Posaďte se...
Rychle zaklapl zvonící budík, aby ji neprobudil. Vylezl potichu z postele, přikryl jí ještě svou dekou, ona se zachumlala až po krk a spokojeně oddychovala.
“Spinkej, beruško, já musím jít,” zašeptal, když ji políbil na tvář.
V kuchyni si dal vařit kávu a na probuzení vlezl pod studenou sprchu. Nasnídal se, pak se oholil, oblékl si sněhově bílou košili, kterou mu připravila perfektně vyžehlenou do skříně na ramínko. Uvázal si kravatu… dlouho přemýšlel jakou a nakonec opět sáhl po té, kterou mu dala jako zásnubní dárek. Vzal si černý oblek, vše překontroloval v zrcadle a byl připravený. Dnes ho čekaly dvě otravné porady, nic záživného. Jedna hromadná, celé firmy, a potom pohovor se šéfem. Nechtělo se mu, ale musel. Ještě nakoukl do ložnice, sklonil se nad její postel, znovu ji políbil a zašeptal:
“Tak já jedu, lásko, opatruj se mi prosím.”
“Ty se mi opatruj, mně se tu nic stát nemůže,” odpověděla, otevřela oči a políbila ho na ústa.
Když zavíral dveře ložnice, uslyšel za sebou její hlas:
“Vrať se, prosím tě, ještě na chvíli.”
Obrátil se a popošel opět k její posteli. Ležela na zádech, s rukama pod hlavou a usmívala se… tak trochu škodolibě.
“Nezapomněl jsi včera na nic?” zeptala se a její úsměv jí nezmizel z tváře.
“Včera? Nevím, miláčku, nevzpomínám si,” odpověděl trochu nervózně, protože si opravdu nevzpomínal, co by mohla mít na mysli.
“Hm… tak nic, škoda, měj hezký den,” řekla trochu nazlobeně, otočila se na bok a znovu zavřela oči.
“Už vím, zapomněl jsem požádat o trest,” řekl sklesle, když si to uvědomil a v duchu si nadával, jak mohl zapomenout.
“No vidíš, že sis vzpomněl,” odpověděla a už se na něj opět usmívala svýma zelenýma očima.
“Tak já se večer přihlásím, ano?” navrhl tiše.
“Myslím, že nemá cenu to odkládat na večer,” řekla, podívala se na budík na nočním stolku a dodala: “máš ještě hodinu čas.”
“No… to ano, ale…” nedokončil, co chtěl říci.
“Kolik to mělo být?” zeptala se a naklonila tázavě hlavu.
“Třicet pět,” řekl bez přemýšlení.
“Takže sedmdesát… to stihneme a budeš to mít za sebou.”
“Tak dobře,” řekl opět tiše. Věděl, že co nemá ráda je, když odmlouvá a smlouvá.
Posadila se na posteli, on před ní poklekl a pronesl svou prosbu:
“Madam, mohla byste mě potrestat, prosím?”
“Jistě, bude to rákoskou, běž se připravit,” řekla najednou úplně jiným tónem hlasu, podívala se na něj úplně jiným pohledem a vznešeně odešla do koupelny.
V obýváku odsunul konferenční stolek a doprostřed místnosti posunul jedno z křesel. Sundal si sako, do obou rukou vzal rákosku, poklekl a čekal.
Když Madam vstoupila a postavila se před něj, podal jí rákosku a zopakoval svou žádost:
“Prosím o potrestání za svou chybu, Madam.”
“Tak se připrav,” řekla tiše.
Stáhl si kalhoty a přehnul se přes opěradlo křesla.
“Kolik a za co?” zazněla nad ním otázka z jejich úst.
“Třicet pět za špatné parkování, když jsme byli včera na nákupu a třicet pět za to, že jsem se o trest včas nepřihlásil, Madam,” odpověděl potichu.
“Kolik celkem?” zeptala se.
“Celkem sedmdesát, Madam,” řekl konečný součet.
“Únikové slovo?” zeptala se opět Madam.
“Karafiát, Madam,” řekl slovo, které ho napadlo při pohledu na květiny, které jí včera koupil.
Hned na to dopadla na jeho hýždě první rána.
“Jedna, děkuji, Madam,” začal odpočítávat svůj trest.
Po dvacáté ráně přestala a pohladila ho. Ucítil ten známý, krásný pocit. Vůbec miloval to, co pociťoval, když byl sice trestaný, ale věděl, že vědomě by mu nikdy neublížila. Nevnímal nic kolem sebe, jen její přítomnost a její doteky.
“Dvacet jedna, děkuji, Madam,” pokračoval v počítání při další ráně.
Po čtyřicáté a šedesáté ráně udělala vždy malou přestávku a ucítil na svých hýždích její dlaň, která ho pohladila.
Když vyslovil číslovku sedmdesát a poděkoval, zůstal ležet. Znovu pohladila, teď už bolavá místa, a zkontrolovala, zda je vše v pořádku.
“Uděláš to znovu?” zeptala se.
“Ne, Madam, už to nikdy neudělám,” odpověděl rozhodně.
“Tak se můžeš obléct,” řekla a poodstoupila.
Natáhl si kalhoty, poklekl před ní a políbil její ruku. Několikrát a několikrát také znovu poděkoval.
“Děkuji, Madam, děkuji…”
“Ukliď to,” řekla, podala mu rákosku a odešla do ložnice.
