Soukromý ples

“Co kdybychom si večer udělali ples?” zavolala na něj z kuchyně do obýváku, kde seděl a něco četl.
“Moc rád, miláčku,” odpověděl, zanechal čtení a přesunul se za ní do kuchyně.
“Hezky se oblékneme, zatančíme si… bude to fajn,” řekla a dala mu pusu.
“To určitě bude fajn, jen s pitím to je horší, měl bych dostat ještě nějaký trest a podle našich pravidel nic takového neprovádíme, pokud jsme pili, nebo budeme pít, beruško,” poznamenal a usmál se do jejich očí.
Otočila se k němu, souhlasně pokývala hlavou, olízla vařečku, kterou před tím něco míchala na sporáku a po chvíli řekla: “Nevadí, bude to nealko ples… přeci tě nepřipravím o tvé potrestání.”
“Tak dobře a výprask můžeme provést v oblečení, ve kterém budeme… jako součást plesu,” řekl a mrkl na ni.
“No samozřejmě, bude to mít své kouzlo,” dodala a dál se věnovala přípravě oběda.
“Nechceš s něčím pomoct?” zeptal se po chvíli, co ji sledoval.
“Ne, to je v pořádku… ale napadlo mě, že bych na večer udělala pizzu, dal by sis?” zeptala se.
“No to určitě, dlouho jsme ji neměli,” vstal a políbil ji na šíji.
“Tak dobře, zajedeš, ale prosím tě, ještě pro nějaké ingredience? Nemáme doma všechno… napíšu ti seznam, ano?” požádala ho, když zběžně prohlédla ledničku.
“Jistě, hned jsem tady,” řekl, když se převlékl a bral si klíče od auta.
“Hlavně pomalu, nespěchej a opatruj se mi,” řekla trochu káravě, když za ním zavírala dveře.
Než se vrátil, dovařila oběd a připravila těsto na večerní pizzu.
Kolem šesté hodiny večer se oba začali připravovat, zavřela se v koupelně. On si mezi tím oblékl černou košili, černé kalhoty a uvázal světle zelenou kravatu. Naporcoval už hotovou pizzu, zapálil svíčky, do karafy nalil rybízový mošt a postavil na stůl dvě sklenky.
Za nějakou dobu vyšla z koupelny. Vypadala nádherně. Světle pistáciově zelené, dlouhé šaty až na zem, doplňovaly jemné náušnice a náhrdelník na jejím krku. Dlouhé vlasy měla vyčesané do drdůlku a odhalovala tak svůj dlouhý štíhlý krk.
“Moc ti to sluší miláčku,” řekl polohlasně a dodal, “jsi dokonalá Dáma, dokonalá královna.”
“Děkuji,” řekla a zlehka ho políbila.
Posadili se. Jedli, popíjeli, bavili se, smáli se a čas zvolna plynul.
“Šla bych se takhle někam projít,” řekla po chvíli.
“To klidně můžeme, beruško, budeme jako pár z prvorepublikového filmu, to přeci milujeme,” odpověděl s úsměvem.
“Nebo… co kdybychom si zašli někam, třeba jen na kávu,” rozvíjela svůj nápad.
“No, tak víš, co? Nic jsme nepili, zajedeme si autem do města a dáme si kávu tam. Jistě bude ještě nějaká zahrádka otevřená, je krásný, teplý večer,” řekl, vzal ji za ruku a díval se jí do očí.
“Skvělý nápad… tak jo?” řekla s úsměvem.
“Tak jo, tak jdeme hned?” zeptal se.
“Jistě… ale ještě mě něco napadlo,” podívala se mu do očí, kde viděl jemu známé, trochu šibalské jiskřičky.
“Copak tě napadlo, miláčku?” zeptal se a poposedl blíž.
“Přivedl jsi mě na to tvou větou, že vypadáme jako z první republiky,” usmála se a pokračovala, “celé bychom to mohli v tom duchu pojmout.”
“Pojmout? To myslíš jak?” ptal se nechápavě.
“No, já budu tvá Madam, ty můj řidič, společník, sluha… co zrovna budu potřebovat. To je hezké, ne?” zakončila svou řeč otázkou a nepřestávala se usmívat.
“To je dokonce moc hezké, miláčku,” odpověděl a políbil jí ruku, kterou ještě stále držel.
“Tak dobře, tak můžeme jít,” pohladila ho po vlasech, zvedla se, došla ke vchodovým dveřím a zůstala u nich stát.
Zhasl svíčky, vzal si doklady a klíče a otevřel dveře na chodbu.
“Prosím, Madam,” řekl se sklopenou hlavou.
