Podívejte se sem...

Elisabeth Simpson
    Kateřina rychle mířila do redakce. Byla unavená, včerejší focení se dost protáhlo, takže doufala, že tady to zvládnou rychle. Jakýsi deník si ji vyžádal pro pár fotek z nějakého meetingu. Bude pár hodin fotit nabubřelé politiky, ale slušně si vydělá. Potřebovala teď fotit velké ryby. Potřebovala si slušně vydělat. Otevřela dveře a vešla. Usměvavá blondýna ji dovedla k výtahu. Kateřina se mračila. Neměla tyhle panenky ráda. Dlouhé nohy, krátká sukně. Dutá hlava. Ozdoba každé recepce, ale jinak nepraktická nána.
“Dobrý den,” pozdravila šéfredaktora. Ten jí odpověděl jen kývnutím. Ani k ní nezvedl pohled od diáře. Ihned si o něm udělala vlastní názor. Idiot s velkým I. Bez vyzvání se posadila proti němu. Brašnu s fotoaparátem si položila na klín. Mlčela. Čekala, až začne on. Stiskl zelené tlačítko na stole.
“Novotnou!” štěkl do mikrofonu. O chvilku později se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Vstoupila drobná brunetka.
“Tady máš fotografku. Dohlídni, aby to za něco stálo, když za ní tolik platíme,” zabručel šéfredaktor.
“Cože?!” běželo Kateřině hlavou. On o ní mluvil, jakoby tu ani nebyla! Rychle vstala a podívala se na brunetku.
“Kateřina Krutá, žurnalista-fotograf,” představila se. Její hlas zněl profesionálně chladně. Ta holka pro ni nic neznamenala. Nepotřebovala si získat její sympatie. Nepotřebovala ničí sympatie.
    Vrátila se domů až pozdě večer. Rozzlobená, unavená, ale s šekem na pořádně vysokou částku v kapse. Ihned usedla k počítači a do vyhledávače zadala: “Silný blesk,” prohlížeč jí okamžitě nabídl několik obchodů. Vybrala jeden z nich, doplnila na stránce požadované parametry a čekala. Ze zobrazených produktů nebylo těžké okamžitě vyhodnotit možnosti. Jeden byl příliš těžký, druhý zas moc velký. Poslední vyžadoval velký přísun energie, ale to se dalo zvládnout, pokud fotoaparát, ke kterému blesk připojí, bude mít druhé, externí napájení. Usmála se a přidala blesk na seznam nákupu. Už brzy bude konec téhle ponižující práci… Už brzy se zbaví všech nabubřelých politiků… Už brzy.

Marek Veselý
    Zavřela internetový prohlížeč, protáhla se na židli, odešla do kuchyně a dala si vařit vodu na kávu. Do půllitrového hrnku nasypala čtyři lžičky kávy a zalila horkou vodou. Postavila si kávu na stůl a přešla ke stěně, kde za obrázkem odkryla dvířka trezoru. Navolila číselnou kombinaci a trezor otevřela.
“Pojď k mamince,” řekla si, když vyndala menší černou, kovovou krabičku.
Posadila se s ní do tureckého sedu na zem, ke stolku s kávou a vyndala z ní drobný předmět a pár složených archů papíru. Vzala předmět mezi prsty a dlouze si ho pečlivě prohlížela.
“Už brzy,” opakovala si znova.
