Poslední noc roku

Venku zaznívaly první rány dělobuchů a předčasně vypouštěných rachejtlí. Seděli v obývacím pokoji a na první pohled vypadali jako kterýkoli z několika milionů jiných párů na světě. Před nimi na stole byly chlebíčky, v několika miskách nasypané brambůrky a před každým stála nalitá sklenička s vínem. V televizi hrála silvestrovská estráda a u okna svítil stromeček. Ona měla nohy položené na podnožce. Kolem kotníků jí volně splývala volná sukně. V záblescích televize se občas zaleskly zlaté sandálky, které sukně na některých místech nezakrývala. Sledovala televizi a usmívala se nad notoricky známou scénkou před kinem. On se ale na televizi nedíval. Sledoval zlatavé záblesky, které vrhaly její sandálky. A vzpomínal na chvíli, kdy mu dovolila, aby jí je nazul. Pak jeho pohled upoutalo něco, co jaksi narušovali idylický obraz ženy, která se baví sledováním televize. Přes koleno se jí mihl zvláštní stín. V pokoji bylo šero a bylo to příliš rychlé na to, aby rozeznal, o co jde. Soustředěně sledoval to místo a o chvilku později stín rozeznal znovu. Vypadalo to jako… provázek? Najednou se natáhla a zapálila na stolku svíčku, která trochu projasnila temnotu pokoje. Tentokrát byl připravený a díky světlu, které vrhala svíčka rozeznal, o co jde. Přes koleno jí, zdálo se mu, že až příliš pomalu, přeběhl úzký konec červeno-černého pleteného biče. Zhluboka se nadechl.
“Copak?” všimla si toho.
“N...nic…,” zakoktal a rychle otočil hlavu k televizi. Píseň Zlatého slavíka, který převzal štafetu po kolegovi, ale vůbec nevnímal. Ucítil na rameni její ruku.
“Tohle už jsem stejně viděla,” zašeptala a vypnula televizi. Pokojem se mihotal jen plamínek jediné svíčky. Naklonila se k němu, seděl na zemi, a políbila ho. Při tom mu pomalu sjela rukou na záda. Znovu se zhluboka nadechl. Líbilo se jí, takhle ho provokovat. Věděla, že stačí chvilka a on bude připravený na cokoli. A přesně to potřebovala. Přejížděla mu nehty po zádech a on zavřel oči. Pak mu velice pomalu přejela po krku. Zaklonil hlavu. Posadila se zpátky na své místo. Nechala ho, aby se trochu uklidnil. Dala mu pár vteřin na vydechnutí.
“Chceš pokračovat?” zeptala se tiše. Nikdy nemluvila nijak hlasitě. A v těchto chvílích si dávala obzvlášť záležet na tom, jak se její hlas místností nesl. Mluvila klidně, pomalu, sotva slyšitelně. Sotva otázku dokončila, byl slyšet jeho hluboký nádech. Pak prudké vydechnutí.
“Ano,” zamumlal a sklonil hlavu.
“Ano, co?” zeptala se stále stejně tiše, ale o poznání přísněji. Vsunula mu špičku sandálku pod bradu a donutila ho tak, podívat se jí do tváře. “Ano, co?” zeptala se znovu.
“Ano, prosím…,” vydechl.
Ani s tím ale nebyla spokojená. Opíral se rukama o podlahu před sebou. Pomalu mu špičkou boty sjela po ruce až dolů a podpatkem se postavila na hřbet jeho ruky. Tentokrát doslova zalapal po dechu.
“Ano, co?” zeptala se a zvýšila tlak na jeho ruku.
“Ano, prosím… Madam… Ano, prosím…,” dýchal tak rychle, až měla strach, aby se mu něco nestalo.
Téměř cítila jeho napětí. Pohladila ho po vlasech, aby se trochu uklidnil, ale nebylo to moc platné. Podíval se na ní a v jeho pohledu byla dychtivost, očekávání, ale také oddanost a bezmezná láska. Jeho oči vypadaly skoro jako oči štěněte na první procházce bez vodítka. Při téhle představě se pousmála. Možná jindy… Dnes měla jiné plány. Úplně jiné plány...

Elisabeth Simpson