Výchova k poslušnosti
Marek Veselý
Vystoupala po schodech až k jejich bytu, odemkla a tiše za sebou zavřela dveře. Z celého pracovního dne byla unavená a na tuto chvíli se těšila. Jednak proto, že bude konečně s ním a jednak proto, že konečně zrealizuje svůj nápad, který dostala zhruba před týdnem. Situace, která byla doma při jejím příchodu jí k tomu skvěle nahrávala. On ležel v ložnici, na ustlané posteli a něco četl. Místnost ozařovala jen lampa na nočním stolku. V předsíni před botníkem skopla z nohou boty a bosa potichu vstoupila do ložnice. Vůbec si jejího příchodu nevšiml.
“No, co má tohle znamenat?” řekla rozzlobeným hlasem do ticha pokoje.
Obrátil k ní svou tvář a široce se na ní usmál.
“Ty už jsi doma miláčku? To je skvělé.” řekl radostně.
“Co to má znamenat?” opakovala svou otázku a i když jí to dalo dost přemáhání, aby se na něj neusmála, zamračeně pokračovala: “Kde máš své místo?”
Úsměv zmizel z jeho tváře během vteřiny a jen vyjeveně koukal, co provedl.
“No moc na mě nekoukej, co děláš v té posteli? Tohle dělá vychované štěně, co?” zasypala ho káravými otázkami.
Stále nechápal, i když už mu začínalo svítat.
“Koukej mazat z té postele!” zavelela přísně a pokračovala: “Koukám, že poněkud zanedbávám výchovu svého štěněte, takže to budu muset napravit.”
Vše mu hned došlo. Dosud si v rámci Dog Play pouze hráli, ale tohle slibovalo také hezké zážitky. Rychle seskočil z postele, posadil se před ní na paty a stydlivě sklopil hlavu.
“K noze!” zazněl její povel a dlaní se plácla do levého stehna.
Rychle si sedl na paty u její nohy, zvedl hlavu a s dychtivým pohledem očekával, co po něm panička bude chtít dál.
Elisabeth Simpson
Chvíli se na něj zamyšleně dívala.
“Moc nekoukej. Je na čase, naučit tě disciplíně. Lézt do postele, když panička není doma! To se dělá? Co se stane neposlušným štěňatům?” zeptala se. Namísto odpovědi sklonil hlavu. Skoro podlehla jeho provinilému výrazu. V poslední chvíli se zarazila, aby ho nepohladila po hlavě.
“To si vyřídíme potom. Teď máme jinou práci. Takže…,” narovnala roztaženou zelenou deku vedle postele, “ty budeš spát tady, pokud ti panička nedovolí postel. Tohle je tvůj pelíšek, tvoje místo. Jasné?” ukázala na něj, pak na deku u postele.
“Takže… Jdi na místo!” zavelela.
Pomalu se zvedl, chvíli zaváhal, pak vylezl na postel a zahrabal se pod deku.
“Lorde!” zavolala na něj přísně a strhla z něj deku, “okamžitě dolů!”
Její přísný tón ho donutil okamžitě poslechnout.
“Mazej na místo, Lorde!” ukázala na zelenou deku vedle postele.
Tentokrát poslechl, ale bylo vidět, že dost neochotně.
“Tohle asi budeme muset trénovat,” poznamenala a odešla do vedlejší místnosti.
“K noze, Lorde!” zavolala na něj z kuchyně.
Okamžitě k ní přiběhl.
“A teď na místo!” rozkázala mu, sotva se vedle ní posadil.
Zmateně se na ni podíval, pak pomalu odešel do vedlejšího pokoje. Po chvilce se vydala za ním.
“Lorde! Ale no tak!” spustila rozzlobeně hned, jak vstoupila do dveří. Zase ležel na posteli.
Marek Veselý
“No, jak chceš. Vidím, že na některé povely musím použít větší důraz,” řekla a s těmito slovy sáhla do velké zásuvky prádelníku vedle postele odkud vytáhla ratanovou rákosku. Dvakrát se s ní poplácala do dlaně a potřetí už rákoska směřovala na jeho zadek, který rozpustile vystrkoval z pod deky.
“Řekla jsem na místo!” dodala, když uslyšela jeho syknutí pod dekou.
Ani se nestačila ohlédnout a už seděl na svém místě vedle postele, kde panička chtěla.
“A najednou to jde, že?” stála před ním a oběma rukama ohýbala rákosku jako luk.
Potom opět odešla do vedlejší místnosti a přivolala si ho k sobě. Jako před tím během chvilky seděl u její nohy a čekal.
