Všeho moc škodí

    Seděla za pokladnou a nudila se. Že je to nemožné? Pro ni bylo možné i tohle. Byla fronta, spousta lidí, ale ona se i přesto nudila. Jeden zákazník střídal v rychlém sledu druhého, ona ani neregistrovala jejich tváře. Zvednout hlavu, usmát se, pozdravit, namarkovat nákup, oznámit částku, poděkovat, rozloučit se a další! Pořád dokola. Nesnášela monotónnost té práce.
„Ano, jistěže můžete kartou,“ odpovídala staršímu muži na dotaz, když ho zahlédla. Mladík, sotva třicetiletý, se skloněnou hlavou a svěšenými rameny. Procházel kolem pokladen a porovnával fronty. Doufala, že zamíří k ní. Byl to totiž na první pohled submisiv. Vedle ní otevřela kolegyně pokladnu. Zamířil tam. Ona se ale nehodlala vzdát a zadívala se na něj. Zvedl hlavu a jejich oči se setkaly. Nenápadně na něj kývla a podívala se na konec své fronty. Pochopil. Okamžitě tam zamířil.
    Velice brzy na něj přišla řada.
„Dobrý den,“ pozdravila profesionálně. V jejím hlase se ale odrážel i dominantní podtón. Ani si neuvědomila, že ho použila. Instinktivně se přikrčil.
„Klubovou kartu našeho obchodu máte?“ zeptala se a ani se na něj nepodívala.
„Ne, Madam, omlouvám se, Madam…“ zašeptal.
Zvedla k němu hlavu: „Tohle vyplnit a odevzdat,“ podala mu přihlašovací formulář.
„Ano, Madam, jistě, Madam,“ vzal si formulář a rychle a pečlivě ukládal namarkované zboží.
Ohlásila mu částku a vzala si od něj peníze. Pak rychle něco napsala na jeho účet.
„Děkuji, nashledanou,“ usmála se na něj a kývla k účtence.
„Jistě, Madam. Děkuji!“ sebral svůj nákup a odešel. Hned za pokladnami účet otočil. Byl tam vzkaz: „Ve dvacet dva patnáct budeš čekat před vchodem pro zaměstnance.“
    Končila poslední, takže s převlékáním spěchala, aby mohl jít domů i kolega z ochranky. Celý zbytek směny přemýšlela, jestli vůbec přijde. Byla přesvědčená o tom, že i dnes půjde domů sama. Vyšla ven ze dveří a přitáhla si kabát těsněji k tělu a zamračila se. Pršelo.  Rychlým krokem vyrazila k domovu. Najednou se nad ní objevil deštník. Zastavila se a rychle se otočila.
„Dobrý večer, Madam. Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit, Madam,“ zašeptal do noci. Podívala se na něj a přikývla. Pak pokračovala v cestě. Nedala na sobě znát překvapení, ale překvapená skutečně byla. Nečekala, že přijde. Najednou se zastavila. Uvědomila si, že ho vede rovnou k sobě domů. A to nechtěla.
„Kde bydlíš?“ zeptala se a otočila se k němu.
„Kousek odtud, Madam,“ zašeptal a přikrčil se. Přikývla.
„Půjdeme k tobě,“ oznámila mu. Podíval se na ní a pousmál se.
„Nic jiného jsem nepředpokládal, Madam,“ vedl ji tmavou uličkou, ale ona vůbec neměla strach. Pořád nad ní přidržoval deštník. Kráčela klidně a sebejistě. Byla si naprosto jistá, že by jí neublížil. A stejně jistá si byla tím, že by nedovolil, aby jí ublížil kdokoli jiný.
    „Tudy, prosím, Madam…“ ozval se, když odemkl dveře. Přidržel je, aby mohla vejít. Pak rozsvítil v chodbě domu a šel ke schodům, nechal ji jít první, i když nemohla tušit, kam vlastně jde.
„Tady, Madam,“ ukázal na dveře ve třetím patře. Byly to nenápadné tmavé dveře.
„Co mě za nimi asi čeká?“ proběhlo jí hlavou, než odemkl. Když vešla do chodby, okamžitě za nimi zavřel. Pak padl na kolena a sklonil hlavu.
„Dovolí mi Madam, abych vzal její kabát, prosím?“ zašeptal. Ona jen přikývla a kabát shodila z ramen. Stihl ho zachytit, než spadl na zem.
„Vaše boty, Madam, prosím?“ zašeptal znovu. V jeho hlase zazníval obdiv, úcta, ale i nervozita. Vyzula si boty a bez vyzvání šla do obývacího pokoje. Až když odešla z chodby, postavil se, v rychlosti kabát pověsil a boty srovnal vedle dveří. Svlékl svůj kabát a položil ho na botník. Vyzul si boty a dal je na druhý konec chodby. Pak dal roztažený deštník do koupelny uschnout. Před obývacím pokojem znovu klesl na kolena a po nich se došoural až k ní. Posadil se na paty a se skloněnou hlavou trpělivě čekal.
„Čaj,“ ozvala se po chvíli. Ihned vyrazil po kolenou do kuchyně. Tam se opět postavil, připravil čaj a na tác k němu dal sušenky. Pak došel ke dveřím a znovu se vydal po kolenou k ní. Kvůli tácu s čajem byl opatrný a poněkud pomalejší. Dal čaj na stolek a čekal na další příkazy.
    „Pojď sem,“ ukázala před sebe, „na čtyři a ani se nehni.“ Poslechl, a když byl na všech čtyřech na přesně určeném místě, ona si na něj položila nohy. Byl teď její podnožka. Kdyby se na něj podívala, spatřila by jeho štěstím zářící obličej. Ona si ohřívala ruce o šálek a zamyšleně se dívala do šálku se zlatavou tekutinou.
„Co s ním jenom provedu?“ běželo jí hlavou, zatímco nehybně spočíval pod jejíma nohama. Dosud měla pár submisivů. Čtyři, možná pět…  Ale tohle… To bylo jiné. Tolik jiné, že si v nové situaci téměř nevěděla rady. Pomalu upíjela čaj a přemýšlela. On zatím bez hnutí čekal. Její nejistota sílila každou vteřinou a najednou jí zachvátil pocit, že tady prostě nemá být. Položila hrníček a rychle se postavila. Přešla k oknu a podívala se ven. Pak se ohlédla na něj. Byl pořád ve stejné pozici, jak ho nechala.
„Proč se nezvedneš?“ zeptala se rozčileně.
„Madam mi to nepřikázala, Madam,“vysvětlil tiše. Ona na něj nevěřícně zírala. Tohle ještě nezažila. Tolik poslušnosti… Měla ráda, když si submisiva mohla vychovat, umravnit a naučit způsobům. Ale tohle? Jeho neměla co učit… A to by jí nebavilo. Postrádalo to pro ni smysl. Prošla kolem něj do chodby a obula se. Pak si vzala kabát a nahlédla do obýváku. Když zjistila, že je stále ve stejné pozici, byla téměř v šoku.
    „Můžeš se zvednout. A zapomeň, že jsem tu kdy byla,“ dívala se na něj, pak bylo slyšet jen klapnutí dveří, když odešla. Spěchala deštěm domů a v duchu si nadávala, že zase naletěla. A ještě k tomu bylo tak pozdě!
„Ale co… Také je to zkušenost… A ty člověk v lese nenasbírá,“ mávla nad tím v duchu rukou, když zalézala do peřin.

Elisabeth Simpson