Nula

Vrátila se domů v ne zrovna dobré náladě. Porada se protáhla z předpokládané hodiny na tři. Bylo tam pár lidí, kteří se rádi poslouchali. A tak diskutovali, mluvili a hlavně přednášeli, přednášeli a přednášeli. Mluvili všichni vesměs o tom samém. Jak se mají zvyšovat obraty, jak získávat nové zákazníky… Bla, bla, bla… Zbytečné řeči. Ona měla svojí techniku, jak lidi získat na svojí stranu a dařilo se jí. Ve firmě patřila k lepšímu průměru. A to jí stačilo. Pravidelným poradám první pondělí v měsíci se ale vyhýbat nemohla. Bylo jí taktně naznačeno, že jelikož je nejmladší, budou pro ni porady jen k užitku. Nenáviděla, když se nad ni někdo povyšoval. A lidé to dělali. Protože byla mladá, protože neměla zkušenosti, nebo prostě proto, že byla žena… Ale na to už myslet nechtěla. Položila tašku s notebookem na skříňku v předsíni, klíče dala vedle. Doslova skopla z nohou boty a nechala je ležet uprostřed předsíně. Sako hodila v kuchyni přes židli. Z lednice vyndala krabici džusu a nalila si do skleničky. Džus nechala ležet na lince vedle hrníčku od ranní kávy. Nenáviděla nepořádek, ale dnes uklízet nehodlala. Podívala se z okna do zahrady a spokojeně konstatovala, že trávník by potřeboval posekat. Na svou vždy pečlivě udržovanou zahradu byla pyšná. stejně jako na maličký domeček, na který si i přes svoje všemi podceňované mládí dokázala sama vydělat. Podívala se na hodiny a uznala, že je čas trochu se pobavit.
Sešla po schodech do sklepa a odemkla těžké dveře. Trochu zalitovala, že sako nechala nahoře, tady dole bylo o poznání chladněji, než ve sluncem vyhřátém bytě. Otevřela dveře a chvilku počkala, než její oči přivyknou šeru místnosti. Z nejvzdálenějšího kouta se ozvalo tiché zařinčení řetězů. A pak bylo ticho.
“Ale, ale… Nulička zapomněla, jak má pozdravit svou Paní?” pronesla do ticha.
“Paní… Odpusťte, Paní… Vítejte, Paní,” ozval se tiše mužský hlas.
“No… Za tohle tě potrestám později. Teď pro tebe mám překvapení, které si jako absolutní nula ani nezasloužíš,” řekla po chvíli ticha.
“Má Paní, nejsem hoden vaší pozornosti. Za každou vteřinu s vámi jsem vděč…,” ozval se znovu.
“Mlč! Je mi tu zima! A nemám na tvoje kecy náladu,” přerušila ho.
Došla k němu. Klečel před ní. Sehnula se a malým klíčkem odemkla okov řetězu, kterým byl za nohu připoutaný ke stěně. Pak se vrátila ke dveřím.
“Děkuji, má Paní,” zašeptal vděčně.
“Obleč si to! Tvoje dnešní uniforma. A dělej, je mi tu zima!” hodila po něm malý balíček.
Rychlost, s jakou se převlékal, dával tušit, že se ve spěchu oblékal velice často. Oblečení, které měl na sobě házel vedle sebe na zem, aby rychle vyplnil příkaz. Pak si znovu klekl.
“Jdeme!” rozkázala.
Po kolenou dolezl až k ní a před ní se zastavil. Sklonil hlavu a s rukama za zády čekal, až jako první zamíří po schodech nahoru. Chvilku se na něj dívala, pak ho špičkou boty silně nakopla do žeber.
“Ten bordel tu necháš? Ty nulo, co si myslíš? Poskytnu ti takový krásný pokoj a ty v něm budeš nechávat nepořádek?” rozkřikla se na něj.
Okamžitě pochopil.
“Prosím, odpusťte, Paní. Už se to nebude opakovat, slibuji!” mumlal, zatímco se plazil k oblečení, které nechal na podlaze.
“To si piš, že se to nebude opakovat,” zamračila se.
On jen sklonil hlavu a oblečení rychle poskládal. Znovu po kolenou dolezl až k ní a čekal. Připnula mu na kožený obojek, který měl pořád na krku, kožené vodítko a rychlým krokem se vydala ke schodům. Lezl za ní po čtyřech a sotva jí stačil.
    Dovedla ho do obývacího pokoje a on musel přivřít oči, když ho téměř oslepilo denní světlo.
Chvilku počkala, než světlu oba přivyknou, pak rozkázala: “Postav se!”
Odepnula mu vodítko a o pár kroků od něj odstoupila. Ruce měl za zády, hlavu skloněnou. Na sobě měl jen dáreček od své Paní. Chvilku ho spokojeně pozorovala.
“Moc hezké,” poznamenala.
Jeho obličej zářil čirým štěstím. Směl jít se svou Paní nahoru, dostal od ní dárek a ona ho ještě pochválila!
“Děkuji, má Paní! Děkuji!” dostal ze sebe přiškrceně, padl na kolena a začal vděčně líbat její boty.
Chvilku mu tuhle radost dopřála, pak ustoupila.
“Uklidíš tu. Pak posekáš trávník. Máš na to hodinu a půl,” seznámila ho s jeho náplní práce i šibeničním termínem, kdy ji má stihnout.
“Ano, má Paní. Děkuji vám, Paní,” zašeptal.
“Začni,” rozkázala mu a podívala se na hodinky.
Okamžitě se pustil do úklidu. S bičíkem v ruce sledovala každý jeho pohyb a jakoukoli nedokonalost v práci okamžitě tvrdě trestala sérií ran. Nebo kopancem. Dům měl uklizený extrémně rychle. Odměnila ho tedy výpraskem, než ho poslala na zahradu. Tím mu z limitu na práci sebrala téměř třicet minut. Posadila se do křesla a francouzským oknem sledovala jeho počínání. U toho pomalu upíjela kávu. Mít vlastního otroka vůbec nebyl špatný nápad. Podívala se na hodiny a zjistila, že do konce jí daného limitu zbývají dvě minuty. Stál k ní zrovna zády a byly vidět stopy, které na něm před chvílí zanechal její bič. Její špatná nálada způsobená dlouhou poradou byla pryč. Spokojeně sledovala, jak ručička hodin ukrajuje minuty navíc. Usmála se a vyšla do zahrady.
 “Vlastně ten den není až tak špatný…,” pomyslela si při pohledu na klečícího otroka.

Elisabeth Simpson