“Tak ještě jednou, Lorde.” řekla a rákoskou si poklepala o dlaň, “na místo!”
Podstatně rychleji, zamířil do ložnice a posadil se na svou zelenou deku.
“No vidíš, jak umíš být hodný a poslušný, když chceš,” řekla s úsměvem, když za ním vstoupila a uviděla, že splnil, co mu přikázala. Pohladila ho po hlavě, ze sáčku, který si přinesla mu podala dětský piškotek a poodstoupila o pár kroků.
“Lorde, k noze,” zazněl povel, na který se poslušně přemístil kam měl a zůstal stát na čtyřech.
“Hodný, tak se mi to líbí. Teď vyzkoušíme něco jiného.” řekla a usmála se do jeho oddaných očí, které ji pozorovaly.
“Sedni,” následoval další povel.
Chvíli nevěděl, co se po něm chce a váhal. Pak se přemístil na svůj pelíšek, kde si lehl.
“Lorde!” zvýšila hlas, “k noze!”
Opět přiběhl a postavil se u její levé nohy.
“Ty nevíš, co po tobě panička chce, viď?” řekla chlácholivě.
Slabě zakňučel.
“Sedni!” řekla důrazně, zatlačila jeho zadek dolů a donutila ho tak sednout si na paty.
Seděl a koukal.
“No, tohle je sedni, ty trdlo,” řekla a usmála se na něj.
“Vstaň,” zazněl pro něj nový příkaz a aby předešla jeho nepochopení, zvedla ho pod břichem vzhůru.
“Tak, znovu, Lorde,” vztyčila ukazováček, aby upoutala jeho pozornost. “Sedni!”
Posadil se tak, jak mu před tím naznačila.
“No výborně. Ty jsi šikovný, ono nám to půjde,” řekla a pohladila ho po hlavě.
Elisabeth Simpson
“Výborně, a teď na místo!” pousmála se.
Chvíli se díval na postel, pak ale zamířil k pelíšku.
“Tak je to správně, ty jsi ale hodný, Lordíku,” přešla k němu, posadila se na postel a pohladila ho po hlavě.
Opřel jí hlavu o koleno a ona ho dál hladila.
“Budeme si teď chvíli hrát, co ty na to? Jestli chceš, přines míček!” než stačila domluvit, už byl pryč. Jen se usmála. Za chvilku měla míček vedle sebe.
Hodila míček přes celou místnost, až k oknu. Hned za ním vyrazil a přinesl ho zpátky.
“Panička řekla, že ho máš přinést?” zamračila se a znovu míček zahodila, tentokrát dodala: “Zůstaň, Lorde!”
Poslechl. Seděl u jejích nohou a skoro smutně se díval za míčkem, který ještě poskakoval po podlaze.
“Tak přines, Lordíku,” řekla a s úsměvem sledovala, jak šťastně plní úkol.
Natáhla ruku a on míček upustil do její natažené dlaně.
“Ty jsi šikula,” pochválila ho a míček znovu zahodila.
“Tak přines, Lorde,” sledovala, jak se míček kutálí pod nízký stolek.
Vyrazil pro míček, ale pod stůl vlézt nedokázal. Zastavil se těsně u něj. Chvilku pozoroval míček, na který nedosáhl, pak se bezradně podíval na ni.
“Copak?” pousmála se.
Odpovědí jí bylo jeho tiché zakňučení.
“Ty tam nedosáhneš, že?” zvedla se a míček vytáhla.
Zůstala sedět na zemi a míček položila na stolek. Chvilku se mu s úsměvem dívala do rozzářených očí. Pak ho objala a položila mu hlavu na rameno.
Marek Veselý
“Teda, co sis to na mě vymyslela?” zašeptal jí do ucha a políbil jí.
“Nelíbilo se ti to snad?” odpověděla mu otázkou.
“Naopak, beruško. Bylo to úžasné, děkuji,” sklonil se k její ruce a políbil do dlaně.
“Půjdeme si na chvíli lehnout? Jsem hrozně unavená,” řekla a postavila se před ním.
“No jistě miláčku, půjdeme,” řekl tiše.
Stále ze země sledoval jak si sedá a později lehá na postel. Přesunul se po čtyřech až k ní, položil si bradu na okraj matrace a slabě zakňučel.
“No můžeš do postele, pojď honem ke mně,” řekla s úsměvem a poklepala dlaní na místo vedle sebe.
Rychle vyskočil na postel a natáhl se vedle ní. Lehla si na jeho paži, objala ho a za chvíli už oba spokojeně spali.
Elisabeth Simpson a Marek Veselý