Teď ne!

Odemkl si dveře bytu a vstoupil. Z kuchyně slyšel pravidelné klapání klávesnice počítače.
“Jsem doma, miláčku,” zavolal ještě z předsíně.
“Ještě musím něco dokončit, ale už budu hotová,” odpověděla mu také hlasitě, nevšimla si, že mezitím přišel za ní do kuchyně.
Sklonil se k ní a políbil ji. Pohladila ho a dál se věnovala své práci.
“Hned to bude,” zopakovala už potichu to, co řekla před tím.
“Dobře, zatím se převléknu,” usmál se a odešel do ložnice.
Sundal si sako a kravatu, vše pověsil do skříně na ramínko a jen v košili přešel do koupelny. Opláchl si ruce a obličej, bílou košili hodil do koše na špinavé prádlo a oblékl si pohodlné, volné tričko. Nakoukl do kuchyně, stále ještě pracovala. Klekl si a po čtyřech došel až ke stolu, kde seděla. Slabě zakňučel a hlavou jí nadzvedl ruku. Pohladila ho.
“Teď ne!” řekla důrazněji.
“Haf, haf,” štěkl, zvedl ústy ze země gumový míček, který tam ležel a nechal jí ho spadnout do klína.
“Řekla jsem, že teď si nebudeme hrát. Musím to dokončit, zítra to odevzdávám,” opakovala už poněkud rozladěně.
Zvedl hlavu nad úroveň stolu, znovu jí nosem strčil do ruky a znemožnil jí pokračovat v práci. Přitom ještě dvakrát štěkl a drze, šibalsky se jí zadíval do očí. Potom opět ústy zvedl míček, který shodila z klína, zvedl ho až nad klávesnici počítače a pustil. Poskakováním po klávesnici napsal do jejího textu několik nesmyslných písmen.
“A dost!” řekla už přísně, postavila se, přešla ke kuchyňské lince a pokračovala. “Takže ty nedáš pokoj?”
“Haf, haf, haf,” zaštěkal radostně a zasmál se, byl rád, že ji odvrátil od práce.
“No, jak chceš!” pronesla směrem k němu a na její tváři mohl vidět, že se mračí.
Otevřela jednu ze zásuvek linky a vytáhla kožené důtky. Přistoupila až k němu, levou rukou ho chytila za zátylek a zatlačila mu hlavu až k zemi. Tím se jeho zadnice zvedla do výšky. Už se nesmál. Jedním pohybem mu stáhla kalhoty a na holý zadek mu začala důtkami sázet jednu ránu za druhou. Nečekala na žádné počítání ani děkování, jak to bylo zvykem, když ho trestala za nějakou chybu, teď dostával výprask jako malý rozpustilý kluk.
“Řekla jsem, že mě máš chviličku nechat pracovat, je to tak těžké pochopit? To jsi opravdu tak bezohledný, že mi nemůžeš dopřát pár minut?” promlouvala k němu v rytmu v jakém mu stále vyplácela jednu ránu za druhou.
“Au, au, to bolí, prosím už dost,” žadonil, když se jeho hýždě barvily do červena.
“Ano, to má bolet, alespoň si to budeš pamatovat,” nepřestávala s výpraskem.
Po chvíli upustila důtky na zem, postavila se a zrychleně dýchala. Dívala se na něj, jak se choulí u jejích nohou. Ještě stále ji vztek nepustil. Nerozzlobilo ji, že si chtěl hrát, dogplay provozovali celkem často, ale že na ni nebral ohled i přes to, že ho o to žádala. Otočila se a postoupila k vysoké váze, která tu stála na zemi a jako funkční dekorace v ní byly rákosky, bičíky a biče různých tvarů a barev. Vytáhla kratší, tenký, kožený bičík a dvakrát s ním švihla do vzduchu. Neodvážil se zatím ani pohnout, věděl, že přestřelil a že se opravdu zlobí. Opět k němu přistoupila.
“Aby sis to opravdu zapamatoval,” poznamenala, opět ho chytila za krk a na stále vystrčený zadek dopadla první rána.
“Au, aaau, prosím,” pokusil se zaškemrat.
Nebylo to nic platné. Opět, tentokrát bičíkem malovala na jeho půlky, červené od důtek, jeden úzký proužek za druhým. Ani ona ani on nevěděli kolik dostal. Ještě několikrát se pokusil poprosit za odpuštění, ale přestala až když se mu na kůži objevily první jelítka. Upustila bičík na zem. Odvážil se zvednout hlavu a zadíval se nahoru do její přísné tváře.
“Ukliď to a mazej na místo, nechci tě chvíli vidět, opravdu jsi mě rozzlobil,” řekla stále přísně a ukázala na oba nástroje ležící na zemi.
Posbíral důtky i bičík, vše uklidil na místo a přesunul se do ložnice, kde měl svůj pelíšek vedle její postele. Ani se nenamáhal natáhnout si kalhoty, zadek ho opravdu pálil, dostal pořádný výprask. Schoulil se v pelíšku do klubíčka a čekal. Z kuchyně už opět slyšel pravidelné údery do klávesnice.
Po necelé hodině, kdy v pelíšku skoro usnul, uslyšel její kroky. Vešla do ložnice, ani se na něj nepodívala a posadila se do svého křesla. Vzala si časopis a bez sebemenšího zájmu v něm listovala. Ani nevěděla, co čte. Přemýšlela, jestli to nepřehnala, potrestala ho opravdu důkladně.
“Ale co, choval se jak malý, rozpustilý kluk, tak jako malý kluk taky dostal na zadek,” říkala si.
Mezi tím si v pelíšku klekl a posadil se na paty. Pozoroval ji a přál si, aby ho zavolala, aby mu už odpustila, uvědomil si, že to přehnal.
Když se dlouho nic nedělo, slabě zakňučel.
“No tak pojď sem, ty moje zlobidlo,” řekla tiše, ale nepodívala se na něj.
Byl to povel, který si přál slyšet. Rychle se po čtyřech přemístil až k jejímu křeslu a usadil se jí u nohou. Teprve teď se mu podívala do očí.
“Tak co? Stálo ti to zlobení za to?” zeptala se a pohladila ho po tváři.
“Já vím, přehnal jsem to, odpustíš mi?” odpověděl provinile.
“A víš za co jsi dostal?” zeptala se znovu.
“Vím, za svou bezohlednost miláčku, nezlob se už prosím,” řekl zkroušeně a políbil jí ruku.
“Nezlobím, byl jsi potrestaný,” řekla už s úsměvem.
Postavila se a podívala se na jeho stále holý zadek. Přejela po obou půlkách dlaní a natáhla mu kalhoty.
“Zítra to už bude dobré,” pronesla, usmála se a posadila se zpátky do křesla.
“To ano, teď to ale pálí pěkně,” řekl a usmál se i on.
“To je účel výprasku, alespoň si tady zapíšeš, že máš brát ohled i na druhé,” řekla, pokývala hlavou a zaťukala mu ukazováčkem na čelo.
“Já vím, už se to nestane, slibuji miláčku,” řekl a natáhl k ní krk.
“I já to vím, miláčku,” mrkla na něj, sklonila se a dala mu dlouhý polibek.

Marek Veselý