Trochu jiná oslava

            “Jsi vzhůru brzy,” poznamenala, když se probudila. Stál u okna a kouřil. Ani se na ní nepodíval, jen přikývl. Zamračila se. Tohle byl její den. Čekala třeba snídani do postele, dárek, nebo by možná stačilo, kdyby jí zazpíval tu otravnou narozeninovou písničku. Ale nepřišlo nic. Bylo jí to trochu líto. Čekala, že si po tolika společných letech vzpomene. Očividně ne. Otočil se na ní. Že by přece jen?

“Musím něco zařídit, vrátím se na oběd, něco uvař,” řekl klidně. Až teď si všimla, že je oblečený naven. Doufala, že alespoň bude s ní.

“Dobře,” odpověděla, ani se nesnažila maskovat zklamání v hlase. On se jen zvláštně pousmál a odešel. Bylo jí do pláče, ale plakat si zakázala. Věděla, že by to na ní poznal a nechtěla, aby viděl, jak moc jí zklamal. Pitomé narozeniny! Možná se víc, než na něj, zlobila sama ne sebe. Za to, že je jako malá holka. Že neustále očekává něco, co nemůže mít. Navíc… Tohle byla hloupost. Oslavy narozenin byly pro děti. A ona přece byla dávno dospělá. Po chvíli se zvedla a šla chystat oběd.

                Vrátil se přesně v poledne. Zrovna prostírala stůl. Usmíval se, ale jí ještě nepřešla pochmurná nálada z rána. Postavila na stůl polévku a posadila se. Mlčky jim oběma nalila.

“Večer jsem pozvaný do Kavárny,” oznámil klidně po chvíli. Jen přikývla. Každý měsíc se setkávali s pár přáteli v Kavárně. Tenhle měsíc ještě setkání nebylo, čekala, že to bude v nejbližší době. A tak… Možná si někdo na její narozeniny vzpomene a bude alespoň přípitek.

“Jsi nějaká zamlklá,” poznamenal. Jen zavrtěla hlavou a pokračovala v jídle. Po polévce vytáhla z trouby talíř s řízky a nandala bramborovou kaši. Položila před něj talíř. Chytil jí za ruku a pousmál se. Podívala se mu do očí a její tvář na chvilku ozdobil úsměv. Milovala tuhle jeho drobnou, nečekanou pozornost. Tahle milá gesta plná lásky.

“Dobrou chuť,” popřál a pustil jí.

                Po obědě umyl nádobí. Měli pravidlo: jeden vařil - druhý umýval. Ona si šla číst. Spala celou noc, ale stejně byla unavená. Nic jí nebavilo, nedokázala udržet pozornost. Možná spíš než unavená, byla otrávená.

“Měla by ses obléknout,” vešel do ložnice. Jen přikývla. Dnes toho moc nenamluvila. Když si oblékala zelenou halenku, došlo jí, že není unavená. Ani otrávená. Byla prostě nešťastná. Protože si nevzpomněl. On, ani nikdo jiný. Každou chvíli kontrolovala mobil, jestli nepřišla zpráva s přáním. Ani jedna. Vlastně… Jedna ano. Od mobilního operátora. Oblékání nevěnovala téměř žádnou pozornost.

“Vezmi si ten svetr radši na ruce,” ozvalo se pobaveně nad ní.

“Cože?” podívala se na něj. Usmíval se a kývnul hlavou směrem dolů. Podívala se tam. Zrovna se pokoušela nacpat nohu do rukávu svetru.

“Ehm… Takhle to asi být nemá, že?” usmála se, a podívala se mu do očí. Jen zavrtěl hlavou. Pak od ní rychle odstoupil.

“Musíme jít,” zamračil se a vyšel z ložnice. Dívala se za ním. Proč odešel? Přemýšlela a rychle se dooblékla. Vyšla do chodby, v ruce držel její kabát. Boty na vysokém podpatku měla připravené před botníkem. Poděkovala mu úsměvem. Milovala tohle jeho chování rytíře z legendy.

                Vystoupili z auta a zamířili rovnou do Kavárny. Když vcházela dovnitř, všimla si na dveřích cedulky: “Dnes z technických důvodů otevřeno jen do 19:00.” Podívala se na hodinky. Půl sedmé.

“V sedm zavírají,” upozornila ho.

“Hm… Asi pak půjdeme jinam,” odpověděl tiše. Usmál se na servírku, ta ukázala do zadní části Kavárny.

“Ahoj!” ozvalo se několika hlasy, když přišli. Přítomní pánové vstali, když vešli. On jí pomohl z kabátu. Posadila se, pak si teprve sedli muži. Rozhlédla se. Milovala to tady. Měli největší stůl v téhle části. Napravo od nich seděl v křeslech pár. Ona byla viditelně mladší, než on. Vypadali šťastně a zamilovaně. Drželi se za ruce a usmívali se. Zamyslela se. Kdy si ona naposledy připadala šťastná jako tihle dva? Všiml si jejího pohledu a usmál se na dvojici, která si nevšímala nikoho, jen sami sebe. Přišla k nim servírka a přinesla jim kávu. Dívka se usmála, něco poznamenala a muž se rozesmál. Servírka přikývla a podívala se na skříň.

                “Co si dáš?” zeptal se jí.

“Nic, budou zavírat,” zamračila se. On se jen pousmál a řekl servírce o dvě kávy.

“Budou zavírat,” zopakovala a ukázala na druhou servírku, která vyprovázela hosty. Rozhlédla se po ostatních u stolu. Všichni se usmívali. Tak nějak… Zvláštně. V jejich pohledech byla směs očekávání a netrpělivosti. Každý z nich nenápadně pozoroval hodiny. Všichni byli mlčenliví. Servírka donesla kávu.

“Nestihnu to vypít za patnáct minut,” řekla mu rozmrzele. On se tiše zasmál.

“Nenech se tolik ovlivňovat časem,” řekl tiše.

“Hlavně, že tu všichni sledují hodiny,”odsekla rozzlobeně.

Bylo za dvě minuty sedm. Servírka donesla dívce v křesílku zdobený klíč. Ztlumila světla a dívka vstala. Kromě nich v Kavárně už nikdo nebyl. Dívka se usmála na muže, který byl s ní, sklonila se a něco mu pošeptala. Pak přešla ke skříni a muž se postavil. Přešel ke společnosti u stolu.

“Všechno nejlepší k narozeninám, oslavenkyně má přednost,” pousmál se a ukázal ke skříni, kterou jeho partnerka odemkla. Otevřela dveře.

Ve skříni byly ve stojanu vyrovnané, jedna vedle druhé, rákosky různých délek a barev.

Elisabeth Simpson