    V ruce držela speciální snímač, napojený přes fotonásobič na speciální čipovou kartu. Před více než rokem, Kateřině zemřel otec. Věhlasný vynálezce, o kterém ovšem nikdo nevěděl. Byl geniální, ale všechny jeho nápady skončily zapomenuté. Vždy vynalezl něco, co by mohlo lidstvu pomoci, ale jakmile svůj objev zveřejnil, zlikvidovali ho společnosti, mající finanční prospěch ze stavu v jakém se ten který obor právě nacházel. Nepotřebovali vývoj, potřebovali, aby vše zůstalo, tak jak je, jen tak z toho mohli nejvíce profitovat. Tak upadl v zapomnění otcův automobil na vzduch, spotřebiče nepotřebující ke své funkci elektrickou energii a konečně lék proti rakovině, který vyvíjel s jedním svým známým biologem. To byla poslední kapka a Karel Krutý začal přemýšlet nad něčím, co by odbouralo nabubřelé politiky a nabubřelé majitele velkých koncernů. Vyvinul snímač, který dokáže aplikovat danému objektu do mozku speciální čip, pomocí kterého přes zvláštní program bude možné daný objekt ovládat. Řídit jeho myšlenkové pochody, rozhodovat o tom, co dotyčného napadne, rozhodovat o tom, jaký bude mít názor. Sestrojený čip se měl aplikovat do obyčejného, ale silného fotografického blesku a jednoduchým způsobem se potom jeho účinek přenesl do hlavy fotografovaného objektu. Bohužel se dokončení svého projektu už nedožil. Vyvinul pouze software a zhotovil přesný výkres, včetně soupisu součástek, ze kterých měl být vynález sestaven. Tohle vše, odkázal své dceři s dopisem, aby jeho poslední vynález sestrojila a použila podle svého nejlepšího svědomí.
    Téměř rok trvalo Kateřině Kruté, než sehnala vše potřebné a po večerech otcův vynález sestrojila. Vždy jí zajímala jeho práce a hodně se toho od něj naučila, takže pro ni nebyl problém se tohoto úkolu zhostit.
Dnes tedy objednala poslední část do stavebnice…, silný blesk. Už brzy ho propojí s vynálezem otce a potom se začnou dít věci…, Už brzy.

Elisabeth Simpson
    Ten večer usínala neobvykle dobře. Věděla, že to nebude trvat dlouho a svět bude místo hodné života. Pět dní. Tak dlouho to mělo trvat, než jí bude blesk doručen. Pět dní a konečně vyjde skutečné Slunce. Pět dní a lidé konečně začnou žít v dokonalém světě. Pět dní. Uprostřed noci ji probudilo zvonění telefonu.
“Hmm..?” ozvala se ospale do sluchátka.
“Káťo! Neuvěřitelná věc!” ozval se rozrušený hlas její manažerky.
“Nejsem Káťa!” skočila jí do řeči Kateřina.
“Jasně, jasně, Kateřino. Na to teď ale není čas. Americký prezident se rozhodl složit funkci! Teď to oznámil!” manažerka mluvila rychle.
“A co já s tím, Evo?” zeptala se Kateřina nechápavě. Neměla ráda, když jí někdo budil.
“Přesně za pět hodin bude mít řeč ke světu. A ty to budeš fotit!” oznámila jí Eva nadšeně.
“Nechci,” odmítla Kateřina.
“Jak myslíš. Za hodinu na letišti,” řekla ještě Eva a zavěsila.
    Vrtulník se sotva odlepil od země a ona už spala. Co jí bylo do amerického prezidenta? Byla unavená!
“Kateřino?” ozvalo se ze sluchátek.
“Hmm…?” oči měla zavřené, nechtěla nic vidět, ani slyšet.
“Vystupujeme,” ozval se Evin hlas znovu.
“Co?!” otevřela oči.
“Celou cestu jsi spala jako nemluvně,” usmála se Eva. Kateřina už rozepínala pásy a sbírala si zavazadla. Doufala, že nebude mít další práci do doby, než dokončí otcův vynález. I když… Tohle se mohlo hodit. Tenhle pitomec na postu prezidenta končí. Po něm nastoupí nový. A bude mít inauguraci. Brzy. A kdo jiný by to měl fotit, než Kateřina Krutá?
    Stála v přední řadě a poslouchala nudný projev. Takových už slyšela hroznou spoustu. A všechny byly o tomtéž: “Jsem tu pro lidi! Nižší daně, vyšší platy! Ušetříme vám spoustu desetníků,” ušklíbla se. Neměla tyhle blbce ráda.. Byl to blbec a nic na tomhle faktu neměnilo ani to, že byl právě zvoleným předsedou vlády. Tohle focení nebylo nijak dobře placené, ale Kateřině to výjimečně nevadilo. Držela v rukou svůj úplně nový fotoaparát. Blbec skončil s projevem. Teď je její chvíle.
