Vodítko

“A spěchej domů, na večer mám pro tebe překvapení,” řekla mu, když za ním zavírala dveře a vyprovázela ho, protože odjížděl za svými pracovními povinnostmi.
“Jaké překvapení?” ptal se zvědavě a ještě se vrátil ze schodiště ke dveřím bytu.
“To by nebylo překvapení, utíkej,” dala mu pusu a mrkla na něj.
Když se navečer vrátil domů, našel ji sedět v obýváku. Už ten samotný pohled ho vždy dostával. Byla překrásná. Seděla ve svém křesle, v široké a dlouhé černé sukni, vlasy vyčesané do slušivého drdůlku. Nohy měla skrčené pod sebou a četla si knihu. Před křeslem ležely její nové lodičky, které si zula.
“Dobrý večer, beruško, ten pohled by se dal malovat. Vypadáš jak Karolína Světlá, nebo Božena Němcová, úplně z jiného století. Moc ti to sluší,” miloval, když se takhle oblékla, měli tu dobu první republiky oba moc rádi.
“Děkuji, tak se převlékni a přijď za mnou,” řekla tiše, zvedla k němu oči a usmála se.
Když se naklonil aby ji políbil, teprve si všiml, že na stolku před ní je přichystáno šampaňské, chlebíčky, oříšky a hoří dvě svíčky. Věděl, že dnes mají výročí jejich seznámení a potěšilo ho, že připravila oslavu. Odešel zpět do předsíně, kde si odložil velkou kytici rudých růží.
“To je pro tebe, krásné výročí,” políbil ji a květiny ji položil do klína.
“Děkuji, jsi miláček… víš to?” odpověděla a znovu ho políbila.
Mezitím, co se převlékal, dala kytici do vázy a postavila na stůl. Už převlečený se usadil na zem, u jejího křesla a hlavu jí položil do klína. Chvíli ho hladila a mlčky si užíval jeden druhého. Potom řekla tiše: “Chtěla bych naše výročí oslavit se svým štěnětem, nemáš nic proti tomu?”
“Naopak, moc rád,” usmál se na ni, zvedl se a odešel do ložnice, k jejímu nočnímu stolku.
Když se vrátil podával jí svůj obojek, který mu nedávno koupila. Praktikovali to tak, že když měli oba chuť hrát si na Paničku a štěně, nasadila mu obojek a ponořili se do hry. Když obojek sundala, hra skončila. Znovu poklekl a nastavil krk aby mu mohla obojek připnout.
“No, fešák,” usmála se a prsty se dotkla medailonku se svými iniciálami, který se houpal na obojku.
“Haf, haf, haf,” štěkl a olízl jí ruku.
“Panička ti dovolila štěkat?” řekla přísnějším tónem a zvedla výhrůžně ukazováček před jeho nosem.
Zakňučel a schoval hlavu opět do jejího klína.
“Nedovolila, viď? Hm, hm,” řekla káravě, hlavu mu opět zvedla a pak už s úsměvem dodala: “A kdepak máš míček, Lorde?” dívala se do jeho očí, které přímo svítily.
Zvedl se na čtyři a odběhl do kuchyně. Za chvíli se objevil s gumovým míčkem v puse, doběhl až k ní a upustil ho do její dlaně, kterou nastavila.
Chvíli mu s míčkem mávala před nosem a potom ho hodila před sebe, do rohu pokoje. Hned se za ním rozeběhl, přinesl ho zpět a opět pustil do nastavené dlaně.
“Já jsem řekla, abys ho přinesl?” řekla opět káravě a musela se usmívat jeho provinilému zakňučení.
Znovu hodila míček před sebe na zem. Teď už si dal pozor, vzorně seděl a čekal na povel.
“Tak přines,” zaznělo z jejich úst po chvíli a on se rozeběhl za hozenou hračkou.
Nějakou dobu si takto hráli. Milovali tyhle chvíle oba.
“Tak, to stačí,” řekla po chvíli a schovala míček za záda.
Chvilku se snažil dostat se k němu, ale nešlo to.
“Řekla jsem dost, hezky sedni a poslouchej, chci ti něco říct,” ukončila hru a počkala, až se způsobně usadí u jejích nohou.
