Pan D.

“Nemůžeš mě takhle opustit!” křičela na něj.
“Kolikrát jsem ti říkal, že mi nemáš tykat?” zeptal se tiše, ale přísně.
“Prostě mě nemůžeš opustit! Po tom všem…,” vzlykala dál, jakoby jeho slova ani neslyšela.
“Je konec, smiř se s tím,” řekl ledově a pomalu se zvedl z pohovky, na níž seděl.
“Ne!” vykřikla a vrhla se mu k nohám. On se na ní jen netečně díval. Nebyla pro něj nic. Jen další nevyhovující subinka v řadě. Kolik už jich bylo? Kolik jich ještě bude?  Nepátral po tom, sám to nevěděl a nezajímalo ho to. Ženy podle něj byly jen hračky. Pro potěšení… Jeho, jeho přátel… Nic víc. Žádné city. Žádná láska. Bylo mu skoro čtyřicet a ještě nikdy nemiloval. Žádnou ženu, snad kromě vlastní matky. Věnoval drobné blondýnce u svých nohou ještě jeden pohrdavý pohled a odešel. Andrea, jak se blondýnka jmenovala, ho prostě přestala bavit. Tak ji vyměnil. Nebylo v tom nic osobního. Nechtěl jí nijak ublížit… I když… Bylo mu jedno, jestli jí ublíží, nebo ne. Prostě ztratil zájem. Už za dvacet minut měl u zastávky metra schůzku s další mladou blondýnkou. Oči mu jiskřily nadšením. Nová hračka pro Pána.
    Andrea ležela na zemi a plakala. Dlouho v sobě nenašla špetku vůle k tomu, aby vstala. Přišla o toho, koho milovala. Proč by se tedy z podlahy měla sbírat? Proč si otírat slzy? Proč…? Sama sebe se chvíli ptala, v čem udělala chybu. Pak i na to myslet přestala. Ztratila ho a to bylo jediné, na čem v tu chvíli záleželo. Nevšimla si ani, jak se pokojem pomalu plíží tma. Ani jak se rozednívá…
    “Ty, Majku, už jsi to slyšel?” ptal se ho kamarád na fotbale.
“Co zas? Nový objev?” usmál se na něj.
“Ne… Andrea je prý v nemocnici. Zbláznila se, nebo co…,” řekl mu kamarád opatrně.
Jen se zamračil, po chvilce ticha se na kamaráda nechápavě podíval: “Hraješ, nebo co?”
“Já jenom… Sakra, Majku… Scházel jsi se s ní skoro rok! Copak je ti to úplně fuk?!”
“Jo, je. Přihraj a nezdržuj,” řekl Majk velitelským tónem. Myšlenka na Andreu ho nemohla rozhodit. I když… Skoro před sebou cítil její zoufalství, když odcházel… Několik minut se věnoval vzpomínkám. Pak ale jeho pohled zavadil o Rachel sedící na tribuně. Jeho rozkošná nová subinka. Poslechla na slovo. A to se mu líbilo. Hlavou se mu honilo tisíce plánů na dnešní večer. V duchu už ji viděl svázanou červeným provazem… Bude ho prosit, aby přestal… Nebo ho bude prosit, aby nepřestával…
    “Co jsi to udělala? Zbláznila jsi se?” křičel v téměř sterilním nemocničním pokoji.
“Já… Odpusťte, Pane…,” šeptala a po tvářích jí stékaly velké slzy.
“Už nejsem tvůj Pán, Andreo! A i kdybych byl… Za tohle bych tě stejně opustil! Jsi jen psychicky narušená hloupá nána!” křičel na dívku, která se bezmocně krčila v posteli.
“Nebylo to schválně, Pane, přísahám!” zmohla se po chvíli na slabý odpor.
“Lžeš! A já se postarám o to, aby to všichni věděli… A Adamovi tě bylo líto! Hned mu řeknu, jaké kozy se zastával,” řekl ještě a praštil za sebou dveřmi.
