Šiška!

“Miláčku? Co budeme dělat zítra?” zeptal se.
“Nevím…,” odpověděla v polospánku.
“Co když vyrazíme do lesa?” zeptal se po chvíli ticha.
“Hmmm…,” odpověděla.
“Vážně? Bude to moc hezká procházka, uvidíš!” zareagoval vesele.
“Hmmm…,” odpověděla znovu.
Ráno ji probudilo zvonění jeho budíku. Když budík zvonil podruhé a on ho ani teď nevypnul, přetáhla si polštář přes hlavu.
“Miláčku, vypni to!” zamumlala. Budík utichl. A za dvě minuty se rozeřval znovu. Měl nastavené opakované buzení.
“Broučku…,” zaúpěla a hodila polštář jeho směrem. Podle dutého zvuku poznala, že se polštář skutálel na zem.
Otevřela oči a zjistila, že místo vedle ní je prázdné. Z kuchyně bylo slyšet pohvizdování, což napovídalo tomu, že on je vzhůru už delší dobu. Vstala, přes ramena si přehodila župan a bosa došla ke dveřím. Potichu je otevřela a pozorovala jeho počínání. Zrovna lovil z kouřící vody vejce. Počkala, až nebude nebezpečí, že se opaří a pak se zeptala: “Co tu strašíš, takhle v noci?”
Podle očekávání se lekl.
“Dobré ráno, miláčku,” pozdravil ji a zapnul rychlovarnou konvici.
“Ráno? Vždyť je noc?” odporovala.
“Beruško, je deset minut po osmé,” pousmál se.
“Fajn, je noc. Jdu spát,” otočila se a zamířila zpátky do postele.
“A co náš výlet?” zavolal na ni.
“Jaký výlet?” vrátila se zpátky.
“No… Večer jsme se domluvili, že půjdeme do lesa,” zatvářil se zmateně.
“A co tam budeme dělat? Na houby už je zima,” podívala se na hodiny.
“Na houby ano, ale já jsem se chtěl hlavně projít… A jít na šišky na věnec…,” vysvětlil.
“Ne věnec? Vždyť je konce října. Je ještě čas,” mávla rukou.
“No právě, konec října je akorát. Ty šišky se musejí teplem rozevřít. Pak teprve vypadají hezky,” nedal se odbýt.
“Broučku… Je noc… Já chci spát!” zamračila se.
“Půjdeme spát pak,” přemlouval ji. Věděl ale, že s ní nehne, pokud ona sama nebude chtít.
“Ne, já chci spát hned… I když…,” v očích se jí mihnul zvláštní výraz, “tak jo, půjdeme.”
    “Pojedeme dvě zastávky vlakem, pak vystoupíme a projdeme les. Na oběd si někam zajdeme, měli bychom dojít do města kolem druhé,” plánoval, když balili do batohu potřebné věci.
“Jistě. Pokud se neztratíme,” pousmála se.
“Tak… Máme snad všechno,” vzal batoh a šel se obout.
Když odešel z ložnice, otevřela zásuvku u postele a vyndala černý semišový sáček. Něco uvnitř tiše zacinkalo. Pousmála se a dala sáček do svého malého batůžku. Pak zavřela zásuvku a z nočního stolku vzala další sáček. O něco větší a tmavě zelený. Přidala ho k prvnímu. O chvilku později byt utichl.
“Na nádraží půjdeme pěšky. Ať se trochu probudíme,” řekla mu, když zamířil k autu.
“To ale nestihneme vlak,” podíval se na hodinky.
“Pojede další,” oznámila nesmlouvavě a odemkla branku.
“Jak myslíš,” pokrčil rameny. Bylo vidět, že nesouhlasí. Nechtěl ale odmlouvat, když už se uvolila, že někam půjdou.
    “Dobrý den, přistoupili? Jízdenky, prosím,” ozval se nepříjemný hlas.
Podívala se na průvodčího a bez pozdravu mu podala jízdenky. Když muž odcházel, ještě se otočil a sjel ji pohrdavým pohledem, který mu oplatila.
“Blbec… Potřeboval by pár facek,” ulevila si.
“Beruško, klid… Nemůžeš každému jednu vrazit,” pousmál se.
“Já vím, proto jsem to neudělala. Vystupujeme, pojď,” zvedla se.
“Tak… Půjdeme po téhle cestě,” ukázal na vyšlapanou pěšinu, která se po pár metrech ztrácela mezi stromy.
“A bude tam hodně lidí?” zadívala se tím směrem.
“Nemyslím si, že bychom někoho potkali… Na houbaře je pozdě a z vlaku kromě nás nikdo nevystoupil,” pokrčil rameny.
