu vyděšený, pokračovala s jeho úkolováním.
“Teď půjdeš tamhle do koupelny,” ukázala hlavou do rohu suterénní místnosti, “tam se osprchuješ a oblékneš si to, co tam najdeš. Dveře necháš celou dobu otevřené, abych na tebe viděla. Potom přijdeš zpět, sem ke mně.”
Udělal vše tak, jak mu přikázala. V koupelně si oblékl jen latexové trenýrky. Nic jiného tam nenašel a předstoupil před svou Madam.
“Teď půjdeme nahoru. Takhle budeš začínat vždy každý den, když si sem pro tebe přijdu. Nepolezeš mi do bytu celý ušmudlaný přímo z brlohu,” řekla ještě a zamířila ke schodům, on ji poslušně následoval. Sám pro sebe si říkal, že zatím bude vyčkávat, bude dělat, co po něm chce, i když mu to je proti srsti. Jistě se najde příležitost, kdy bude moci z tohoto zajetí uprchnout a popřípadě se zmocnit nahrávek bezpečnostních kamer.
Provedla ho celým bytem a ukázala vše potřebné pro jeho budoucí práci. Sdělila mu, co po něm bude vyžadovat a jak bude trestat jeho neposlušnost nebo nedostatky. Nakonec ho poslala do kuchyně, aby jí uvařil kávu a sama se usadila v obýváku do křesla.
“Vaše káva, Madam,” řekl, když splnil tento drobný úkol a položil šálek s vonící kávou na stolek.
“Výborně, tvé místo je zde,” řekla a ukázala na zem vedle svého křesla.
Klekl si na paty a díval se na ni.
“Tohle podepiš,” posunula na kraj stolu arch hustě popsaného papíru, na jehož okraji četl nadpis: “Otrocká smlouva”. Trochu zděšeně pročítal řádky svých povinností, prakticky nesměl vůbec nic. Směl jen to, co mu ona dovolila, nebo přikázala. Svou vůli tímto zcela ztrácel. Podepsal a znovu si pomyslel, že jeho doba přijde. Chce to jen trpělivost.
“A tohle se do zítřejšího rána naučíš zpaměti,” řekla, když mu předložila další list papíru, který nesl název: “Desatero otroka”.
“Ano, Madam,” pronesl polohlasně a raději neodporoval.
Dala mu ještě pár úkolů, které šel hned splnit. Prakticky se z něho stal její otrok. Měl vyprat, vyžehlit, uklidit kuchyň a halu. Když měl práci hotovou, opět šel za ní, tentokrát do její pracovny, Poprosil o dovolení smět promluvit a když dostal svolení, požádal ji o kontrolu své práce. Dělal vše tak, jak ho instruovala a jak to vyžadovala.
Procházela kuchyní, koupelnou i halou a všude vyřkla nějakou číslovku.
“Kolik jsem napočítala dohromady?” zeptala se ho, když dokončila kontrolu jeho práce.
“Dohromady sto osmdesát, Madam,” řekl nechápavě a tázavě se na ni díval.
“Víš, co je to za číslo?” zeptala se znovu.
“To opravdu netuším, Madam,” odpověděl a dál z ní nespouštěl oči.
“Je to počet ran, které dostaneš jako trest za nekvalitně odvedenou práci. Nástroj, kterým dostaneš výprask, vyberu já. Teď mě následuj dolů,” řekla vysvětlení a i s ním sestoupila do suterénu.
Odvedla ho k trestné lavici, kterou tu viděl už minulý den, a poručila mu, aby se přes ni ohnul. Připoutala mu ruce i nohy a vyzkoušela jeho nehybnost.
“Bude to tento krátký bič a rákoska,” strčila mu oba nástroje pod nos a pokračovala: “Každou ránu mi ohlásíš číslovkou a za každou mi poděkuješ. Počítat budeš proto, že já se tím nemíním obtěžovat a děkovat proto, že každá rána, kterou dnes i v budoucnu dostaneš, je jen pro tvé dobro. Ty aniž to ještě tušíš, máš teď jediný cíl, jedinou touhu a to je to, abys mi dobře sloužil, abys byl perfektní a abych já byla stoprocentně spokojená. Aby tomu tak bylo, musím si tě vychovat a tělesné tresty jsou k tomu ta nejlepší metoda. Proto dostáváš výprask pro své dobro a proto mi za něj také děkuješ. Jasné?” vysvětlila mu vše, aby chápal situaci a hlavně svou pozici vůči ní.
