Sraz

    Bylo teplé letní odpoledne a on se jako vždy nudil. Zapnul počítač a hledal něco, co by ho dokázalo zabavit. Byl už několik týdnů sám, proto začal uvažovat o tom, že se poohlédne po vhodném protějšku. Našel si na internetu kalendář akcí svého oblíbeného klubu na tento týden. Pak zívnul.
„Nic a zase nic!“ rozčiloval se u počítače. Nakonec se přihlásil na chat.

Klučina: Ahoj lidi! Taky se tak nudíte?

Allie: Jasně, hrůůůůůůza! :-)

Rolando: Nazdar! Jojo, nuda jak v krematoriu…

Klučina: Hmmm… A co děláte?

Allie: Doteď nic, ale matka zase prudí. Musím jít nakoupit. Čus, hoši. :-/

Rolando: Al, měj se… Tak jsme tu zase sami, kámo.

Klučina: Hmmm… Zase. Hele, nevíš o nějaký akci? Něco, kam by se dalo zajít?

Rolando: Hele nwm… Zeptej se Al, jestli se vrátí. Prý někam jde zítra večer. :-)

Povzdechl si a ještě pár minut si povídal s Rolandem jen tak, o ničem. Pak se omluvil a odešel z místnosti. Chvíli přemýšlel, kam se připojit jinam, ale všude bylo stejně mrtvo. Po nějaké době to vzdal a šel se radši na střechu opalovat. Sotva se položil na deku, pípnutím na sebe upozornila zpráva ze sociální sítě. „Čáu, Rolando říkal, že máš zájem o tu zítřejší akci. Nenapadlo mě, že taky budeš dozelena. :-)“ Nechápal. Jak, dozelena? No co, alespoň se bude něco dít. Okamžitě odpověděl: „Zelená, modrá nebo růžová, to je fuk, lepší, než sedět doma, ne?“ Zpráva od Al následovala okamžitě: „Jj. :-D Hele, tak zítra o půl sedmý tě vyzvedneme, OK?“ „OK,“ odepsal jen a nasadil si sluneční brýle. Pak rukou prohrábl svůj pečlivě nagelovaný účes a na chvíli zalitoval, že ho nemůže nikdo vidět.
    Celé odpoledne se chystal. Zkoušel různé účesy, styly i oblečení. V šest už netrpělivě přecházel chodbou. Čtvrt na sedm, půl… Tři čtvrtě… A oni nikde. Za pět minut sedm před domem zatroubilo auto.
„No konečně, kde jste se…?“ začal, když nastoupil do auta. Sotva se rozhlédl, zarazil se a díval se na ostatní.
„Kámo, sorry, ale ty jdeš takhle?“ ozvalo se zezadu.
„Jistěže jde. Proč ne? Nechte ho být!“ ozvalo se od Al.
„Ty, Allie, co je to za lidi?“ zeptal se tiše.
„Tak za prvý, tady nejsem Allie, ale normálně, Honza. A za druhý… To jsou zelený kmoši, jezdíme takhle spolu vždycky. Ale kámo… Čubík má pravdu, tvoje oblečení není nejvhodnější,“ naklonil se k němu Honza a on ucítil jeho sladký, dámský parfém.
„Čubík?“ zeptal se a Honza jen kývl dozadu, na chlapce, který předtím mluvil. Měl na krku psí obojek se známkou.
„Hele, slečny, jedeme? Nebo se budete vykecávat?“ zeptal se další cestující vzadu. Ten měl přes oči černou lesklou masku.
„Hele, to je Zorro?“ zeptal se Honzy tiše. Honza se jen ušklíbl, upravil si v odrazu zrcátka své už tak dokonale nalíčené rty a vyjel.
    Zaparkoval před, pro něj, neznámým klubem. Ti lidi byli pořád divnější! Zorro nasadil Čubíkovi obojek. Honza si vzal podobnou masku, jako Zorro, jen červenou.
„Zlato, ty se nemaskuješ?“ zeptal se Honza.
„Já? Ne… Proč?“ divil se.
„Myslel jsem, že jsi Déčko, ale asi ne, no…“poznamenal Čubík, Zorro hned prudce trhl jeho vodítkem.
„Kdo ti dovolil mluvit?!“ zavrčel na něj. Čubík jen tiše zakňučel.
„Tak deme,“ rozhodl Honza, rychle se přezul a vystoupil. Přišlápl si lem dlouhých šatů a málem upadl. Zachytil ho náhodně procházející mladík.
„Pozor, Madam,“ usmál se na Honzu. Ten, místo aby poděkoval, jen přikývl. Mladík se zářivě usmál. I na jeho krku byl obojek, který ale nevypadal tolik, jako psí.
„Můžeš mi koupit pití,“ zašvitořil Honza a mladík se úplně rozzářil.