Odnesl ji, uložil do pouzdra k ostatním a nábytek v obýváku vrátil na původní místo.
Když za ní vstoupil do ložnice, seděla na posteli a usmívala se na něj tak, jak to uměla jen ona. Klekl si k ní, položil jí hlavu do klína a hladil ji po ruce. Ona ho hladila po vlasech.
“Byl jsi moc statečný, jsem na tebe pyšná,” řekla tiše s úsměvem, sklonila se a políbila ho na tvář.
“Děkuji, beruško,” zašeptal a políbil její dlaň.
“Teď už ale musíš jít, broučku, ať nepřijdeš pozdě na poradu,” řekla, pohladila ho a zadívala se do jeho očí.
“Ano, musím. I když se mi vůbec nechce,” řekl a zvedl se.
“To uteče, připravím k večeři něco dobrého,” řekla s úsměvem.
Políbili se na ústa krátce, pak znovu dlouze. V obýváku si oblékl sako a vzal aktovku.
“Já si za tebou zavřu,” řekla a přišla se s ním rozloučit ještě do předsíně.
Znovu ji políbil a odešel z bytu. Za sebou slyšel zaklapnout dveře.
Když sestupoval ze schodů jejich domu, hned vyloučil cestu autem, kde by musel sedět. Bylo mu jasné, že dnešní den bude velmi zajímavý. Rychlým krokem došel na nedalekou zastávku autobusu, který přijel za pár minut. I když byl poloprázdný, zůstal stát uprostřed.
“Pročpak si nesednete?” zeptala se jakási stará paní, která seděla na sedadle hned vedle něho.
“To je v pořádku, já se ještě nasedím,” odpověděl a vyloudil na tváři úsměv.
Běželo mu hlavou, jak přežije dnešní dvě porady. Sednout si opravdu nešlo.
V metru bylo jako obvykle plno lidí, takže tam musel zůstat stát i kdyby nechtěl. Do velké kanceláře v jejich firmě dorazil pět minut před zahájením porady a hned zaujal místo v zadní části u okna, kde postávalo i několik kolegů. Všechna místa k sezení byla naštěstí pro něj obsazená.
Porada trvala necelé dvě hodiny a celkem už ho bolely nohy. Čekal ho ještě pohovor u šéfa. Dost dobře si neuměl představit, jak tam zůstane stát, když budou v kanceláři sami dva.
“Tak, pojďte… hezká kravata,” poznamenal šéf, když se potkali na chodbě a otevřel svou kancelář.
“Děkuji,” odpověděl, vstoupil a zůstal stát.
“Posaďte se,” řekl šéf, který si sedl na jednu z židlí u jednacího stolu.
“No… mám takový problém,” začal blekotat, když v tom ho napadla spásná myšlenka a svou větu dopověděl: “Včera jsem si nějak hnul se zády a sedí se mi dost špatně.”
“Jo, tak to znám, měl jsem něco podobného. To je nepříjemné, také vás všichni pouští sednout a vysvětlujte jim, že vás bolí záda, že?” odpověděl soucitně šéf.
“Ale počkejte, mám tu na to skvělé prášky. Vezměte si ho ale až doma, budete po něm dost unavený.” řekl ještě vrchní manažer a podal mu krabičku s několika tabletami.
“Děkuji, jste velice laskav,” odpověděl, krabičku si dal do kapsy saka a v duchu se musel smát, jak si bude léčit bolest po výprasku šéfovým lékem na bolest zad.
Ve stoje pak dořešili vše potřebné, šéf mu popřál brzké uzdravení a tím pro něj snad dnešní trable skončily.
Cesta proběhla celkem v pořádku. Všude, jak v metru, tak v autobuse bylo spousta lidí, takže mu už nikdo nenabízel volné sedadlo.
Domů dorazil, když už se stmívalo. Otevřel dveře bytu a v první chvíli ucítil vonné svíčky. Když vstoupil do obýváku, musel se usmát.
“Dobrý večer, broučku,” pozdravila ho a usmívala se.
“Dobrý večer, beruško,” odpověděl.
“Myslela jsem, že ti přijde vhod večeře, u které se dá ležet, takže jsem pro nás připravila malý piknik,” řekla mile.
Seděla v tureckém sedu na zelené dece uprostřed obýváku, před sebou měla velký talíř plný toustů, které měli oba velice rádi a nalité dvě sklenky růžového vína. Nezapomněla ani na misku s pistáciovými oříšky, které si často kupovali.
“Ty jsi úžasná, miláčku,” řekl, klekl si k ní a políbil ji na ústa.
Sundal si sako, rozvázal kravatu a lehl si před ní na břicho. Přesně odhadla, v jaké pozici mu bude ten večer nejlépe.
“Jaký jsi měl den, broučku?” zeptala se a trochu škodolibě se usmála.
“No, zřejmě si to dokážeš představit, lásko,” zasmál se i on a dodal: “ale mám od šéfa skvělé prášky na bolest zad, kdybys někdy potřebovala, jsou prý opravdu výtečné.”
“No vidíš, jak jsi šikovný a poradil sis… tak si vezmi oříšek,” řekla se smíchem a strčila mu do úst jednu pistácii, kterou právě vyloupla.
Zadíval se s láskou na ni, vzal do ruky jednu sklenku a řekl:
“Tak na nás, miláčku.”
“Na nás, lásko,” řekla a obě sklenky o sebe cinkly.
Marek Veselý