“Pane ministře, podívejte se sem, prosím!” zavolala na něj. Ochotně se otočil, nasadil výraz neohroženého spravedlivého hrdiny a usmál se do objektivu. Kateřina stiskla spoušť a ozvalo se tiché cvaknutí. Zaznamenala ho jen ona. Blesk bleskl a v ministrově tváři se změnil výraz. Chvilkové zmatení vystřídal naprostý klid. Muž se uvolněně usmíval a plnil první předprogramovaný rozkaz: “Nedej na sobě nic znát, dokonči tiskovou konferenci, omluv se z rautu a jdi domů.”  Kateřina se spokojeně usmívala.

Marek Veselý
    Seděla v taxíku a jela domů. Zhruba v polovině cesty jí zazvonil mobilní telefon. Podívala se na display a uviděla jméno své agentky.
“Ano, Evo, něco se nepovedlo?” zeptala se, jakmile přijala hovor.
“Kateřino, představ si, že ten ministerský předseda, co jsi ho právě fotila, dokončil tiskovou konferenci, omluvil se z rautu a nechal se odvézt domů. Všichni ostatní fotografové, na tiskovce ani nefotili, nechávali si to na raut, protože tenhle páprda je pověstný svými skandály a on jim na raut nedorazí. Takže ho máme v jeho slavném dni zachyceného jen my. Očekávej dost peněz, osloví tě zřejmě všechna média.”
“No vidíš, jaké jsme měly štěstí, to je náhoda.” odpověděla Kateřina a nikdo neviděl, jak se spokojeně usmívá. Že by se otcův vynález dal využít i k tomu, že bude ona jediná fotografka politických celebrit a tím skvěle honorovaná, to ji ani nenapadlo. K tomu, ale tento vynález určený nebyl, jeho účel měl být značně vyšší.
Když dorazila domů, osprchovala se a zapnula počítač. Jen v županu se k němu posadila a spustila otcův program.
“Přibyl vám jeden objekt k ovládání.” zahlásil počítač, a když na hlášku klikla, rozbalila se roletka, ve které se mohla dočíst snad úplně vše o daném objektu, kterému před chvílí připnula pomyslné vodítko. Ve spodní části jeho profilové karty bylo zobrazeno kde a v jakém stavu se objekt právě nachází. Tento už byl doma, v bdělém stavu. Klikla na další vychytávku, kterou už si do softwaru naprogramovala sama, a sice oční kameru. Na monitoru se zobrazil obývací pokoj pana ministerského předsedy a v popředí seděla v křesle tlustá dáma v županu.
“Dobrý večer paní ministrová.” řekla si Kateřina pro sebe a usmála se. Zesílila zvuk, aby slyšela hovor tohoto páru.
“Můžeš mi vysvětlit, proč jsme z té tiskovky museli tak rychle zmizet a ani jsem se nemohla předvést na rautu v nových šatech? Specielně pro tuhle příležitost jsem si je nechávala šít, víš, jak by mi je záviděla ta rachomejtle co jí má za ženu ministr financí?” Rozčilovala se paní ministrová na manžela.
“No, prostě se mi tam nechtělo, v podstatě tyhle večírky nesnáším.” Odsekl ministerský předseda.
“Tak si tě trochu vyzkoušíme, panáčku, jak budeš umět poslouchat.” Usmála se Kateřina a do kolonky “Příkaz” začala psát.
“Poklekni a velice uctivě se své ženě omluv, požádej ji o odpuštění za to, že jsi jí zkazil večer. Navrhni, že splníš vše, co ti přikáže, abys jí tak vynahradil, co jsi jí způsobil.”
Pak už na monitoru viděla, jak si ministr kleká před svou ženu a slyšela jeho hlas:
“Miláčku, prosím nezlob se, že jsem ti zkazil večer. Odpust mi to prosím. Abych svou chybu odčinil, splním vše, co mi jen přikážeš.”
“Zbláznil ses? Já teď opravdu nemám náladu na tvoje pubertální vtipy!” řekla naštvaným tónem žena, aniž by se na manžela podívala, odešla uraženě do ložnice a bouchla za sebou dveřmi.
