Stop!

    Seděla na židli a shlížela před sebe. Na sobě měla přiléhavé černé šaty bez ramínek, které dosahovaly sotva do půli stehen. Těsně pod koleny začínaly dlouhé lesklé kozačky na vysokém podpatku. Jednou nohou podupávala, jakoby podle přesně stanoveného rytmu. Jednou rukou si zrovna prohrabávala dlouhé blond vlasy, v té druhé držela jezdecký bičík. Před ní klečel muž v černých kalhotách a v košili. Na jeho červené kravatě spočíval její druhý podpatek. Muž byl skloněný až k zemi. Tedy… Ke špičce její boty. Dívala se na něj zvláštně vyhaslým pohledem. Bez zájmu, lhostejně. Stejně tak působilo držení jejího těla. Vypadalo to, že muž klečící u jejích nohou je pro ni jen další protivnou povinností, kterou musí odškrtnout ze seznamu, než si půjde v klidu dát kávu.
    Tahle dvojice celkově působila jinak, než by člověk od lidí v podobné situaci očekával. Ona byla na židli jaksi přikrčená, nejistá, zdálo se, že existuje tisíc věcí, které by dělala radši. Působila uměle, nepřirozeně. On postrádal jakoukoli známku podřízenosti, jakou by jeho poloha měla vyzařovat. Přestože klečel a byl skloněný až k zemi, jeho ramena zůstávala pevná. Záda rovná a celkově z něj vyzařovala přirozená autorita. I v téhle ponižující pozici měl povýšený výraz. I když stejně unuděný a lhostejný, jako ona. Kdyby se mu někdo zadíval do obličeje, všiml by si úsměvu který mu občas zvlnil rty. Rychle ho ale srovnal a jeho tvář znovu získala svůj lhostejný a povýšený výraz.
    Sklonil se a políbil špičku její boty. Uhnula a odstrčila ho zatlačením do jeho čela. Pak se postavila a přetáhla ho bičíkem přes záda.
“Co to děláš ty čok...le,” rozesmála se.
“STOP!” ozvalo se ostře.
Rozsvítila se světla.
“Kataríno, to už je potřetí zkažený záběr! Na stejném místě§ ty jsi úplně na nic!” křičel na ní muž, který přecházel opodál.
“Pardon, rejžo… Říkala jsem, že to není můj styl. Já tohle zahrát neumím…,” mračila se.
“Víš co? Jdi domů, budeme pokračovat zítra. všichni se potřebujeme uklidnit,” mávl režisér rukou.
“Fajn…,” zamumlala a zmizela v šatně.
Muž, který až dosud klečel se postavil.
“Ty jsi hrál dobře, Leo,” řekl jeho směrem režisér.
“Díky, šéfe. Myslíte, že to zvládne?” kývnul Leo hlavou směrem, kterým Katarína odešla.
“Nevím… Snad jo,” pokrčil dotazovaný rameny.
    Vyšla z budovy a chtěla si zapálit. Nemohla ale najít zapalovač.
“Smím ti připálit?” ozvalo se za ní tak nečekaně, až upustila cigaretu.
“Leo! Ty pitomče! Vyděsil jsi mě!”
“To jsem nechtěl, promiň… Nechceš jako omluvu zajít na skleničku?” zeptal se, když si všiml, jak lítostivě hledí na cigaretu, která se pomalu potápěla do louže.
“Tak jo,” souhlasila hned.
Když vstupovali do vinárny, přidržel jí dveře. Objednal bílé víno a konverzace nad skleničkou klidně plynula.
“Hele, na to, jakýho pitomce hraješ, jsi docela v pohodě,” usmála se po několika vypitých sklenkách.
“Proč pitomce?” zeptal se se zájmem.
“No… Copak může někdo skutečně toužit po tom, aby se mu kdosi plazil u nohou?” odpověděla otázkou.
“Může,” pokrčil rameny.
“Fakt? A proč jako?” divila se.
“Možná proto, že je přirozeně dominantní. A potřebuje vhodný protějšek. Nebo možná proto, že se mu to jednoduše líbí,” vysvětlil.
“Kecy,” mávla rukou.
“Když myslíš…,” pousmál se.
“Takovýho úchyla bych ráda viděla,” rozesmála se.