    Byly to asi tři dny, co Andreu našla kamarádka v jejím bytě. Byla v bezvědomí, vedle ní ležela krabička od léků na spaní. A lahev od Vodky. Laura hned zavolala sanitku. Okamžitě padlo podezření na sebevraždu. Andreu zachránili… Když se probrala, řekla jim, že za sebou má ošklivý rozchod a jen se chtěla v klidu pořádně vyspat. Nebyl v tom nejmenší sebevražedný úmysl. Věřili jí to. Jistěže lhala. Dokonce byla odhodlaná svůj pokus zopakovat. Ale jen do doby, než se za ním zavřely dveře. To prásknutí jakoby smazalo všechny city, které k němu chovala. V hlavě se jí rodil nový plán.
    Už za hodinu nemyslel na nic jiného, než na Rachel. Stál nad ní a držel v ruce rákosku.
“Takže jsi se opozdila…,” řekl tiše.
“Ano, Pane,” špitla.
“Neslyším!” vykřikl a vzduchem se ozvalo zasvištění rákosky.
“Ano, Pane,” zopakovala hlasitěji.
“Pamatuj… si… že… se… mnou… budeš… mluvit… nahlas…,” za každým slovem dopadla rána. A jeho úsměv se rozšiřoval.
“Ano, Pane,” odpověděla zřetelně.
“O kolik minut pozdě jsi přišla?” zeptal se znovu klidně a rákoskou si lehce poklepával o nohu.
“O… O dvacet?” zeptala se nejistě. Okamžitě dopadla další rána.
“Ty nevíš?!” zeptal se přísně.
“O sedmnáct, Pane,” zašeptala.
“Mluv… nahlas…,” znovu a znovu vzduch roztínal zvuk rákosky. O chvíli později se místností neslo i její vzlykání.
    Ze spánku Andreu vytrhla melodie mobilu. Podívala se na display a s otráveným výrazem hovor přijala. Její matka jí od propuštění z nemocnice volala třikrát denně. Chtěla se ujistit, že její dcera je v pořádku. Když s ní domluvila, podívala se na hodiny a se spokojeným úsměvem si uvědomila, že překvapení pro Majka už muselo dorazit. Téměř násilím se vzdala myšlenky obléct se a jít se k němu podívat.
    Probudil ho protivný zvuk zvonku. Zvedl se a jen v kalhotách na spaní šel ke dveřím.
“Novák,” ohlásil se do domovního telefonu.
“Dobré ranko, pošta. Mám tu pro vás balíček,” oznámil mu vesele hlas doručovatelky.
“Hned jsem dole,” odpověděl a o pár vteřin později sbíhal schody. O pár minut později se vracel do bytu s balíčkem. Chvilku přemýšlel, co by to mohlo být… Pak vzal nůž a rozřízl lepící pásku na vrchu krabice. Nedočkavě, jako malé dítě ji otevřel.
Co to má…?!” vykřikl a rychle uskočil. Když se vzpamatoval z šoku, vrátil se a znovu se do  krabice podíval. Při pohledu na hovězí srdce obtočené na zámek zamčeným řetězem se mu udělalo lehce nevolno. Všiml si, že vedle něj je v igelitovém sáčku obálka. Opatrně, aby se nedotkl srdce, obálku vytáhl.
“PatŘí VáM MOjE SrDCE!” stálo na lístku vloženém uvnitř. Písmenka byla vystříhaná z novin. Chvilku přemýšlel, od koho podivná zásilka pochází. Pak si řekl, že jde zřejmě o hloupý vtip. Krabici zavřel a hodil do popelnice. Stejně neměl čas se jí zabývat. Za půl hodiny měl schůzku s rozkošnou Rachel.