“Ano, Madam, jasné,” stačil ještě hlesnout a už se na jeho hýždích objevila první rána pleteným krátkým bičem.
“No, tak já čekám!” ozvalo se nad ním, když nic neříkal.
“Jedna, děkuji, Madam,” hlesl trochu nesměle.
“Nahlas!” řekla, když mu vymalovala druhý rudý pruh.
“Dvě, děkuji, Madam,” křikl podstatně hlasitěji a ona spokojeně pokývala hlavou.
Po sto osmdesáti ranách ho odpoutala a přikázala, aby se postavil. Neudržel se na nohách a klesl na všechny čtyři. Podívala se na výsledek své práce a všechny šrámy mu namazala hojivou mastí.
“Padej na místo,” řekla, postrčila ho špičkou boty a ukázala na klec, kde trávil předešlou noc.
Tak jak byl, po čtyřech dolezl do klece, kde za ním zavřela dveře. Nemohl se zvednout, zůstal ležet na zemi a těžce oddychoval.
“Nono, nebuď taková padavka. Zvykneš si a ještě se ti to bude líbit, uvidíš. Nezapomeň, že tě zítra vyzkouším, jak umíš desatero,” s těmi slovy zhasla velké světlo, nechala svítit jen malou žárovku nad klecí a odkráčela nahoru, do svého bytu.
Ráno se probudil dřív, než přišla a nemusela ho tedy budit.
“Tak polez, poskoku,” řekla, když mu otevřela dvířka jeho kobky.
Vylezl ven a klekl si před ní.
“No tak, co bude?” zeptala se trochu rozzlobeně a dodala: “Co máš udělat, když přijdu? V tom desateru to je, mám tomu rozumět tak, že ho neumíš?”
Rychle se sklonil a políbil špičku její boty, kterou mu nastavila.
“Vidíš, že to jde, padej se umýt,” řekla přísně.
Když se vrátil, na její pokyn odříkal celé desatero, které se přes noc naučil. Naštěstí neudělal ani jednu chybu, takže ho dokonce pochválila.
Tak to šlo den za dnem, téměř půl roku. Zpočátku se při práci, kterou mu dávala, snažil přijít na to, kde by mohly být schovány záznamy o jeho vloupání, které tenkrát provedl. A stejně tak usilovně vymýšlel plán na svůj útěk. Postupem času mu ale stále méně a méně přestávalo vadit, že tu je. Že si z něj udělala svého sluhu, svého kuchaře, kadeřníka, zahradníka. Během této doby se vypracoval k tomu, že dostal normální oblečení a sloužil i jako její osobní řidič, když potřebovala někam odvézt. I ona si zvykla na komfort, který tím, že vlastnila otroka, měla. Teď to byl ještě otrok, tedy někdo, kdo práci a veškeré příkazy plní ne proto, že by chtěl, ale proto, že musel. Měla ho v hrsti a on to věděl. Dost se ale vyznala v psychologii a byla přesvědčená, že jednou přijde doba, kdy se z něj stane člověk, který vše co ona řekne, bude vykonávat rád a s radostí, jen proto, že to je pro ni.
Už ho ani nemusela tolik trestat jako na začátku, postupem času se vše naučil a jen málokdy našla při kontrole jeho práce nějaké chyby. Teď už ani nespal v kleci v suterénu, vyčlenila mu malý pokojík pro sluhu, ve svém bytě, kde měl obyčejnou válendu na spaní a když pro něj zrovna neměla žádné úkoly, musel se tam zdržovat, aby ho měla po ruce, když ho bude potřebovat. Tohoto času moc nebylo, dokázala ho vytížit velice dobře, ale když se přeci nějaký našel, musel ho trávit například psaním úvah o tom, jak si váží toho, že jí smí sloužit a podobná témata, kterými mu vštěpovala oddanost a úctu ke své osobě. To se jí celkem dost dařilo. Jeho už vůbec nezajímalo, že by měl utéct a dokonce by si už asi nedokázal představit, že by byl něčím jiným, než jejím sluhou. Že by dělal něco jiného, než by mu ona poručila.
Tak se stalo, že když uběhl rok jeho služby u ní a byl ten den, kdy se k ní před rokem vloupal, zavolala si ho jednou večer k sobě do ložnice.