“No tak se podívej,” vstal a rozpřáhl ruce.
“Nedělej si srandu, Leo,” podívala se mu do očí.
“Nedělám. Chceš se přesvědčit?” navrhl jí.
Dopila víno a zvedla se: “Fajn,” souhlasila po chvíli.
    “Sednout!” zavelel.
Okamžitě se podřídila autoritě, která naprosto jasně vyznívala z jeho hlasu.
“Co… co budeš dělat?” zeptala se velice tiše, když se posadila.
“Od teď mi budeš vykat, jasné?” zamračil se.
“Ano…,” odpověděla okamžitě.
“Ano, Pane… Tak je to správně,” opravil ji přísně.
“Ano, Pane,” zopakovala a sledovala, jak ze skříně postupně vytahuje několik věcí. U některých měla problémy s jejich identifikací. Bezpečně poznala provaz. A to bylo asi jediné. Další byla červená kulička s řemenem. Netušila, k čemu by mohla sloužit, ale větší hrůzu než kulička jí naháněla věc, kterou vyndal hned potom. Vypadala jako dva skřipečky do vlasů. Byly kovové spojené řetízkem. Podíval se na n a vyndal další provaz, o něco kratší a slabší. Hned po něm masku na oči. Přesně takovou, kterou měla doma na nočním stolku i ona. Používala ji ale, aby ji nerušilo světlo z ulice při spánku. To on pravděpodobně v úmyslu neměl. Otočil se zpátky k ní.
“Ničeho se neboj… Kdykoli to můžeš zastavit… Stačí jen říct,” pohladil ji po tváři.
Přikývla a sledovala věci vedle na stolku. Byla vyděšená, ale začínalo se jí zmocňovat i zvláštní vzrušení.
    Vzal do rukou provaz a klekl si před ní na zem. Než se stačila vzpamatovat, měla levou nohu přivázanou k noze židle. A o okamžik později i pravou. Zvedl se a zhodnotil pohledem svojí práci.
“Moc pěkné, co říkáš?” usmíval se.
“Ano, Pane,” odpověděla tiše.
Vzal kratší provaz a přešel jí za záda. Pak cítila, jak jí zatáhl za ruce a kousek nad zápěstím je svázal k sobě. Pak jí ruce konci provazů přivázal k opěradlu. Každý konec k jedné straně, takže se její ruce v zápěstí rozbíhaly každá na jednu stranu. Byla naprosto bezmocná. Když si to uvědomila, zrychlil se jí dech a rozbušilo se jí srdce. Trhla rukama.
“Pšššt… Klid,” promluvil tiše a laskavě.
Podívala se na něj.
“Ničeho se nemusíš bát, Katarínko, rozumíš?” hladil ji po vlasech.
Ano, Pane,” zašeptala po chvíli o poznání klidněji.
“Hodná holčička,” usmál se a sáhl na stůl. Přes oči jí přetáhl masku.
“Ničeho se nemusíš bát. Pán ti neublíží. Jen si trochu pohrajeme,” uklidňoval ji stále.
“Ano, Pane,” odpověděla znovu.
Pohladil ji po krku a rukou směřoval níž k jejímu hrudníku.
“Je noc a my nechceme přitáhnout pozornost sousedů, co říkáš?” zeptal se.
“Ne, Pane, to nechceme,” souhlasila.
“Výborně, otevři ústa, Katarínko,” nařídil jí.
Poslechla a když je otevřela, ucítil, že jí mezi rty vložil něco hladkého a chladného.
“Skousni.”
Když tvrdou věc sevřela mezi zuby, přešel za ní. ucítila tlak, který se táhl od koutků rtů až dozadu na hlavu. Opatrně jazykem prozkoumala tvar oné věci a překvapeně si uvědomila, že v ní poznává červenou kuličku. Byl to tedy roubík.
“Kataríno, pozorně poslouchej. Když budeš chtít, abych přestal, zakýveš hlavou. Jasné? Udělej to, abych věděl, že jsi tomu rozuměla,” vyzval ji.
Několikrát kývla hlavou.
“Když tohle uděláš, žeptám se, jestli mám skončit. Pokud budeš chtít, abych skončil, znovu zakýveš,” pokračoval.
Přikývla.
“Výborně, je čas si hrát…,” usmál se.

Elisabeth Simpson