    Pozorovala ho, jak jde s tou cizí ženou. Šla dva kroky za ním, stejně tak, jako kdysi chodívala ona. Prošli přímo kolem Andrey, ale on si jí zřejmě nevšiml. Ani nemohl. Zvedla se z lavičky a rukou prohrábla své tmavohnědé vlasy. Pak si urovnala sluneční brýle a pomalu se vydala za nimi. Na vodítku vedla malého psíka. Pořídila si ho jen proto, aby venku nebyla nápadná.
“Nastup do auta,” zaslechla před sebou Majkův panovačný hlas. Malá blondýnka okamžitě nastoupila s tichým: “Ano, Pane.”
“Co jsem ti…?” zbytek jeho slov zanikl v prásknutí dveří.
Andrea se dlouho dívala na místo, odkud auto odjelo. Byla v šoku. Její balíček na něj vůbec nezapůsobil!
    Druhý den ráno ho probudil poplašný systém jeho auta. Rychle vstal a doslova se vrhl k oknu. Okamžik na to zděšeně vykřikl a schody dolů bral po dvou. Bezmocně stál před svým autem a zoufale sledoval nápis: “MILUJI VÁS, PANE!” Chvilku přemýšlel, že by zavolal policii, pak nad tím jen mávl rukou a odvezl auto do myčky. Tam si s nápisem poradili, ale docela se bavili na jeho účet. Spěchal domů. Dnes za ním měla přijet Rachel na oběd. Začali se scházet denně. Ne, že by mu ta blondýnka nějak učarovala, ale byla to dokonalá hračka. Poslouchala na slovo, ničemu se nebránila a dost vydržela. Kdyby ale zmizela z jeho života, prostě by si našel jinou.
    Z protější ulice sledovala jeho okno. Rýsovala se za ním ženská silueta. Byla jí podobná… Věděla, co se uvnitř děje. Žena pobíhala po místnosti a obsluhovala svého Pána. To ona měla být na jejím místě! A on to musel vědět! Vytáhla z kabelky adresář a rtěnku. Napsala: “TAM JSEM MĚLA BÝT JÁ!” List papíru vytrhla a ho složila spolu s dalším, aby se rtěnka neotiskla do textu. Pak našla kámen, vytáhla si tkaničku z boty a psaní ke kameni přivázala. Přešla ulici a kámen hodila do okna.
    Oba vyrušilo z činnosti tříštění skla. Zvedl se od jídelního stolu. Zvuk přicházel z vedlejší místnosti. Rychle tam přešel a rozsvítil světlo. Ona se ustrašeně krčila za ním. Chvíli oběma trvalo, než si uvědomili, že původce toho zvuku byl kámen, který ležel na zemi. Rozhlédl se po kuchyni a hledal další škody. Kromě rozbitého okna nic. Na obličeji se mu usadil zamyšlený výraz. Všiml si vzkazu na kameni a odvázal ho. Nejprve ale prozkoumal styl přivázání. Poznával ho… Tenhle uzel používal, když subinkám svazoval ruce. Přečetl si vzkaz a zbledl.
“V pořádku… Pane?” osmělila se k dotazu Rachel.
“Jistě, ukliď střepy a budeme pokračovat,” přikázal se zdánlivým klidem. Vzkaz položil na linku. Řekl si, že se jím bude zabývat později. Odešel se opět posadit ke stolu. Rachel poslušně zametla, ale zvědavosti jí nedopřála klid… Rychle se narovnala a vzkaz si přečetla. O minutu později stála v předsíni a nazouvala si boty. Dostala strach. Nechtěla už s ním mít nic společného. On ji jen lhostejně pozoroval.
“Sbohem, Pane,”špitla.
Natáhl se a chytil ji za vlasy. Přitáhl ji k sobě: “Budeš mluvit nahlas, jsem říkal!”
Zděšeně zalapala po dechu a on si uvědomil svou chybu.
“Promiň,” řekl jen a sám jí otevřel dveře.
    Andrea je sledovala z rohu ulice. Viděla, jak žena rozrušeně odchází a pomalu se vydala za ní. Z kabelky vytáhla pistoli, kterou ukradla otci...

Elisabeth Simpson