Prošla kolem něj jako lvice a zastavila se u schodiště. Zamkl, předešel ji a sestupoval ze schodů. Kráčela za ním. Dole jí opět podržel vchodové dveře, když vyšla, opět ji předešel, otevřel zadní dveře auta, které jednou rukou držel, druhou měl za zády a čekal. Když došla až k němu, zvedla ruku. Lehce ji podržel a pomohl nastoupit. Pak se posadil za volant, dojel pár metrů k bráně, vystoupil, otevřel bránu, projel, opět vystoupil, bránu zavřel a usadil se opět za volant. (Když spolu takto odjížděli jindy, on šel k autu, ona mu otevřela bránu, když projel, zavřela a posadila se vedle něj. V tomto případě, by to ale bylo nepřípustné.)
Otočil se dozadu, vypadala tak vznešeně, měla jeden ze svých pohledů, který miloval. Nadřazený, přitom nijak pohrdavý, takhle se uměla podívat jen ona.
“Kam pojedeme, Madam?” zeptal se.
“Jeď směrem do města, dál ti řeknu,” odpověděla a otočila hlavu k okénku.
Když vjížděli do města, zpomalil.
“Jeď na náměstí,” zazněl příkaz z jejích úst a on odbočil.
“Budete chtít na náměstí zastavit, Madam?” zazněla opět jeho otázka.
“Nestarej se, včas ti řeknu,” odpověděla, dál se dívala z okénka a poznamenala, “jak to, že mě tu nikdo nevítá?”
“Vyjeli jsme narychlo, Madam, poddaní se nestačili dozvědět, že přijedete,” odpověděl a podíval se na ni do zpětného zrcátka.
“Hm, budu muset zjednat nápravu… to je tvůj úkol aby se vědělo, že Madam jede navštívit město. Připomeň mi pak tuto tvou chybu a zapamatuj si, že je za padesát.” Pronesla a přes zpětné zrcátko mu věnovala svůj pohled.
“Mám být ale ještě potrestaný za chybu z minula, Madam,” dovolil si poznamenat.
“To vyřešíme jindy, dnes určitě tu padesátku ještě navýšíš,” odpověděla mu chladně.
Uvědomila si, že předešlý trest je za skutečnou chybu, kdy porušil některé z pravidel, která měli nastavená. Tohle, co teď prožívali, byla hra a tyto tresty nechtěla plést dohromady.
“Tady zastav,” řekla, když vjeli na náměstí a dojeli zhruba do poloviny.
Zaparkoval a vypnul motor. Vystoupil, oběhl vůz, otevřel zadní dveře a pomohl ji vystoupit.
“Jdeme,” zazněl rozkaz a Madam vyrazila směrem dál do náměstí.
Držel se jeden, dva kroky za ní. Když zastavila, aby si prohlédla něco, co ji zaujalo ve výloze, zastavil také a čekal.
“Smíš jít vedle mě, chci se o tebe opřít,” řekla po chvíli, když se otočila dozadu.
Doběhl ji a nabídl své rámě.
Minuli několik zahradních kaváren a restaurací, už před tím vzbuzovali docela pozornost lidí, kteří tam seděli. Nemohli si nevšimnout, jak ustávají v hovoru, obracejí se za nimi a vyprovázejí je svými pohledy. Nedalo se ani přeslechnout jejich hlasy a poznámky, které na jejich adresu měli.
“Hele, hele, asi tu točí nějaký film,” zaznělo od jednoho ze stolečků, z úst postarší dámy.
“To víš, že ne… jdou z plesu, asi,” odpovídal jí její partner, prošedivělý pán.
“No, jistě… z plesu… na začátku června, je jich fůra,” řekla naštvaně dáma, zasněně se dívala a dodala, “ale jak je k ní galantní, to je krásné… to jsem od tebe nikdy nezažila.”
Takto obešli celé náměstí a zabočili na pěší zónu.
“Tady se posadíme,” rozkázala Madam a ukázala prstem na jednu z přeplněných zahrádek.
“Obávám se, Madam, že tu mají plno,” odpověděl trochu plaše.
“Mě nezajímá, co, nebo koho tu mají, já si tu chci sednout, postarej se o to. Snad vědí, co mají udělat, když jim řekneš, že se tady chce posadit Madam!” dupla trochu vztekle nohou.
Podíval se tázavě do jejích očí: “To myslí vážně, abych teď šel a přemlouval lidi, jestli by nešli jinam a uvolnili místo pro Madam?” pomyslel si.
“Tak co bude?” přerušila jeho úvahy a podupávala si nervózně podpatkem o dlažbu.
“A… ano, Madam, hned to zařídím,” řekl nervózně.
“Doufám, že ještě dnes,” poznamenala a nepřestávala sledovat jeho počínání.
Očima si prohlížel hosty a odhadoval, koho by o tuto neobvyklou službu mohl požádat. Samozřejmě jako naschvál, k odchodu se nikdo neměl. Nakonec si vybral jeden postarší pár, který se mu zdál, že by jim mohl vyjít vstříc a zamířil k nim.
