Špatná zpráva

    “Ještě mi namaž záda a můžeš na chvíli do vody. Buď ale poblíž, kdybych tě volala,” otočila se na břicho.
Pomalu rozetřel opalovací krém po jejích zádech a zašrouboval lahvičku.
“Děkuji, Madam,” zašeptal.
Ona jen přikývla. Pak se otočila a pozorovala ho, jak kráčí k vodě. Několikrát se za ní otočil. Ona vždy jen přikývla. Pak zmizel ve vodě. Brala ho sem nejradši ze svých submisivů. Velice ráda se dívala na jeho svalnaté tělo vypracované mnoha hodinami v posilovně. Trávil je tam samozřejmě na její rozkaz. Nejen proto byl jejím nejoblíbenějším doprovodem k vodě. Chvilku ho sledovala,  jak plave podél břehu tam a zpátky. V doslechové vzdálenosti. Přesně podle jejího rozkazu. A to byla další věc, kterou na něm měla ráda. Vždycky se naprosto přesně držel rozkazu. Jakéhokoli. Neodmlouval, nepřemlouval, neprosil. Prostě šel a splnil, co měl. A ještě za to poděkoval. Mělo to mnohé výhody. Díky němu už celkem dlouho o úklidové potřeby nezavadila ani koutkem oka. Jednou za týden prostě přišel a dokonale uklidil. Díky němu měla v šatníku pár skutečně luxusních kousků. Podobným způsobem obohatil její šperkovnici. A samozřejmě konto. Velice ráda se nechávala tímto pohledným mužem rozmazlovat. Věděla, že si to může dovolit. Jak on, tak ona. Znala ho už přes tři roky. A stejně ji nepřestával překvapovat dárky, které přinášel. Při vzpomínce na poslední dárek se pousmála a podívala se na svojí (k vodě trochu velkou) kabelu. Ukrývala poslední dárek od něj. Černé kožené návleky na ruce. Těšila se, až je bude moct vyzkoušet. A doufala, že on jako první bude mít tu čest. Rozhlédla se. Kolem bylo ještě dost lidí, ale travnatá plocha u jezera se rychle vyprazdňovala. Kolem už nebyl slyšet křik dětí. Jak se připozdívalo, ve vodě bylo vidět stále méně a méně hlav. Chvilku sledovala tu jeho, pak očima zaletěla k nedalekému lesíku. Možná by je stromy mohly schovat před očima zvědavců a nemuseli by čekat, až bude jezero opuštěné…
    Z přemýšlení jí vytrhlo zvonění jeho telefonu. Zvonil dlouho a hlasitě, takže ho vytáhla z jeho tašky a chtěla ho vypnout. Všimla si ale, že na obrazovce bliká: “Beruška”. Hovor zavěsila a poslala na stejné číslo SMS s textem: “Ted nemuzu. Deje se neco?”
“Nic, milacku. Porad mas jednani? Jen jsem ti chtela pripomenout, aby jsi nezapomnel koupit Sunar,” přišla vzápětí odpověď.
“Sunar?” odeslala zprávu o jednom slově.
“Ty jsi zapomněl, že? Nevadí, miláčku. Však si brzy zvykneš myslet na naši maličkou úplně automaticky. Už se na tebe těšíme. Miluji tě!” přišlo vysvětlení.
V tu chvíli se jí vzteky zatmělo před očima. On má ženu?! A dítě? Ten hajzl! Podvádí ji a přitom má doma malé dítě! Kolik té holčičce může být? Když je ještě na Sunaru… Rok? Dva? Krev v ní doslova vřela. Podívala se po něm, ale hned odvrátila pohled jinam. Nemohla se na něj dívat. Hnusil se jí.
Mezitím na okolí padla tma. Zjistila, že celkem daleko od ní je pár, který je víc než zaujatý sám sebou. Přišla její chvíle. Teď ale rychle změnila plán. Nebude si hrát, bude se mstít.
“Ke mně!” zavolala a vstala.  
Byl u ní téměř okamžitě.
“Budeme si hrát…,” pousmála se, ale nedívala se na něj, “ruce za záda.”
“Ano, Paní,” dal si ruce za záda a ona mu je pečlivě spoutala. Návleky utáhla velice těsně. Schválně.
“Rozkročit,” nařídila příkře.
“Ano, Paní,” nevzpíral se ani tentokrát.
Nohy mu spoutala koženými pásky spojenými řetízkem.
Na krk mu nasadila obojek s vodítkem a pomalu vykročila směrem k vodě. Prudce trhla vodítkem a on ji musel následovat. Řetěz mezi pouty na nohou mu chůzi umožňoval jen velice nepohodlně. Když byli ve vodě po kolena, zastavila.
“Kolik je tvojí dceři?” zeptala se ledově.
“Ne-nemám dceru… Madam,” zalhal.
Trhla řetězem a on padl na kolena. Nemohl se ale zapřít rukama a tak spadl přímo obličejem do vody. Několik vteřin sledovala bublinky nad hladinou v místě, kde zmizel jeho trup. Pak ho prudkým trhnutím vytáhla nad hladinu.
“Ptala jsem se, kolik je tvojí dceři,” připomněla otázku.
“Dva… Dva…,” odkašlal si a ona si pomyslela, že to přeci jen trefila, v tom ale pokračoval: “Dva týdny, Madam.”
Zatmělo se jí před očima.
Hajzle!” zasyčela vztekle a zatáhla za vodítko znovu. Opět ztratil rovnováhu a padl obličejem přímo do vody. tentokrát ho tam nechala déle. Když ho vytáhla, sotva lapal po dechu.
“A její matka?” zeptala se a snažila se působit klidně.
“Moje… manželka... ,” zašeptal, než znovu skončil pod vodou.
“Jak dlouho jste spolu?”
“Pět… pět let.... Madam, prosím…,” zakvílel, když ho znovu táhla pod vodu.
Když ho znovu vytáhla nad hladinu, vrazila mu facku z každé strany.
“Zmetku!” pustila vodítko, přesvědčila se, že pár ze břehu ještě neodešel a pak sama šla na břeh.
“Madam, prosím!” volal na ní.
Ona se skutečně otočila. Přeměřila si ho pohrdavým pohledem a poznamenala jen: “Nezapomeň koupit Sunar!”
Pak pokračovala směrem k autu. Když otevřela dvířka, podívala se na dvojici. Oba mladí lidé leželi na trávě a tiše si něco šeptali.
“Topí se tam muž!” zavolala na ně a ukázala směrem, kde byl. Oba dva se okamžitě zvedli a běželi místu, kam ukázala.
Nasedla do auta přesvědčená, že toho pro něj udělala až moc. Pak vzala jeho telefon, který měla v kabelce.
“Haló? Nepostrádáte manžela? Ne… Nebojte se… je relativně v pořádku… Nejsem jeho kolegyně. Jsem jeho Domina…,” řekla do telefonu jasně a zřetelně.
Ani nepočkala na reakci, zavěsila a mobil hodila na zem. Pak po ní zbyl jen prach na cestě a zničený submisiv.

Elisabeth Simpson