“Výborně!” spokojeně se vydala po cestě.
“Proč výborně?” nepřestávala ho překvapovat.
“Nemám ráda lidi! A pojď!” popoháněla ho.
“Kam tak spěcháš? Nikam se ti přece nechtělo,” připomněl jí se smíchem a pospíšil si za ní.
Chvíli se držela cesty, pak uhnula hlouběji do lesa.
“Hele, šiška!” zastavil se a ohnul se pro ní. Využila situace a dost důrazně ho plácla přes zadek.
Když se narovnal, všimla si, že se usmívá. Téměř okamžitě se ohnul pro další. Ale tentokrát neudělala nic.
“Pojď, tamhle jich bude víc,” ukázala k vysokým listnatým stromům.
“Beruško, šišky rostou na stromech, které mají jehličí. Tamhle budou maximálně listy. Půjdeme spíš tam,” ukázal na druhou stranu.
“Ale mě se to líbí tamhle!” odsekla a šla svým směrem.
Povzdechl si a šel za ní. Věděl, že má svou hlavu a nemá cenu se s ní dohadovat.
Došla k jednomu z vysokých stromů a obtočila ruce kolem jeho úzkého kmene tak, že to vypadalo jakoby strom objímala.
“Tohle je příjemné. Ten kmen je nezvykle teplý. Vyzkoušej to,” ustoupila a podívala se na něj.
“To je hloupost… Nechci objímat strom,” zamračil se.
“No tak… O nic přece nejde,” trvala na svém.
“Tak fajn… Když ti to udělá radost…,” došel ke stromu, položil batoh na zem a napodobil ji.
“Víc se k němu přitiskni,” obešla ho a chytila ho za ruce. Pak zatáhla.
“No vidíš, jak to jde,” pousmála se, když se doslova připlácl na kmen stromu. Měl dlouhé ruce a kmen byl opravdu tenký, takže dokázal zároveň s kmenem obejmout i ji.
“Máš pravdu, moc hezké,” usmál se.
Ustoupila od něj, ale držela ho za ruku. Stáli čelem k sobě a mezi nimi byl kmen stromu. Neviděli na sebe.
“Zavři oči,” vyzvala ho šeptem.
O chviličku později se tichým lesem až nepřirozeně hlasitě rozlehlo cvaknutí kovu. Vzápětí po něm druhé. Obešla strom zpátky.
“Nedívej se,” upozornila ho přísně.
Zaslechl rozepínání zipu a měkký, ale dutý zvuk, jak položila do listí svůj batoh. Nebál se, věřil jí. Ale byl poněkud nejistý. Chtěl se narovnat, ale zjistil, že to nejde. Něco mu bránilo v tom, aby dal ruce podél těla. Mohl je jakoby přitáhnout k sobě, ale musel je nechat natažené. Pak mu došlo, co se stalo. Byl spoutaný! Pouta mu bránila vymanit se z obětí stromu. Najednou mu po tváři přejelo několik měkkých provázků. Podle vůně poznal kůži.
“Mám pokračovat?” zeptala se tiše.
“Ano…,” vydechl.
“Ano, co?” zeptala se přísně.
“Ano, prosím…,” zašeptal.
“Takhle ale ne…,” stáhla důtky zpátky. “Jak je to správně?”
Chvíli nechápal, co po něm vlastně chce, pak mu to najednou došlo: “Ano, prosím, Madam.”
“Správně,” zašeptala a pohladila ho po zádech. Pak mu na ně silně zatlačila, takže ho donutila předklonit se. Musel pár kroků couvnout. Jak mu ruce rychle sjely po kmeni stromu, koruna suše zašustila.
“Moc hezké,” poznamenala a důtkami mu přejela po zádech.
Na bundě to jen zašustilo, nemohl nic cítit. Přesto se jeho dech o dost zrychlil. Sjela důtkami níž, napřáhla se a přes kalhoty důtky dopadly. Nemohl cítit žádnou silnou ránu, ale i tak zaklonil hlavu. Pohladila ho na místě, kam důtky dopadly a zamířila rukou přes jeho bok k zapínání pásku. Rychle ho jednou rukou rozepnula, chvíli se prala s knoflíkem riflí, ale i s tím si poradila. Kalhoty pak nechala spadnou. Po nich stáhla i trenýrky a pohladila ho po nahé kůži.
Napřáhla se a důtkami dost silně zasáhla úplně stejné místo, které před tím pohladila. Překvapeně vykřikl a trhnul rukama. Znovu tím rozhoupal strom. Pomalu se na ně snášelo suché listí. Napřáhla se k další ráně a pousmála se. Tenhle výlet se jí začínal docela líbit.

Elisabeth Simpson