“Tam se mi to nelíbí, tamhle chci sedět,” zastavila ho, když viděla, kam míří a ukázala na úplně opačný konec, na stůl, u kterého seděla dost hlučící parta mladých lidí.
“Tak s těmi určitě rozumná domluva nebude,” pomyslel si a zamířil směrem, který mu ukázala.
Ráda ho občas trochu zlobila, řekla si, že to nechá zajít daleko, ale včas to ukončí. Pozorovala, každý jeho pohyb, čekala, až se skloní k jednomu z mladíků a když už chtěl pronést první větu, zavolala na něj: “Tamhle to bude lepší, rozmyslela jsem si to.”
Otočil se a tázavě na ni koukal. Ukazovala na druhou stranu pěší zóny, na úplně jinou kavárnu, kde bylo poloprázdno. Oddychl si, věděl, že jí může věřit naprosto ve všem a ona jemu. Byl to jeden z pilířů, na kterém jejich vztah pevně stál. Byl si jistý, že by ho nikdy nezesměšnila, nenechala mu zkřivit jediný vlas. Přesto ale byla v uplynulých chvílích tak přesvědčivá a nekompromisní. Když k ní došel, mírně se na něj usmála.
“Už bych si konečně ráda sedla,” poznamenala, když ji minul a podle etikety první vstoupil do kavárny.
Sama si vybrala nízký stolek s křesílky a malou pohovkou.
“Tady se mi to líbí,” řekla a počkala, až jí podá ruku a pomůže se posadit na pohovku.
“Vypadáte noblesně a překrásně, Madam,” nemohl neříct, když viděl, jak se její široká sukně rozprostřela přes celou pohovku. Vypadala jako královna na obraze z nějakého zámku.
Zůstával stát a nehnutě se na ni díval.
“Smíš se posadit,” řekla a dlaní poklepala na křeslo po své pravé ruce.
“Děkuji, Madam,” řekl uctivě a posadil se způsobně na okraj křesla.
“Budete si přát?” zazněl nad nimi hlas servírky.
“Dám si Cappuccino… a pánovi přineste Turka,” zařídila sama celou objednávku.
“Děkuji, Madam,” hlesl, že to slyšela jen ona.
Nastavila mu pravou ruku a on ji políbil.
“Zapiš si do paměti dalších padesát, abych nezapomněla,” řekla po chvíli.
“Dalších padesát… a… a za co, Madam?” namítl překvapeně.
“No, tak sto, když odmlouváš,” zvýšila počet, chvíli se na něj dívala a pak dodala, “chtěla jsem přeci sedět tamhle.” Ukázala prstem na kavárnu na druhé straně pěší zóny.
“Ano, jistě, Madam, už je mi to jasné, děkuji,” řekl uctivě zrovna ve chvíli, kdy jim servírka pokládala na stolek šálky s kávou.
“Je všechno v pořádku?” zeptala se, protože patrně musela zaslechnout poslední část jejich hovoru.
“V naprostém,” odpověděla Madam s úsměvem.
Dál se nerušeně bavili. Plánovali, vyprávěli si historky, smáli se. Ale stále zůstávali ve svých rolích, on vykal a oslovoval ji Madam, ona tykala a oslovovala ho jménem.
“Ochladilo se, pojedeme domů,” řekla asi po hodině a mávla na servírku.
“Přejete si?” zeptala se dívka, když přišla k jejich stolku.
“Pán bude platit,” odpověděla a usmála se na ni.
“Jistě, přinesu účet,” řekla servírka a zmizela ve dveřích restaurace.
Zaplatil a doprovodil ji k autu. Opět podržel dveře a pomohl nastoupit.
“Přejete si rovnou domů, Madam?” zeptal se, když se posadil za volant.
“Můžeš to vzít třeba přes Vysoké Tatry… jistě, že rovnou domů, říkala jsem, že je mi chladno,” odsekla trochu nazlobeně.
“Jistě, Madam, už jedu,” řekl uctivě a vyrazil k domovu.
“Mimochodem, přičti si pětadvacet… to je za tu otázku, kterou jsi vznesl, před chvílí, kdybys náhodou zase nevěděl,” řekla po chvíli jízdy.
“Ano, Madam, přičteno… Děkuji, Madam,” odpověděl a věnoval se řízení.
“Takže to máš celkem za kolik?” překvapila ho otázkou.
“Celkem to mám za… za sto sedmdesát pět, Madam,” poněkud vykoktal výslednou číslovku.
“Hm, hm, hmmm… pěkné,” poznamenala, opřela si hlavu a zavřela oči.
Když dojeli domů, opět otevřel bránu, zaparkoval a bránu zavřel. Otevřel zadní dveře vozu.
“Prosím, jste doma, Madam,” řekl poněkud hlasitě, až sebou trochu trhla.
