Sladké probuzení

    Tiše otevřel dveře ložnice a chvíli ji pozoroval, jak spí. Zachumlaná pod dekou, spokojeně oddychovala. Klesl na čtyři a došel až k manželské posteli k jejím nohám. Vlezl pod deku a pomalu se sunul směrem k její hlavě. Když na druhém konci vykoukl, olízl jí tvář a čekal. Nic se nedělo, olízl ji tedy podruhé, pak si položil hlavu na ruce, s úsměvem se na ni díval a čekal.
“Ty sis mě přišel probudit?” řekla potichu, usmála se, aniž by otevřela oči.
Políbil ji zlehka na ústa, “přišel jsem ti popřát krásné ráno miláčku,” odpověděl také napůl šeptem a dál se na ni zamilovaně díval.
Po chvíli mu polibek opětovala, pohladila ho po vlasech a otevřela oči. Položil si hlavu na její rameno, přejížděla mu něžně prsty po tváři, dívali se jeden na druhého a mlčeli.
“Jsi tak krásná,” řekl po chvíli a políbil prst, který měla zrovna na jeho ústech.
“Já ti věřím,” odpověděla s milým úsměvem a zlehka ho klepla prstem do rtů.
Stiskl prst, ale nekousl. Občas ho takhle škádlila, podržela ruku nad jeho hlavou a on se snažil její prsty uchopit svými rty. Nesměl ji kousnout, pokud by mu to nedovolila, to hodné štěně nedělá. Pokud by to udělal, přišel by trest. Měli taková pravidla. Chvíli si takhle ještě hráli, potom mu dala pusu a řekla:
“Půjdeme vstávat?”
“Půjdeme… dáš si kávu?” zeptal se.
“Moc ráda, uvařím ji,” řekla a posadila se na posteli, její dlouhé vlasy se jí spustily po ramenou jako vodopád.
“Ne, já ji uvařím,” namítl, seskočil z postele, klekl si před ni na zem, posadil se na paty a opřel se rukama o podlahu.
“Tak dobře, ty moje štěně,” řekla, sklonila se k němu a pohladila ho po vlasech.
Vzal do zubů její pantofle, které ležely před postelí a položil je k jejím nohám aby je nemusela hledat.
“No ty jsi hodný pejsek, děkuji,” zeširoka se usmála, vstala a přešla do koupelny.
Zvedl se, ustlal obě postele a odešel do kuchyně.
Do konvice natočil vodu, vyndal dva hrnečky a nasypal do nich velkou dávku kávy. Zalil je horkou vodou a postavil v obýváku na stůl. Přidal dva jogurty, na talířku poskládaný salám, sýr a košík s čerstvými rohlíky. Posadil se na zemi, na zelenou deku vedle místa, kde sedávala ona.
Přišla z koupelny, přelétla očima připravenou snídani, posadila se na gauč a pohladila ho po hlavě, kterou si položil na její koleno.
“Ty jsi můj miláček, děkuji za kávu” řekla mile a usmívala se.
“Nemáš za co beruško,” odpověděl.
“Mám, za kávu,” řekla se širokým úsměvem.
Povídali si, co budou ten den dělat, kam musí zajít, kde mají co zařídit. Sedávali spolu takhle rádi. Ona na gauči nebo v křesle on u jejich nohou.
Usrkla si horké kávy a slastně přivřela oči. Potom se na něj zadívala, odbočila od tématu, které právě probírali. Nepřestala se usmívat a zeptala se:
“Copak to bylo v té ložnici?”
“No… přišel jsem tě probudit,” řekl a podíval se nechápavě nahoru do jejich očí.
“Hm, hm… vážně, jen probudit?” pokračovala tázavě.
“No, ano, vážně,” nemohl přijít na to, co má na mysli.
“A od kdy smí štěně bez dovolení k paničce do postele… hm?” řekla a zasmála se.
“Teda, já jsem…” ťukl se do čela, když si uvědomil, že porušil jedno z jejich dalších společných pravidel.
“No, to jsi… takže večer se přihlásíš o trest, ano?” řekla mile a pohladila ho opět po vlasech.
“Přihlásím, nerad bych dostal jednou tolik,” dodal a usmál se na ni také.
Jejich hovor pak dál pokračoval, smáli se spolu, plánovali, snídali… bylo jim krásně, jako vždy, když byli spolu.

Marek Veselý