Ze vzpomínek jedné Dámy

“Dneska někoho najít, to je skoro nemožné…,” mračila se nad skleničkou vína.
“Prosím tě! A co mám říkat já? Dominantní ženská to má horší, než mucholapka! Musíš je od sebe odhánět vidlemi!” smál se.
“I ty chudáčku… Zástupy poslušných subinek došly?” odrazila míč na jeho stranu. Ještě chvíli se takhle dohadovali. Dlouholetí přátelé, kteří si podobné vtipy na adresu toho druhého mohli s klidem dovolit.
O několik desítek minut (a několik vypitých sklínek) později na ní chvíli beze slova hleděl. Pak se pousmál a řekl: “Proč my dva to nedáme dohromady spolu?”
Rozesmála se, ale brzy ji smích přešel. Hleděl na ni s naprosto vážným výrazem.
“Ale prosím tě! To by velký Dominant neudělal! Takhle se ponížit a poslouchat ženskou…,” namítla.
“Neudělal,” souhlasil s ní, napil se a pokračoval: “Ale ty ano.”
“Ani náhodou!” vypálila okamžitě.
“Co máš dělat, víš?” zeptal se přísně.
“Jo… Nalej mi nejdřív panáka! K čemu jsem se to zase nechala přemluvit, sakra?!” mračila se.
“Chceš snad couvnout?” zeptal se. V hlase mu zaznívalo opovržení. Takhle ho neznala…
“Já?! Nikdy!” řekla rozhodně.
“Tak mi netykej!” řekl hlasitě.
“Pardon, Pane…,” řekla posměšně.
“Legraci si ze mě dělat nebudeš!” zakřičel na ni.
“Pardon, Pane...,” odpověděla stejným tónem, “Já to prostě neumím! A ty to víš!”
“Fajn, naučím tě to! A netykej mi! Sto padesát!” křičel na ni.
“To nemyslíš vážně!” vydechla šokovaně.
“Dvě stě....,” řekl klidně.
“Počkej, to jsme si nedomluvili…,” snažila se ho zarazit.
“Dvě stě padesát…,” znovu zvýšil číslo. Pochopila, že je to za tykání, ale vykat mu prostě nemohla. Ne tak, aby to znělo přirozeně. Sklonila hlavu. Když se podívala nahoru, uviděla, jak k ní míří s rákoskou v ruce.
“Do háje! Vždyť to já jsem ho učila, jak se to drží!” proběhlo jí hlavou.
“Přehni se přes stůl,” poručil jí. Poslechla. Chtěla to mít za sebou. Pokud možno, okamžitě.
“Drž,” vyzval ji. Vyhrnul jí sukni. Pak ji pomalu přejel rukou přes zadek. V duchu mu děkovala, že jí nechal kalhotky. Tolik ponížení najednou by asi nevydržela. Ani se nestihla připravit na to, co se bude dít. Ozvalo se důvěrně známé zasvištění i zvuk dopadu. Důvěrně známé… Jen s tím rozdílem, že tentokrát dopadalo dřevo na její kůži. Do rány vložil snad všechnu svou sílu. Hlasitě vykřikla. Bolestí, ponížením i překvapením.
“Počítej!” zakřičel na ní a plácl ji přes zadek rukou. Dost silně.
“Je-jedna, děkuji… Pa-pane…,” vzlykla.
“Tahle se nepočítá,” řekl spokojeně. Ozvalo se nové zasvištění. A dopad…
“Jedna, dě-kuji… Pane,” vzlykla. Věděla, že nevydrží víc, než deset ran. Pokud nezmírní sílu, kterou používal.
Druhá, třetí, čtvrtá rána… Zdálo se jí, že jsou pořád silnější a silnější.
“Dvanáct… Dě-ku-ji… Pane, pro-sím… Dost… Dost…,” plakala. Na několik vteřin si myslela, že opravdu skončí. Přišla další rána.
“Dost… Pro-sím, do…,” ani ji nenechal dopovědět. Uhodil znovu. A znovu. Jakoby ani nepotřeboval, aby počítala. Jakoby nechtěl slyšet její prosby. Jako by byl najednou někým úplně jiným.
“Pane… Pane… Dost…,” plakala, prosila… Ale marně. Rány dopadaly ve svém tempu. Zcela lhostejné k jejím prosbám. Zcela lhostejné k její bolesti.
Najednou přestal. Pohladil ji. Nenáviděla ten dotek. Nenáviděla v tu chvíli i jeho samotného. Skutečně nenáviděla. A nejvíc ze všeho v tu chvíli nenáviděla sebe za to, že tohle vůbec dovolila.
“Dlužím ti ještě dvě stě. Teď jdi ke zdi a klekni si tam,” poručil jí.
Jen přikývla. Pomalu se zvedla a hned se zhroutila na zem. Měla pocit, že už nikdy nebude moct normálně stát. Takovou bolest nezažila. Nikdy.
“Slyšela jsi? Ke zdi!” zakřičel na ní.
Doplazila se tam po čtyřech. S vypětím všech sil si klekla. Slzy jí stékaly po tvářích, ale ona je nevnímala. Dávno už vyplavila všechny emoce. Jen čekala, kdy to skončí. A přála si, aby to bylo brzy… Hodně brzy.
“Čelem ke zdi, kdo se na tebe má koukat, jak řveš?!” vyjel na ni, když se posadil do křesla a nalil si víno. Víno, které ona přinesla. Víno, které si měli vypít jako přátelé.
Otočila se a sklonila hlavu. Prohrála. Věděla to. Prohrála boj sama se sebou. K tomu, aby ji zlomil, mu stačilo padesát ran.

Elisabeth Simpson