“Víš, co je dnes za den?” řekla, když vstoupil a předpisově si před ní klekl.
“To netuším, Madam, dny mi tak nějak splývají, nevím, ani jestli je pracovní den nebo svátek,” odpověděl pokorně a nepřestával se dívat do země.
“Dnes je to přesně rok, co jsem tě chytila tady v mé ložnici, když ses ke mne vloupal,” řekla a zvedla mu hlavu za bradu, aby se jí díval do očí.
“Ano… vzpomínám si, Madam,” řekl a poněkud se mu zadrhl hlas.
“Rozhodla jsem se, že ti dám šanci… šanci na polepšení. Strávil jsi službou u mě celý rok, někdy to byly perné chvíle, ale myslím, že jsem z tebe dokázala udělat celkem slušného člověka a vychovala tě podle svých představ. Dávám ti tedy svobodu, když budeš souhlasit, odepnu ti obojek, ty odejdeš a už se nikdy neuvidíme. Vrátíš se do svého normálního života,” sdělila mu a on nemohl skrýt překvapení. V první chvíli se zaradoval a už se viděl venku ze svého vězení, to trvalo jen malou chviličku. Pak si uvědomil, že je mu u ní vlastně dobře, že nechce, aby to skončilo. Tyto dva pocity se v něm praly. Nakonec vykřikl:
“Ne, Madam, chci…,” nedokončil větu, zarazila ho pokynem ruky.
“Teď mlč… běž do svého pokoje a přemýšlej, až si budeš na sto procent jistý, co chceš, přijdeš mi to říct,” řekla a po těchto slovech odešel.
Seděla v křesle a četla si knihu, stejně ale nevnímala co, myšlenkami byla stále u něj a čekala, s jakou odpovědí přijde. Musela si přiznat, že si sama přeje, aby jí zůstal.
Přišel asi za dvacet minut.
“Smím promluvit, Madam?” požádal o dovolení, přesně podle předpisů a klekl si před ní.
“Povídej,” řekla a opřela se v křesle.
“Nemohu říci, že byste mě nepřekvapila vaší nabídkou. Sám bych se vám chtěl přiznat, že v začátcích služby u vás, jsem přemýšlel hlavně o tom, jak se odtud dostat. Postupem času jsem ale začínal vidět, jaký jste skvělý člověk, jak mi vštěpujete to, abych byl lepší a slušnější člověk. Jak mě vedete a učíte. Pravda, někdy to hodně bolelo, ale musím říct, že jsem si to vždy zasloužil. I ten největší výprask, který jsem od vás dostal, byl vždy oprávněný. Byl přesně za chybu, kterou jsem udělal a podle míry provinění bylo velké i potrestání.”
Dovolil si po kolenou přilézt o trochu blíž a ona ho nechala.
“Proto vám má Madam chci říct… Ne, proto vás má Madam chci co nejpokorněji požádat… nechte si mě prosím a dovolte mi, abych u vás směl zůstat i nadále. Život bez služby vám, by pro mě ztratil smysl. Prosím… Madam,” při posledních slovech se doslova připlazil až k ní a prosebně líbal její nohy.
“Zvedni se,” poručila mu.
Klekl si opět na paty a dychtivě očekával, co bude následovat.
“Tohle už nepotřebuješ…,” s těmito slovy mu odepnula elektronický obojek a pokračovala: “... a dostaneš místo něj tento.”
Rozvinula před ním černý kožený obojek, na kterém se houpal medailon s jejími iniciálami. Nastavila ho před něj a on do něj sám položil svůj krk. Když mu ho zapnula, řekla:
“Jsem ráda, jak ses rozhodl. Od dnešního dne jsi můj. Jsi můj submisiv. Máš své povinnosti, musíš samozřejmě plnit vše jako doposud, ale máš také svá práva. Jsi opět člověk, člověk, kterého já vedu, kterému určuji jeho směr a kterého si vážím. Máš samozřejmě opět svůj názor, který mi smíš říct. Máš právo mi poradit, já pak rozhodnu, zda to bude tak nebo jinak.”
Nastavila mu ruku, kterou vroucně a vděčně políbil. Cítila, jak je tato chvíle pro něj téměř slavnostní, jak ho celého prostupuje. On se cítil jako znovu zrozený. Byl napravený, byl slušný člověk a hlavně… stal se jejím submisivem.

Marek Veselý