Převýchova
Pomalu kolem ní přecházel v kruzích a mlčel. Pak k ní najednou zezadu přistoupil a prudkým zatažením za vlasy ji donutil, aby se postavila. Stála před ním se skloněnou hlavou. Přitáhl si její černý cop k nosu a zhluboka se nedechl. Jeho tvář najednou získala přísný výraz. Její vlasy rychle pustil a přešel před ní.
“Tys kouřila?” zeptal se tiše.
Odmítavě zavrtěla hlavou.
“Kouřila jsi?” zeptal se hlasitěji.
Opět zavrtěla hlavou.
Rychle k ní přešel a jedním prstem jí přejel z tváře až pod bradu. Tlakem ji donutil zvednout hlavu. Dívala se mu díky tomu přímo do očí.
“Ptám se naposledy… Kouřila jsi?” zašeptal.
“Ano…,” přiznala se konečně.
Odstoupil od ní.
“Kolik?” zeptal se po chvíli ticha.
“Tři,” odpověděla po krátkém zaváhání, znovu se dívala do země.
“Tři za celý týden?” pokračoval v otázkách, přikrčila se.
“Tři denně…” zašeptala sotva slyšitelně.
“Tří krát sedm… To je… Jednadvacet,” pousmál se.
Přikývla.
“Kolik jsem říkal, že bude za jeden trestný bod?” zeptal se jí. Odpověď ale dobře znal.
“Třicet…,” zděšeně zvedla hlavu, když si uvědomila, jaké číslo bude následovat.
“Takže to máme… Šest set třicet… Moc hezké… Tak prosím,” ukázal ke stolu před ní a ze stolku vedle si vzal koženou plácačku.
Seděla před ním na židli. Z pod krátké sukně jí koukala kolena a on měl co dělat, aby se soustředil na něco jiného, než na ně. Neměl rád, když k němu chodily takhle oblečené.
“Takže jsi zase zameškala dva dny… Po sedmi hodinách… Čtrnáct hodin. Jedna hodina je za šest bodů. To je kolik?” rozhodl se, že bude věnovat pozornost jejím blond vlasům, bylo to jednodušší, než se za každou cenu snažit nedívat se na lem sukně.
“Osmdesát čtyři,” podívala se na něj.
Podle jejího výrazu poznal, že z něj přestává mít strach. To bylo špatně.
“Správně. Zaokrouhlíme to na devadesát. Za tvé nevhodné oblečení. Kolik je za jeden trestný bod?” zeptal se spokojeně, když jí v očích zahlédl stín strachu.
“Patnáct?” zeptala se nejistě.
“Osmnáct,” opravil ji přísně a pokračoval: “ Osmnáct krát devadesát…,” na chvíli ztichl, rád je nechával, aby došly k výsledku samy. Pak jim ho ale stejně ještě radši řekl nahlas.
Zděšeně zalapala po dechu, když zahlédla, že si bere do ruky krátký bič.
“Tak to máme tisíc šest set dvacet. To je dost, že?” zeptal se a ukázal na stůl před sebou. Dobře ale věděl, že skončí někde u pětistovky. Ona by stejně víc nevydržela.
“Jdeš pozdě,” poznamenal, když za ním vrzly dveře. Stál čelem k oknu do zahrady. Čekal na ni už půl hodiny. Kdyby to byl kdokoli jiný, odešel by a zaplacená lekce by tak propadla. Ale pro ni měl slabost. Tahle brunetka totiž hodně vydržela.
“Omlouvám se, pane vychovateli,” řekla jasně a zřetelně.
Její drzý a sebevědomý hlas ho provokoval. Věděl ale, že musí zůstat v klidu.
“Tak copak jsi provedla tentokrát?” otočil se k ní čelem.
“Přišla jsem pozdě do práce. Dvakrát,” zamračila se.
“A kromě toho?” doufal, že toho dnes bude víc.
“Byla jsem vulgární… Dost,” přiznala další provinění.
“To znamená co?” díval se jí přímo do očí.
“Pohádala jsem se se šéfem. Nevím, nepočítala jsem to,” pokrčila rameny.
“Takže… Dva pozdní příchody do práce, hádka s nadřízeným, vulgarita a ještě pozdní příchod ke mě bez omluvy,” shrnul její prohřešky.
“To bude dost…,” konstatovala klidně.
“A ještě drzost… No, nebudeme to ani sčítat, co říkáš? Prostě pojedeme, ty budeš počítat a já pak řeknu dost. Až to uznám za vhodné,” rozhodl po chvíli ticha.
“Jak myslíte, pane vychovateli,” snažila se působit klidně, ale poznal, že je z jeho rozhodnutí nervózní.
“Tak ke stolu…,” vyzval ji.
Poslechla okamžitě. Chvíli jí tam nechal jen tak stát, pak přešel k menšímu stolku a vybíral vhodný nástroj.
“Připrav se. A dneska si sundej i halenku,” pousmál se a otočil se k ní s dlouhými důtkami.
Elisabeth Simpson