Štěně

    „Ještě bys měla dát štěňátku jméno,“ řekl tiše a díval se jí do očí.
„A jaké?“ zeptala se.
„To musíš vymyslet sama. Když máš pejska, taky se s ním o tom neradíš,“ usmál se.
„Máš pravdu, něco vymyslím,“ pousmála se.
Druhý den seděla sama v obývacím pokoji a přemýšlela. Chtěla něco neobvyklého. Něco… Nevěděla, co. Něco, co by ho vystihovalo. Něco, co by ho bylo hodno. Byl jejím princem z pohádky a rytířem z legendy, nemohla mu říkat prostě Alík. Otevřela internet a hledala psí kalendář. Nic ji ale nezaujalo natolik, aby takové jméno použila. Na stolku ležel nachystaný notes a tužka, aby si mohla případné návrhy poznamenávat a pak vybrat jeden konečný. Byl ale prázdný. Nebylo tam ani písmenko. Cvakly vchodové dveře, zaklapla notebook a usmála se. Byl doma. Najednou jí připadalo, že je v bezpečí a nic se nemůže stát. Ne, že by se sama v bytě bála, ale s ním to bylo jiné.
    Celé dopoledne přemýšlela nad vhodným jménem. Občas ji něco napadlo, ale skoro hned to zavrhla.
„Princ? Ne, moc všední,“ mluvila tiše pro sebe.
„Říkala jsi něco, beruško?“zeptal se. Ani si nevšimla, že je za ní.
„Nic, jen si tu tak přemýšlím nahlas,“ usmála se. On jen přikývl a natáhl se po rychlovarné konvici.
„Kávu?“ zeptala se.
„Ano, uvařím si ji,“ odpověděl.
„Jen jdi pracovat, hned ti ji donesu.“
Posadil se zpátky za psací stůl a pokračoval v psaní. Dívala se na něj od kuchyňské linky. Milovala, když ho mohla pozorovat při práci. A pořád přemýšlela nad vhodným jménem pro štěňátko.
„Rytíř? To se nedá říct zdrobněle…“ přemýšlela, když uklízela knihu v ložnici. Slyšela pravidelné údery do klávesnice ozývající se z obývacího pokoje. A stále ji nic použitelného nenapadlo.
    „Dobrou chuť, broučku,“ usmála se, když před něj postavila talíř polévky.
„Dobrou chuť, beruško,“ odpověděl jí.
„No jistě… Brouček…Ale… Jak budu štěňátku říkat, když bude zlobit? Brouku?“ běželo jí hlavou.
„Na co myslíš?“ zeptal se. Podívala se na něj a zjistila, že ji pozoruje.
„Na nic, jen tak se mi toulají myšlenky. Jez, ať to nevychladne,“ vzala do ruky lžíci.
Zapsala si do notesu první návrh: Brouček. Pak se posadila na gauči s knihou. Nedokázala se ale na čtení moc soustředit. Pořád přemýšlela nad jménem. Dobře věděla, že to není jen tak. Dát někomu jméno znamená mnoho. Byla poctěna tím, že to smí udělat. Zároveň měla trochu obavu, aby vybrala správně.
„Co když se mu jméno nebude líbit? Řekl by to?“ přemýšlela. Doufala, že ano.
    Malý modrý míček se kutálel po zemi. Seděla o kousek dál na dece a usmívala se. Sledovala štěňátko, jak si hraje. Míček jí přinesl a ona ho hodila jinam. A pořád přemýšlela nad jménem. Věděla, že ho musí vymyslet co nejdříve. Není přece správné, aby malá štěňátka běhala po světě bez jména.
„Šmoula? Když bude hodný, bude to Šmoulíček,“ usmála se při dalším nápadu. Zapsala ho pod první do notesu a znovu hodila míček.
„Ty jsi ale hodný,“ pohladila štěňátko po hlavě. Položil jí hlavu na klín. Spokojeně se usmála a hladila ho po hlavě. Milovala tyhle chvíle. Cítila, že jsou si velice blízcí. Věděla, že když bude třeba, zachrání ji před vším. Ochrání ji od každého nebezpečí. Věděla ale také, že stačí jediné její slovo a může všechno zničit. Milovala ho. Milovala ho tolik, jako nikoho jiného. Byla s ním skutečně šťastná. A on s ní. To věděla. Proto pro ni bylo tolik důležité vymyslet správné jméno.
    Ležela na posteli a dívala se, jak odpočívá. Usmíval se ze spaní. Prstem velice opatrně a lehce přejela po jeho rtech. Nechtěla ho probudit. Vstával brzy, dřív než ona a spát chodili stejně. Navíc, dnes toho tolik zařídil… Bylo jí jasné, že musí být hodně unavený. Nechala ho spát a tiše se vytratila z pokoje. Posadila se do křesla. Tam, kde sedával on. Zamyšleně se dívala ven oknem a ani nevnímala odpoledne, které se měnilo v časný večer. Nepřemýšlela o jméně. Přemýšlela o nich. O tom, co spolu prožili, o tom, co pro ni znamená. Najednou se usmála. Jméno přišlo samo. Nevymýšlela ho, bylo tu vždycky. Zaslechla za sebou kroky. Rychle sáhla na stůl a vzala si do ruky míček. Otočila se na něj a s úsměvem čekala, až přijde k ní. Sklonil se a políbil ji.
„Probudil jsem se a byla jsi pryč…“ zašeptal.
„Chtěla jsem chvilku přemýšlet,“ odpověděla tiše.
„O čem?“ zeptal se. Podívala se mu do očí a otevřela sevřenou dlaň. Míček vyskočil a kutálel se po podlaze.
„Přines míček, Lorde,“ zašeptala.

Elisabeth Simpson