Zkouška z anatomie

    V noci téměř nespala, nebylo tedy divu, že zvonění budíku přeslechla. Probudil ji až napotřetí. O patnáct minut později, než měla původně v úmyslu vstávat. Vystřelila z postele a běžela do koupelny. Rychle se nalíčila a učesala. V pokoji vzala z opěradla židle nachystaný černý kalhotový kostým a bílou halenku. V rychlosti si natahovala punčochy, ale jak se jí třásly ruce, nehtem je protrhla.
„Do háje!“ vykřikla rozzlobeně. Nesnášela, když musela spěchat. Nesnášela, když měla zpoždění. A hlavně, dnes nesměla přijít pozdě. Měla zkoušku z anatomie a věděla, že profesor jí další šanci nedá. Pokud tedy řekne, že zaspala. A lhát ona neměla ve zvyku. Rychle našla v zásuvce nové punčochy a opatrně si je natáhla, pak nazula boty na podpatku, kabát si jen přehodila přes ramena, popadla kabelku a v příští chvíli už běžela ze schodů dolů. Těsně před tím, než vyšla z domu, uvědomila si, že nezamkla. Vyběhla schody nazpátek, chybu napravila a běžela zpátky dolů. Díky tomu malému zdržení jí ujel autobus.
„Do prčic!“ zanadávala na zastávce plné lidí. Chtěla si zavolat taxík, ale zjistila, že nechala doma mobil. Na jízdním řádu zjistila, že další autobus jede za deset minut. Vytáhla tedy z kabelky svůj notes s poznámkami a začetla se do nich. Věděla, že se naučila perfektně. Věděla, že víc udělat nemohla. Ale stejně byla nervózní.
    Na fakultu doběhla těsně. Zkouška zrovna začínala. Díky tomu, že podle příjmení byla v polovině abecedy, mohla se v klidu posadit na lavičku vedle nervózních spolužaček. Tedy… kolegyň a kolegů, jak se správně říká na vysoké škole. Všichni byli bledí, měli pod očima stejně výrazné stíny, jako ona. Ale na rozdíl od ní byli všichni zaboření do skript a poznámek. Konečně vyšel první zkoušený.
„Pitomec! Blbec! Nedal mi to kvůli doplňující otázce!“ rozčiloval se, sotva zavřel dveře. O chvilku později ze dveří vyběhla plačící dívka.
„Ty jo, starouš, ale má dneska mizernou náladu!“ zašeptal mladík vedle ní.
„Starouš?“ podivila se. Mladík kývnul ke dveřím.
„Vždyť může být sotva o pár let starší, než my,“ namítla, ale odpovědi se jí už nedostalo. Všichni opět věnovali plnou pozornost učení. A lidé ve dveřích se střídali. Všichni měli mnoho společného. Nervozitu před vstupem a rozhořčení po vyjití. Nikdo zkoušku neudělal.
    Když přišla na řadu, sebejistě vstoupila.
„Dobrý den,“ usmála se na profesora. Ten jí k jejímu překvapení úsměv trochu rozpačitě oplatil.
„Má cenu, abyste si sedala?“ zeptal se hned podrážděně. Ona překvapeně zamrkala.
„Jistěže má,“ odpověděla chladně a bez vyzvání se posadila.
„Fajn… Tak třeba… Páteř. Prosím, spusťte,“ vyzval ji.
„Jistě, pane profesore. Páteř, latinsky colomna vertebrae, neboli obratlový sloup se skládá z obratlů, latinsky vertebrae…“ začala klidně a srozumitelně, „… má dvojí esovité prohnutí…“
„U všech lidí?“ přerušil ji profesor najednou.
„Ne, profesore, u všech ne,“ odpověděla okamžitě.
„Špatně, všichni mají dvojí esovité prohnutí. Přijďte, až budete látku skutečně umět!“ vypálil přísně.
„Tak moment!“ postavila se rozhořčeně a pokračovala: „Existují jisté nemoci, kdy je to jinak a vy to dobře víte!“
„Ano, ale já jsem se ptal na běžný stav zdravého člověka,“ namítl profesor a také se postavil.
„Ale otázka byla položena jinak!“ bránila se.
Chvíli ji pozoroval, pak se pousmál: „Dokažte to,“ vyzval ji.
„Mám dokázat co?“ zeptala se trochu zmateně.
„Dokažte, jak jsem položil otázku,“ vysvětlil.
„Tak tohle ne, hochu! Já to umím a ty to víš!“ řekla si v duchu.
„Nechám se přezkoušet komisionálně,“ řekla naprosto klidně a pokrčila rameny.
„To neuděláte, protože sama dobře víte, že komisi bych sestavoval já s rektorem. A před rektorem z vás můžu udělat obyčejnou potížistku,“ pousmál se. Ona se naopak zamračila. Tohle tedy ne!
„Já to umím a vy to dobře víte! Buď mě necháte dokončit odpověď, dáte mi hodnocení, jaké si skutečně zasloužím, nebo…“ zarazila se. Ani si neuvědomila, že mu vlastně začala vyhrožovat.
„Nebo co?“ zeptal se tiše a rozzlobeně.
„Nebo to bude pětadvacet!“ dala ruce v bok. Chvíli na ní ohromeně zíral. Ona sama byla v šoku z toho, co právě řekla, ale věděla, že to na sobě nesmí dát znát.
    „Pětadvacet?“ zeptal se po chvíli. Ona jen přikývla.
„To jako… že jste…?“ díval se na ni. Ona jen mlčela.
„Jako… pistácie?“ zeptal se nakonec. Opět přikývla. Posadil se a pokynul jí rukou na znamení, že má pokračovat.
„Výborně,“ řekl tiše, když výklad dokončila.
„Další otázky?“ zeptala se.
„Ne, to mi stačí. Tedy… v rámci zkoušky. Dejte mi prosím váš index,“ požádal ji. Vytáhla z kapsy malý notýsek a podala mu ho. Stále ještě nevěřila tomu, že se jí povedlo zkoušku složit. Když jí ho podal, rychlý pohledem zaznamenala A.
„Ještě jedna otázka mimo… mimo zkoušku…“ začal profesor.
„Ano?“ naznačila, že poslouchá.
„Myslíte, že byste mohla… pětadvacet…?“ zeptal se zdráhavě. Podívala se na něj.
„Profesoři a studenti nesmějí udržovat jiné vztahy, než kolegiální,“ odpověděla po chvíli. Pravdou ale bylo, že se jí profesor líbil. A navíc, zasloužil by víc, než pětadvacet. Za to, jak všechny vyhodil jen proto, že se mu prostě chtělo.
„Ano… máte pravdu, promiňte,“ zašeptal a cosi četl v materiálech před sebou.
Zvedla se a s rukou na klice se otočila. Líbilo se jí, že se nedoprošuje. Že nežadoní. Jen se slušně zeptal a její odpověď plně akceptoval.
„Zítra ve dvě v kavárně na náměstí,“ poznamenala a rychle za sebou zavřela.
„Tak co?“ zeptal se někdo z ostatních čekajících. Rozhlédla se po chodbě plné nervózních lidí. Pozornost všech ostatních byla plně směřována na její klidnou tvář.
„Áčko,“ usmála se a v jejím hlase zaznívala úleva.

Elisabeth Simpson