Celá společnost nadšeně zamířila do klubu. Jen on trochu zaváhal. Co je to za akci? Možná se měl líp zeptat. Teď bude působit jako pitomec. Všichni, kdo je míjeli, byli v černé nebo červené. Jen on měl rifle a tričko.
    „Ahój, lidičky!“ pozdravil je klučina, jak jinak, než v černém, který u stolku potaženého duhovou vlajkou vybíral vstupné.
„A héle, mladý masíčko,“ zažertoval při pohledu na něj.
„Ahoj,“ pozdravil suverénně a zaplatil.
„Já jsem Áda… Ty jsi Déčko?“ zeptal se s nadějí v hlase mladík.
„Ne,“ odpověděl jen. Jaký Déčko? Co s tím všichni pořád mají?!
„No, nevadí… Skleničku si můžeme dát tak, jako tak,“ řekl Áda, svoje zklamání se ani nesnažil maskovat.
„Jasně, uvidíme se později,“ usmál se na něj a zamířil za ostatními. Prošel skrz závěs, který odděloval vchod a okamžitě strnul na místě. V rozích byly klece a v nich lidé! Někteří, kteří tančili, nebo se spolu jen tak bavili, měli k noze připoutaného druhého člověka! Bylo tam spousta lidí, kteří byli vodítkem připoutaní k někomu jinému! Někteří dokonce nazí! No, lidí… Byli tu jen muži. Věděl, že je to gay klub. S tím, že by tu potkal ženu, ani nepočítal. Co by s ní taky dělal? Ale tohle byla místnost plná magorů!
    Rychle našel Honzu, který čile flirtoval se svým zachráncem.
„Honzo, na slovíčko!“ kývnul na něj.
„Takhle se mluví s Dámou?!“ ozvalo se za ním. Rychle se otočil. Stál tváří v tvář velice pohlednému mladíkovi. Byl oblečený celý v černém, přes oči měl masku, jako někteří ostatní. Kožený kabát a v ruce… Rákosku!
„Honza je kámoš, s ním takhle mluvit můžu,“zamračil se a otočil se od mladého muže. Co mu má co rozkazovat?! V tom mu na zádech přistála rána rákosky. Rychle se otočil.
„Jáu! Co to děláš?! Zbláznil si se?!“ vykřikl, čímž upoutal pozornost nejen Honzovu, ale také většiny ostatních, kteří byli poblíž. Někteří si začali šeptat mezi sebou.
„Ke mně se nebudeš otáčet zády. Nemáš masku, nejsi tedy Déčko,“ mračil se mladík v černém.
„Jaký Déčko? Co tu s tím pořád všichni máte?!“ rozčiloval se.
„Počkej…“ muž v černém si ho prohlédl, pak se otočil k ostatním: „Kdo ho přivedl?“ zeptal se.
„Já,“ přiznal Honza a vstal z barové stoličky. Postavil se vedle něj.
„Poslouchej, hochu… Víš, kde jsi?“ zeptal se ho muž.
„Jo, patrně na srazu magorů,“ zašklebil se, ale v zápětí začal svojí odpovědi litovat. Šeptání davu bylo najednou hlasitější.
„Hned ho odveď!“ mračil se muž na Honzu.
„Jistě,“ souhlasil Honza a vedl ho ven. On to nechápal. Proč s Honzou ten cvok mohl mluvit normálně a on ne? Proč musel odejít? Tedy… Ne, že by mu to vadilo, ale stejně…
    Honza nastoupil do auta a počkal, až nastoupí i on.
„Kam jsi mě to zatáhnul, kámo?“ zeptal se.
„Na sraz,“ odpověděl Honza vyhýbavě a nastartoval.
„Na jakej sraz?“ mračil se.
„Na náš a nevyptávej se už! Budu z toho mít jenom problémy,“ Honza se nezdál být ve své kůži. Tedy… Byl ještě zvláštnější, než jindy. A hlavně, nemluvil.
„Ahoj,“ rozloučil se Honza zamyšleně, když ho vysadil před domem.
„Počkej, ty se tam vracíš?“ divil se.
„Jistě, subík čeká,“ řekl ještě Honza, než odjel.
    Byl zmatený a bolela ho záda… Chtěl na to zapomenout… Ale na co vlastně? Zapnul počítač a do vyhledávače zadal slovo „subík“. Ihned mu vyskočilo několik odkazů. Zvolil první a četl: „Subík je termín používaný pro podřízenou osobu v D/s vztahu. Tento vztah se většinou řídí pravidly, jež stanovuje Dominant, někdy zkráceně Déčko. V tomto vztahu žijí osoby z komunity praktikující BDSM…“

Elisabeth Simpson