Elisabeth Simpson | Paní a sub

Vraceli se zrovna z jakéhosi večírku. Ona takové akce neměla ráda, ale její společenské postavení jí nařizovalo účastnit se jich. A jeho povinnost byla doprovázet ji. Mimo jiné. Čím blíž byli k domu, tím rychlejší a ráznější byla její chůze. A její rty se stahovaly do stále tenčí a tenčí čáry. Byla rozzlobená. A on byl s každým krokem víc a víc nervózní. Došla ke dveřím domu a počkala, až jí otevře. Pak vešla a zastavila se. Pomohl jí z kabátu a čekal. „Za dvacet minut v mučírně!“ rozkázala polohlasně. Podvědomě se roztřásl a sklonil hlavu. Věděl, že ho čeká trest. Když si šel pro trest, byla to mučírna. Jinak používala označení herna.
Na veřejnosti působili jako spořádaný a naprosto běžný pár. Doma to ale bylo jiné. Byla to jeho Paní. A on jí byl naprosto oddaný. Její slovo pro něj bylo zákon. Obdivoval jí a miloval. A plně jí důvěřoval. Od první chvíle. Věděl, že i ona k němu něco cítí. Nikdy by se ale neodvážil zeptat se jí. Byla jeho Paní bezmála rok. Pět měsíců žil v jejím domě. Ještě nikdy takový vztah nezažil. Mohl s ní mluvit o čemkoli, byla inteligentní a vzdělaná. Mohl celé hodiny sedět u jejích nohou a poslouchat její hlas. Nebo jí třeba předčítat knihu. Věděl, že pro ni není sluhou, že je pro ni přítelem.
Byly ale i chvíle, kdy šel z paní strach. Jistě, cítil k ní přirozený respekt. Skutečný strach neměl z Paní, ale z trestů. Proto se vždycky snažil rozkaz uposlechnout. A Paní byla spravedlivá. Když nemusela, nikdy ho netrestala. Ale pokud se provinil… Jako dnes. Zakázala mu pít alkohol. On jí šel pro pití a potkal bývalého kolegu. A společně si dali skleničku. Když se k ní vrátil, okamžitě věděl, že Paní poznala, že pil. I když neřekla ani slovo.
O patnáct minut později čekal v mučírně. Klečel čelem ke zdi do půl těla svlečený. Přesně, jak to paní vyžadovala. Ruce měl na kolenou a hlavu skloněnou. Na zdi před ním bylo velké zrcadlo. Od stropu až k podlaze. Přesně o pět minut později vešla Paní. Když za ní bouchly dveře, trhl sebou, ale hlavu nazvedl.
„Víš, čím ses provinil a jaký trest tě čeká?“ zeptala se přísně.
„Neposlechl jsem rozkaz, má Paní,“ odpověděl tiše.
„A trest?“ zeptala se znovu.
Přemýšlel, dlouho ho netrestala.
„Pět ran, paní?“ ozval se po chvíli váhavě.
„Deset!“ opravila ho okamžitě.
„Co dalšího jsi provedl?“
„Nic, Paní,“ odpověděl hned.
„Nic? Budeš tady klečet, dokud si nevzpomeneš. Pak za mnou přijdeš, ale nesmíš mě rušit. Počkáš, až na tebe budu mít čas.“
Chvilku po té, co domluvila, ozvalo se tiché klapnutí dveří.
Zůstal sám. Bylo mu jasné, že se paní hodně zlobí. Jen nechápal, proč. Klečel tam skoro hodinu, i když věděl, že ho paní nemůže vidět, neodvážil se jakkoli pohnout. Když si uvědomil další provinění, vydal se jí hledat. Byla v obývacím pokoji a četla si knihu. Posadil se tedy na zem k jejím nohám a trpělivě čekal. Po dvaceti minutách Paní knihu zavřela.
„Tak?“ podívala se na něj.
On okamžitě sklonil hlavu.
„Neposlechl jsem rozkaz, Paní, pil jsem. Pak jsem Vás nechal čekat, když jste mě poslala pro pití a nakonec jsem lhal, když jste se ptala na další provinění, Paní,“ řekl tiše, ale srozumitelně.
Přikývla. „A trest?“ zeptala se a zvedla se z křesla.
„Dvakrát deset ran za neposlechnutí a pět za lhaní, Paní,“ odpověděl.
Hlas se mu třásl. Pětadvacet ran bylo podle něj moc. A ještě nástrojem, který Paní sama vybere.
„Pojď!“ vyzvala ho a šla do mučírny.
Otevřel jí dveře a dal jí přednost. Paní jen ukázala na tmavý leštěný stůl. Věděl, co má dělat. Svlékl se do naha a předklonil se. Hrudníkem se opřel o stůl a rozpřaženýma rukama se pevně chytil stran stolu.
„Pravidla znáš, zopakuj mi je,“ ozvalo se za ním.
„Po každé ráně říct počet a poděkovat Vám, paní. Po ukončení trestu políbit ruku, která trest vykonala a uklidit vyčištěný nástroj, Paní,“ zašeptal vyděšeně.
„Bude to rákoska,“ oznámila mu Paní.
O chvilku později slyšel šlehnutí do vzduchu.
„Začínáme,“ řekla Paní tiše.
Ozvalo se zasvištění tmavé leštěné rákosky, pak rákoska dopadla na jeho hýždě a zanechala po sobě rudý pruh.
„Jedna! Děkuji, Paní!“ vykřikl.
Pruhy postupně přibývaly, díky strachu byla bolest ještě větší, jakoby strach ještě víc povzbuzoval citlivost jeho kůže. Po osmé ráně mu tekly slzy. Po desáté už šeptal. Po třinácti ranách udělala Paní krátkou pauzu. Pak přišly tři rány rychle za sebou. A po nich nic. Cítil, jak ho Paní jemně pohladila po zádech.
„Zbytek ti odpouštím. Trest jsi snášel velice dobře. Neprosil jsi o milost, správně jsi počítal. Jsem na tebe pyšná,“ řekla tiše.
A on cítil, jak z něj okamžitě spadl pocit viny, který ho od vypití oné skleničky provázel.
„Trest je u konce,“ řekla Paní, pohladila ho po vlasech a položila rákosku vedle něj.

< Elisabeth Simpson >