Ve dne, V noci

Elisabeth Simpson
    Nechtělo se jí vstávat, dlouho ležela na posteli, jen tak, se zavřenýma očima a usmívala se. Vzpomínala na včerejší velice vydařený piknik. Získala nového domácího mazlíčka. Při tom pomyšlení se usmála ještě víc. Otevřela oči a podívala se na hodiny. Měl přijít až za dvě hodiny. Spousta času. Znovu zavřela oči a vzpomínala. Včerejší den byl v mnohém… Zvláštní? Nový? Jedinečný? Možná… Pro ni určitě. A podle výrazu, který viděla na jeho tváři celou cestu, když jí vezl domů, pro něj také. Vstala až necelou půlhodinu před jeho příjezdem. A pak se rozčilovala, že nestíhá. Sotva si rozčesala vlasy, ozvalo se zvonění domovního zvonku. Podívala se na hodiny. Byl naprosto přesný. Jako vždy. Otevřela dveře a usmála se.
“Dobré odpoledne,” pozdravil a podal jí růži.
“Dobré odpoledne, děkuji,” usmála se a gestem ho pozvala dál.
“Vypadáš nádherně,” usmíval se.
“Děkuji, posaď se. Dáš si kávu?” nabídla mu. Přikývl. Postavila do konvice vodu a o chvíli později na stůl donesla tác se dvěma šálky, konvičkou kávy a mléka. Povídali si, smáli se a užívali si přítomnost jeden druhého. Najednou utichla. Sledovala ho a výraz jejích očí se začal měnit.
    “Přines!” zavelela, stejně jako včera. Hodila na zem míček, který sebrala z nízkého stolku vedle. Poslechl hned. Než se k míčku dostal, sklidila nádobí a přešla do obývacího pokoje. Posadila se do křesla a pobaveně sledovala, jak se bez použití rukou snaží vylovit míček pod stolkem. Měl příliš široká ramena, než aby tam vlezl. A míček byl příliš daleko. Zbývala mu jediná možnost. Dívala se na něj a čekala, až si to uvědomí. Pak se k ní otočil a prosebně se na ní podíval. Usmála se a vstala. Požádal jí o pomoc. Napadlo ho to.
“Kam jen ten míček zmizel?” zeptala se a on se podíval pod stolek. Klekla si vedle něj a míček vytáhla.
“Tady je… Přines!” hodila míček opačným směrem a zůstala sedět na koberci vedle stolku. Za chviličku míček přinesl a upustil ho před ní.
“Ty jsi ale hodný,” pohladila ho po hlavě a usmívala se. Vzala míček do ruky, ale nehodila ho. Pak se pousmála.
“Sedni si!” vyzvala ho a on si klekl a posadil se na paty. Zvedla se ze země a přešla do vedlejšího pokoje. Když se vrátila, míček v ruce neměla.
“Kde je míček? Najdi ho!” podívala se na něj a jako první šla do vedlejšího pokoje. Podíval se pod postel i všechny skříně, míček ale nikde nebyl. Ona seděla na posteli a usmívala se. Byla zvědavá, jestli vypadne z role a zeptá se, nebo jestli vydrží. Podíval se na ní. Ona se jen usmívala. Pak pohledem zabloudila k pootevřené zásuvce psacího stolu. Sledoval směr, kterým se podívala, a pak se tam rychle vydal. V pootevřené zásuvce vykukoval kousek modrého míčku. Usmál se a zásuvku otevřel. Vzít míček mezi zuby mu netrvalo dlouho. Přinesl ho před ní a upustil ho na zem.
“Pojď sem,” ukázala vedle sebe na postel. Rychle k ní vylezl. Pohladila ho po hlavě. Po chvilce jí položil hlavu do klína, ona jen seděla, usmívala se a hladila ho po hlavě.
Seděli v kuchyni u stolu a venku se stmívalo. Oba se usmívali a dívali se jeden na druhého. Drželi se za ruce a mlčeli.
“Nechceš tu dnes přespat?” zeptala se tiše. Podíval se na ní s překvapeným výrazem.
“Ano?” zeptal se.
“Ano,” přikývla.
“Dobře, děkuji. Moc rád,” souhlasil po chvíli.
“Výborně, pojď se mnou,” zvedla se a šla do chodby. Tam otevřela šatní skříň a natáhla se dozadu.
“Na tomhle budeš spát,” řekla, když se narovnala.