Kateřina se u monitoru bavila lépe, než kdyby sledovala komedii. Opět klikla do příkazového řádku a napsala:
“O, ou. Nějak ti to nevyšlo. Dnes už máš volno, padej spát, ať se na tebe nemusím koukat.”
Ihned po odeslání příkazu se ministr zvedl, zhasl všechna světla a poslušně odkráčel do ložnice.
“Skvělé…, tati, díky. S tímhle dokážu velké věci a dostanu svět tam, kam jsi ho nemohl dostat ty.” Řekla polohlasně a zadívala se na otcovu fotografii, kterou měla v rámečku na stolku.

Elisabeth Simpson
    Ráno vstala se širokým úsměvem. Okamžitě zamířila k počítači. Rozklikla ikonu s názvem BLB-MIN.
“Jdi se nasnídat, celý den postupuj podle svého předem nachystaného plánu. Chovej se jako normálně, jen o ničem nerozhoduj. U větších věcí si vezmi čas na rozmyšlenou,” napsala do příkazového řádku. Pak zavolala Evě. Ta jí oznámila, že má jedenáct nabídek od různých médií na fotky tiskové konference.
“Přijmi tři nejvyšší,” pousmála se.
“Jo… A Kateřino? V sobotu nezapomeň na tu Ameriku,” připomněla ještě Eva. Měla fotit nového Amerického prezidenta. Byl zvolen ve velice krátké době a to jí vyhovovalo. Dnes odpoledne chtěla zaletět do Paříže. Tamní prezident chystal otevření nemocnice. Na internetu si zabookovala jízdenku a vyrazila na letiště.
    BLB-FRA. Seděla u svého počítače. Bylo pozdě v noci a ona spokojeně sledovala druhou ikonu. Měla otevřenou kartu s ministrem.
“Zítra mi domluvíš focení s prezidentem. Je jedno, jak ho přesvědčíš, hlavně ho přesvědč,” vydala rozkaz. Pak sledovala večerní program prezidenta Francie. A upřímně řečeno… Nudilo ji to. A pak přišel nápad.
“Vstaň a začni zpívat Prší, prší,” napsala. Prezident se okamžitě postavil. Přímo v restauraci plné lidí. Pozornost všech se obrátila k němu a on začal: “Rains, rains…” Restaurace propukla v smích a Kateřina s ní.
“A teď Kolo kolo!” poručila.
“Roue, roue de moulin…” prezident zpíval, jeho doprovod rudl studem, nebo možná vzteky a Kateřina se velice dobře bavila.
“Teď se ukloň, zamávej a jakoby nic pokračuj v jídle,” napsala poslední rozkaz. Pak počítač vypnula.
    “PREZIDENT FRANCIE A JEHO OPICE!” “PŘÍLIŠ SILNÉ VÍNO, PREZIDENTE?” “KAM SKÁKAL PES?” Bulvární deníky celého světa měly žně. Informovaly o ostudě hlavy Francie. Prezident to podle všeho přehnal s alkoholem a vyhlášenou francouzskou restauraci poctil svým hudebním vystoupením. Kateřina se velice dobře bavila. Pak zkontrolovala ministra. Byl zrovna u prezidenta Emana.
“Ty, Mílo, ona ti udělá perfektní fotky. Můžeš si třeba nechat předělat občanku,” navrhoval ministr.
“Ehm… Nejsem si úplně jistý, jestli potřebuji perfektní fotky,” odpověděl prezident Eman.
“Můžeš je dát na dna popelníků a každé zahraniční návštěvě jeden věnovat jako dárek!” hlaholil ministr nadšeně.
“Vlastně máš pravdu! Nebo je nechám natisknout na sklenice na alkohol!” souhlasil nadšeně pan Eman.
“Výborně, domluv to na odpoledne,” napsala Kateřina do příkazového řádku a spokojeně se usmívala.

