Elisabeth Simpson | S klidem a rozvahou

Seděl na pohovce a četl knihu. Měla zpoždění a to on neměl rád. Snažil se zachovat trpělivost, proto už dvacet minut zíral na pořád stejnou stránku. Text vůbec nevnímal, jen se díval na shluk písmen, která postrádala jakýkoli smysl. Častěji než do knihy hleděl na stále se pohybující ručičku hodin. Konečně se ozval domovní zvonek. Rázně zaklapl knihu a šel otevřít. Stála za dveřmi, jako vždy dokonale upravená, hlavu měla pokorně skloněnou. Chvíli se na ni jen díval, pak ustoupil stranou a uvolnil jí průchod. Zdálo se, že na něco čeká. Ona se jen usmála a podívala se na něj, když kolem něj procházela. Jejich pohledy se setkaly. V tom jejím byl vzdor, možná drzost. V tom jeho láska. A jasně patrné rozladění. „Jdeš pozdě,“ poznamenal. Ona jen přikývla. „Kávu?“ nabídla mu tiše a usmála se. Úsměv té malé tmavovlásky ho vždycky okouzlil. Musel si připomínat, že je to on, kdo má dominantní  roli. „Ne. Pracovna. Hned,“ rozkázal tak autoritativně, jak jen v tu chvíli dokázal. Ona se pousmála a přikývla. Šla první. Když stoupal po schodech, přemýšlel, proč souhlasil s tím, že submisivní bude ona. On byl switch, uměl se vcítit do obou rolí. Ale jí očividně uznání jeho role dělalo problém.
Když vešli do jeho pracovny, posadil se za stůl a díval se na ní. „Co já s tebou jen provedu?“ zeptal se tiše. Ona se na něj dívala se svým, trochu vzdorovitým, výrazem. Musel uhnout pohledem. Jinak by jí odpustil úplně všechno. Ale nesměl. Jeho postavení ve vztahu to vyžadovalo. Vyndal ze zásuvky stolu malý proutěný košík. Bylo v něm několik poskládaných lístečků. „Jeden vyber,“ poručil jí. Mlčky k němu přešla a vytáhla jeden lísteček. Podala mu ho a on ho rozbalil. Pak na okamžik zavřel oči a lísteček jí podal. „Dlouhý bič?“ zeptala se překvapeně. Ani netušila, že takový bič mají. Vstal a přešel k sekretáři. Ze spodního šuplíku vyndal smotaný dlouhý bič. „Půjdeme do sklepa,“ přešel ke dveřím.
Cestou šel před ní a snažil se nedat na sobě znát, že je nervózní. Dlouhý bič v ruce nikdy nedržel. Ona se svojí nervozitou netajila. Když otevřel, vešla. „Víš jistě, co děláš?“ zeptala se tiše. Jemu se zablýsklo v očích. Konečně se cítil nadřazený. „Kleknout!“ poručil teď už naprosto klidně. Okamžitě poslechla. „Hodná subinka,“ pochválil ji s úsměvem. Posadil se na židli a nalil si sklenici vína ze stolku opodál. „Svlékni se. A pěkně pomalu. Potěš svého Pána,“ zašeptal, když se napil. Poslechla. Pomalu se svlékala a nenápadně se občas podívala na bičík vedle něj. „Dost!“ zastavil jí rázně, když byla jen v prádle. Stála tam se skloněnou hlavou, dokonale podřízená a vydaná jemu na milost a nemilost. A on se cítil jako někdo, kdo dokáže úplně všechno.
Zvedl se a pomalu ji v kruhu obešel. Zastavil se před ní. Pohladil jí po tváři. „Budeš ještě chodit pozdě?“ zeptal se přísně. „Ne, Pane,“ odpověděla tiše a sledovala špičky jeho bot. Chytil jí za vlasy a prudce zatáhl. Sykla bolestí a zaklonila hlavu. Podívala se mu do očí. „Budeš nejen chodit včas. Budeš poslouchat a nebudeš vzdorovat!“ sklonil se k ní a lehce jí políbil na čelo. „Budeš hodná subinka,“ řekl tiše. Přikývla. Znovu jí zatáhl za vlasy. „Jak se odpovídá Pánovi?!“ „Promiňte, Pane. Jistě, Pane!“ odpověděla pokorně a velmi tiše.
Usmál se. Cítil naprosto jasnou převahu a nekonečnou moc. Přešel k židli a vzal ze stolku skleničku vína. Pomalu upil. Pak se sklonil a zvedl bič. Chvilku se na něj díval a pak se podíval na ní. Třásla se. Možná strachem, možná zimou. „Vstaň,“ vyzval jí tiše a ona se ihned postavila. Uvolnil svorku z biče a ten se rozvinul směrem k zemi. Pomalu zakroužil zápěstím a kroužek od jeho ruky pomalu ve spirále postupoval po biči směrem k zemi. Fascinovaně to pozoroval. Pak se podíval na ní a pohyb ruky zopakoval. Položil sklínku se zbytkem vína. Lehce rukou švihnul a bič se zavlnil. To mu dodalo odvahy. Chtěl bičem prudce švihnout směrem k ní, vzduch prořízlo zasvištění. Bič se mihl jejím směrem, o vteřinu později se ozval bolestný výkřik. Jeho. Bič zarachotil na podlaze, jak ho upustil a obě ruce si tiskl k levému stehnu. Okamžitě k němu přiskočila. „Pane!“ vykřikla vyděšeně a rychle mu rozepla kalhoty, aby se mohla podívat, co se mu stalo. Po tvářích mu tekly velké slzy, zuby měl pevně stisknuté k sobě. Přes celé stehno se mu táhla temně fialová pohmožděnina. Rychle si oblékla tričko a přinesla mu studený obklad. Když největší bolest pominula, pomohla mu do pokoje. Usnul velice brzy, ona byla vzhůru dlouho do noci. Když si byla jistá, že spí opravdu tvrdě, došla do sklepa a bič si vzala k sobě. Od té doby už ho neviděl ani jeden z nich.

Elisabeth Simpson