Marek Veselý
    Ležel na velkém modrém polštáři u postele. Se zalíbením se na něj shora podívala a usmála se. Pravidelným oddychováním cinkal medailonek s písmenem “K” na jeho obojku o kroužek, na kterém byl připevněn. Posadila se na posteli a spustila nohy na zem, vedle jeho hlavy. Dávala pozor, aby ho neprobudila, přesto otevřel oči a tázavě se na ni podíval.
“Spinkej, já přijdu,” řekla potichu a pohladila ho po hlavě.
Přes noční košili si oblékla modrý propínací svetr a chtěla odejít, ještě se zarazila, vzala lehkou deku, která ležela na křesle a přikryla ho. Už zase spokojeně oddychoval.
V kuchyni si uvařila kávu, přešla do obýváku, rozsvítila tlumeně lampu a posadila se k počítači. Než naběhl systém, usrkla ze šálku horkou tekutinu, labužnicky přivřela oči a zhluboka vydechla. Otevřela rozepsaný text a pokračovala s psaním tam, kde přestala, než si šla lehnout. Psala jednu ze svých povídek, byla zabrána do děje, když za sebou z ložnice zaslechla nemotorné ťapání. Otočila se a musela se usmát.
“Vypadáš jako nevěsta,” řekla, když ho viděla, jak stojí na prahu a na sobě má stále deku, kterou ho přikryla a která se na něm zachytila jako závoj.
Naklonil tázavě hlavu, podíval se na ni a posadil se vedle jejího křesla.
“Ty tam nebudeš sám? Ty se tam bojíš?” řekla něžně a stále se usmívala. Když souhlasně zakňučel, pokračovala, “tak buď tady se mnou…, ale ticho, panička píše.”
Uvelebil se na dece, která z něj spadla, a místností bylo slyšet už zase jen údery do klávesnice počítače.
Po nějaké době ji vyrušil zvuk, který vydávala nerezová miska, která narážela o stěnu. Podívala se tím směrem a trochu se zamračila. Stál tam a šťouchal do své prázdné misky na vodu.
“Ty nemáš vodu, viď?” Zvedla se z křesla, natočila plnou misku, postavila ji před něj a pohladila ho po hlavě. “Tak na.” Dodala a šla pokračovat.
Napil se a spát se mu nechtělo. Jeho pohled zaujal míček, zakutálený na druhém konci obýváku. Zůstal tam, když si s ním odpoledne hráli a on ho aportoval. Rychle pro něj doběhl, vzal ho do zubů, přiběhl k ní a upustil jí ho do klína. Posadil se, upřel na ni svůj pohled a čekal.
“No teď si nebudeme hrát, teď opravdu ne.” Řekla trochu nazlobeně, shodila míček z klína na zem a psala dál.
Doběhl kutálející se hračku, znovu ji uchopil a svůj pokus opakoval. Znovu jí ho položil do klína.
“Tady někdo zlobí...,” prohlásila a ani nezvedla oči od obrazovky počítače. Potom míček zase shodila na zem.
Ještě jednou se pokusil opakovat žádost o hru.
“A dost!” Řekla už docela přísně, sebrala míček z klína a položila ho na stůl vedle monitoru.
“No moc nekoukej, řekla jsem, že teď si hrát nebudeme…, až zítra.” Odpověděla na jeho tázavý pohled.
Znuděně vzdychl, znovu si lehl na deku a pozoroval ji. Byla zaujatá psaním a ponořená do příběhu, který popisovala.
Po chvíli se zvedl, posadil se u ní a položil jí hlavu na klín…, dožadoval se její pozornosti. Pohladila ho jednou rukou a on jí ji vděčně olízl. Hlavu si nechal v jejím klíně, zavřel oči a poslouchal monotónní ťukání do klávesnice, bylo mu hezky a málem usnul.
    Když uslyšel, že panička přestala psát a zaklapla víko notebooku, napřímil se a tázavě se na ni díval.
“Jdeme spát, ty můj mazlíku.” Řekla, usmála se a odešla do kuchyně opláchnout hrneček od kávy.
“Tak, honem, jdeme.” Zavelela, když se vrátila a zamířila do ložnice.
Následoval ji, posadil se u postele a čekal, až si svlékne svetr a lehne si. Když se přikryla, upřel na ni prosebný pohled.
“Tak pojď ke mně,” Řekla tiše, usmála se a poklepala dlaní do matrace, na místo vedle sebe.
Rychle se uložil vedle ní…, ona si položila hlavu na jeho rameno a on ji objal svou velkou tlapou.
“Copak miláčku, nemohla jsi usnout?” Zeptal se tiše a pohladil ji po tváři.
“Nemohla..., nerada usínám sama.” Odpověděla také tiše a položila si ruku na jeho hruď.
“Tak spinkej, beruško, teď už to půjde.” Zašeptal a políbil ji něžně do vlasů.
Odpovědí mu bylo už jen její klidné oddychování.

Elisabeth Simpson a Marek Veselý