Díval se na ni a čekal, co bude následovat.
“Panička má pro tebe dárek,” usmála se a podávala mu úzkou krabičku, převázanou mašlí.
“Copak to je?” zeptal se zvědavě a mírně s krabičkou zatřásl.
“Tak se podívej,” nepřestávala se usmívat.
Rozvázal mašli, otevřel krabičku a vyndal krásné kožené vodítko.
“Tys ho koupila?” rozzářil se a oči mu zasvítily ještě víc.
“Ano, je to praktická věc, pro zlobivá štěňata,” odpověděla.
Vzala si od něj konec se stříbrnou karabinou a zacvakla mu ho do kroužku na obojku.
“Tak, tenhle konec je tvůj,” řekla a mrkla na něj.
“A tenhle zase tvůj,” dodal s úsměvem a podal jí druhý konec vodítka s koženým okem.
“Přesně tak, líbí?” zeptala se a mírně za vodítko zatáhla směrem k sobě, až měl hlavu těsně u její.
“Ano, líbí, miláčku,” řekl tiše a políbil ji.
“No a má to i jiné přednosti,” usmála se, postavila a obula si lodičky ležící na zemi.
Zvědavě koukal, co bude.
“Tak, sedni, Lorde,” znovu se vrátila do hry.
Vzala do ruky opět míček a hodila ho před sebe. Opět zapomněl, že má čekat na povel a chtěl za míčkem vyrazit. Jenomže tentokrát ucítil odpor, vodítko, které držela na krátko v ruce mu to nedovolilo.
“Aha, vidíš, jak je to praktická věc?” smála se, odepnula karabinu na obojku a dodala: “Tak přines.”
Přinesl hozenou hračku a podal ji do nastavené ruky. Jeho oči zářily. Miloval ji, miloval tyhle hry. Když před ní seděl, znovu mu vodítko připnula. Nechala ho prověsit až na zem, natáhla nohu a přišlápla tak, že volně procházelo mezi podpatkem a podlahou. Zatáhla za konec, který měla v ruce a on musel následovat jeho směr. Za chvíli měl hlavu až u její nohy.
“A tohle je také praktické,” smála se a plácla ho dlaní přes vyšpulený zadek.
Jen sykl a políbil její střevíček, který měl těsně u hlavy.
Znovu vodítko odepnula, posadila si ho před sebe, pohladila a řekla: “A také se s tím dá hned vyřešit, když štěně zlobí.”
Nechápavě ji sledoval.
“No, kdopak to štěkal, i když nesměl?” vysvětlila, co má na mysli.
Znovu zakňučel, když si uvědomil svou chybu.
“Hm, hm, tak si vyber. Buď to vyřešíme hned a bude to za sto padesát, nebo budeš spát dnes v pelíšku, ale ne u mé postele… odstěhuješ si ho do kuchyně.” přednesla mu své rozhodnutí.
Věděl, co má dělat. Volil raději výprask, spát samotnému v kuchyni se mu po tak krásném večeru opravdu nechtělo. Hned také tak jak měl poprosil o potrestání.
“Prosím o výprask, Madam,” řekl tiše.
“Tak se připrav, ukážu ti další funkci tvého dárku” odpověděla a on v jejích očích uviděl ten známý přísný výraz, který miloval.
Stáhl si kalhoty a přehnul se přes křeslo. Přeložila vodítko napůl a než se nadál, přistála na jeho hýždích první rána. Když napočítal sto padesát, pohladila ho zkontrolovala, že je vše v pořádku a teprve pak mu dovolila se obléct. Poklekl před ní, nejdříve políbil její boty, potom ruce a znovu poděkoval. Po chvíli ho objala, on se podíval nahoru do jejích očí, které se už zase usmívaly. Postavil se a políbil ji.
“Tedy, opravdu dárek s mnoha funkcemi, beruško,” řekl a usmál se.
“Že? Věděla jsem, že se ti bude líbit. Tak otevři prosím to šampaňské a oslava může začít,” řekla, pohladila ho po vlasech, odepnula mu obojek a i s vodítkem mu ho podala, aby vše uklidil.
Pak už jen seděli, popíjeli, povídali a smáli se do pozdních nočních hodin.

Marek Veselý