Marek Veselý
    Odpoledne už prezidentova ochranka lustrovala Kateřininu brašnu s fotoaparáty i samotnou Kateřinu. Poté byla uvedena k panu Emanovi, který ji přivítal slovy:
“No, podívejte se…, nejste tu proto, že bych o to nějak zvlášť stál, ale zde pan ministr mě přesvědčil o vašich kvalitách a já jsem usoudil, že by se mi nové fotografie mohly hodit…, kouříte?” Natáhl proti Kateřině ruku s otevřenou krabičkou cigaret.
“Nekouřím… A vy byste také neměl, můžeme začít?” Poznamenala mladá fotografka úsečně.
“No, podívejte se, paní redaktorko…, já si budu kouřit, kdy chci a kde chci…, jistě, můžeme začít.” Poznamenal prezident Eman a posadil se ztěžka do křesla.
“Uvidíme, jak budeš mluvit, až budu odcházet…” řekla si pro sebe Kateřina, profesionálně se usmála a dodala, “Podívejte se sem, pane prezidente…”
Slabé cvaknutí, místnost ozářilo bílé světlo a ovladač objektu už putoval do té správné hlavy.
“Při mém odchodu budeš milý, vyprovodíš mě až ke dveřím a jako bonus, přestáváš s kouřením, což ještě než odejdu, veřejně prohlásíš.” Takto zněl příkaz, který byl opět předepsán a zaktivoval se hned po aplikaci čipu.
“Tak hotovo, pane prezidente, fotografie ještě večer odešlu na mail vaší kanceláře.” Zakončila svou práci Kateřina s úsměvem.
“Velice vám děkuji, slečno…, Krutá…, Krutá jste říkala, že?” Hlaholil pan Eman s úsměvem a vyskočil z křesla jako srnec, aby Kateřinu doprovodil ke dveřím.
“Ano, Krutá…, Kateřina Krutá.” Odpověděla.
“Mějte moc krásný den, a kdybych pro vás mohl cokoliv udělat, vězte, že moc rád. A měla jste pravdu, kouření je neřest a já s ním v tuto chvíli končím.” řekl prezident a ihned zmačkal poloprázdnou krabičku cigaret, kterou vytáhl z kapsy.
“To moc ráda slyším, pane prezidente,” usmála se strojeným úsměvem Kateřina a opustila kancelář.
Venku si zapálila cigaretu, pohlédla nad sebe na okna kanceláře, kde před chvílí byla, usmála se a polohlasně pro sebe poznamenala:
“A mám tě, hochu…, přiděluji ti jméno BLB-EM.”
    Jakmile dorazila domů, opět zamířila k počítači. Zálibně přehlédla řadu ikonek, jejichž jméno začínalo vždy třemi písmeny: “BLB”.
“Stádo se mi hezky rozrůstá.” Usmála se a spustila kartu posledního objektu.

Elisabeth Simpson
    “Blíží se summit NATO. Chci to fotit. Ať lidi z tvojí kanceláře zavolají mé agentce,” napsala do příkazového řádku. Sledovala, co prezident dělá. Za dvě hodiny jí zazvonil telefon.
“Krutá,” ohlásila se.
“Kateřino, drž se! Tohle je naprostá bomba! Právě volala prezidentská kancelář! Budeš fotit summit NATO! A je to pohádkově placené!” vychrlila na ní Eva téměř bez dechu.
“Dobře,” odpověděla Kateřina a dala si záležet, aby se v jejím hlase neodrazila ani tisícina nadšení, které cítila.
“Dobře?! Dobře?! Dostaneš nejlepší zakázku kariéry a řekneš dobře?!” zeptala se nevěřícně Eva.
“A co mám říct? Navíc, není to nejlepší zakázka kariéry…” namítla Kateřina.
“Když myslíš… No nic, nebudu zdržovat. Měj se,” rozloučila se Eva nápadně rychle. V jejím tónu hlasu bylo zklamání. Kateřina se šťastně usmívala. Tohle byl splněný sen… Sen jejího otce. Udělat z blbců zase lidi a ona tomu pomáhá! Posadila se do křesla a představovala si, jaké to bude, až bude mít v rukou všechny. Okamžitě uvolní otcovy vynálezy. Pomůže obrovské spoustě lidí. Už brzy… Velice brzy…

Elisabeth Simpson a Marek Veselý