“No, no… trochu šetrněji by to nešlo, nevšiml sis, že jsem usnula, co? Tak ať se to lépe počítá, zaokrouhlím to na dvě stě,” řekla, vystoupila a hned zamířila k domu.
Musel trochu popoběhnout, aby jí stihl otevřít a podržet vchodové dveře a nemusela čekat. Stihl to jen tak tak. Když za nimi zaklaply dveře bytu, posadila se v obýváku do křesla.
“Přines mi sklenici vody,” poručila a začetla se do nějakého časopisu, co ležel na stolku.
Rychle přinesl, co chtěla, ještě zapálil svíčku na stole a postavil se kousek od jejího křesla. Napila se a podívala se na něj. Potom se vrátila k časopisu, aniž by cokoliv řekla. Po nějaké době dopila sklenici vody, odložila časopis, opět se k němu obrátila a řekla: “Tak jdeme na to, co máš dělat, víš.”
“Ano, Madam, vím,” odpověděl a přesunul se do kuchyně. Jídelní stůl, na kterém dostával výprasky, posunul do středu místnosti a položil na něj dva polštáře. Madam ho hned z obýváku následovala a celou dobu stála u kuchyňské linky a pozorovala ho. Z koupelny přinesl pouzdro s rákoskami a ostatními nástroji určenými k výprasku. Poklekl před ní, podal jí pouzdro a poprosil o výprask.
“Tu svíčku, budu zhasínat já?” zeptala se a kývla hlavou směrem k obýváku.
Rychle odběhl do vedlejší místnosti a sfoukl svíčku na stole. Pak se vrátil do kuchyně, stáhl si kalhoty a ohnul se přes okraj stolu. Mezitím slyšel zvuky, které o sebe vydávaly rákosky, když je Madam vytahovala z pouzdra a rovnala si je na stolek vedle něho. Najednou ucítil její ruku na svých hýždích, přejížděla jemně od shora dolů.
“Kolik?” zeptala se.
“Dvě stě, Madam,” odpověděl číslovku, kterou mu sama určila.
“Potřebuješ únikové slovo?” zazněla další otázka.
“Nepotřebuji, Madam,” odpověděl a zavřel oči.
Uslyšel zasvištění jedné z rákosek, když s ní mávla do vzduchu. Potom uslyšel poklepání, když si jí párkrát klepla o dlaň. Následovalo poklepání, o bok její dlouhé sukně. Byl to rituál, věděl, že teď už přijde rána, která dopadne na jeho hýždě.
“Jedna, děkuji, Madam,” započítal první ránu.
Rozdělila celý výprask po pětadvaceti ranách. Vždy po jedné sérii ho pohladila, uklidnila. Byli na sebe dokonale napojení. Nevnímal vůbec okolí, cítil a vnímal jen ji. I když měl zavřené oči, přesně věděl kde zrovna stojí, přesně věděl, odkud rána přijde a kdy přijde. Věděla, že kdyby to bylo moc, zastavil by to. Stejně tak věděl on, že kdyby viděla sebemenší překážku, okamžitě by výprask ukončila ona. Naprostá důvěra jeden ve druhého, naprostá souhra.
“Sto devadesát devět, děkuji, Madam… Dvě stě, děkuji, Madam,” vydechl poslední číslovku a zůstal ležet. Čekal, až mu ona dovolí vstát. Opět ucítil její něžnou ruku, jemnými doteky ho hladila. Kontrolovala, zda je vše v pořádku.
“Můžeš se obléct,” řekla po chvíli tiše.
Rychle si natáhl kalhoty a padl před ní na kolena. Líbal jí obě ruce a znovu děkoval. Když se zaklonil a podíval se nahoru do jejích očí, uviděl ten ledový, ale přitom jiskrný pohled, který miloval. Stála nad ním jeho královna, cítil k ní lásku, úctu, pokoru a oddanost. Znovu sklonil hlavu a líbal jí ruce. Pak si na ně položil tvář a několik okamžiků tak setrvali. Ucítil, jak se k němu sehnula a objala ho.
“V pořádku, Miláčku?” zeptala se a usmívala se na něj, překrásně smějícíma se očima.
“Ano, v pořádku, beruško, děkuji” odpověděl, postavil se, objal ji a políbili se.
“Já, děkuji,” řekla a pohladila ho po tváři.
“Můžu je uklidit?” zeptal se a pokynul hlavou směrem ke stolku, kde ležely rákosky.
“Můžeš… ale vezmi je do ložnice, třeba je dnes budeme ještě potřebovat,” odpověděla a mrkla na něj.
“Áhááá… a půjdeme hned?” zeptal se a narovnal nástroje do pouzdra.
“No jistě,” řekla, chytila ho za ruku a oba zmizeli za dveřmi ložnice.

Marek Veselý