Nezapomenutelná sobota

Něco ji vzbudilo. Něco, co v ní vzbuzuje jen příjemné asociace. Nádherná vůně její oblíbené, právě uvařené kávy se line po bytě. Cítí ještě něco jiného. Palačinky. Sousedi si umí ale udělat snídani.
„Krásné ráno, miláčku,“ slyší známý hlas. Otevírá oči, mezi dveřmi stojí její manžel, v rukou má tác, na něm šálek kouřící kávy a talíř se snídaní. Ona nevěří svým očím.
„Něco jsem ti uvařil,“ říká jí a postavil tác na noční stolek.
Kouřící káva je víc než lákavá, čím si jeho pozornost zasloužila? Ochutnává připravenou snídani. Takové palačinky ona sama nikdy nepřipravila. Jsou výborné a ta káva…
Ten den ale krásně začíná.
Spiklenecky se na ni dívá, něco mu je vidět na očích. Není si jistá, ale tuší. Něco bude chtít.
„Tak ven s tím, co bys chtěl?“ ptá se ho.
„Víš, já … to, co minulý týden, bylo to skvělé a moc mi to chybí.“
Tohle mohla tušit. Když mu dala ochutnat svůj bičík, stal se z něho nenasyta.
„A opravdu to chceš?“ ptá se opatrně s úsměvem na rtech.
„Moc,“ vyhrkl.
„Tak dobře, ale můžu to dojíst?“ ptá se ho.
„Samozřejmě. Snad si nemyslíš, že nenechám posílit tvé paže?“ odpovídá pln radostného očekávání.
„Ale počkáme do odpoledne, až sousedi odejdou do parku. Moc křičíš,“ sděluje mu.
Jeho nadšení poněkud ochabuje, ale dobrá nálada ho neopouští. Dnes se má opravdu na co těšit. Jeho pohled se stáčí ke skříni. Za rozvrzanými dveřmi se skrývá nejcennější tajemství jejich domova. Sbírka nejroztodivnějšího nářadí, kterého by se i lupič lekl. On ne, je napnutý a nedočkavý. Bude ale muset vydržet. To čekání napíná jeho smysly, jen na ně zahrát.
Celý den je vzorný. Se sobotním obědem se moc nenadřela, půlku věcí jí udělal on, i do nádobí se vrhl bez odříkání. Je na něm vidět že se opravdu nemůže dočkat. Spokojeně ho sleduje, nechává ho i uklidit obývák. V bytě už vlastně není žádná práce a není proč další dění odkládat.
„Ještě nějaké přání miláčku?“ ptá se jí.
Sedíc v koženém křesle, pobaveně ho sleduje. Je celý udýchaný, jak se vším spěchal. Nebude ho dál trápit.
„Počkej tady, půjdu se převléknout.“
Když se vrátila, málem mu spadla čelist. Je nádherná. Její dlouhé nohy obuté do černých kozaček snad nikde nekončí. Ztrácejí se někde pod koženou sukní, pod níž se rýsuje její nádherně formovaný zadeček. Jak tohle stvoření může být jen jeho?
„Svlékni se prosím,“ ozývá se z jejích úst.
Tohle mu nemusí říkat dvakrát, kalhoty padají k zemi. Odkládá sako i hodinky. U košile mu nejde rozepnout manžetový knoflík. Zápasí s ním.
Ona ho chvíli pozoruje a pak vezme jeho ruku do své a se slovy: „Ukaž,“ mu rukáv rozepne.
„Díky,“ neopomine jí poděkovat a shazuje košili na pohovku. Jediným kouskem oblečení na jeho těle už jsou jen slipy.
„Než si je sundáš, zajdi do skříně a něco si přines,“ nařizuje mu.
Do ložnice míří málem v běhu. Známé vrznutí jí jasně naznačuje, na co asi zírají jeho oči v tomto okamžiku. Dlouho se nic neděje.
„Tak co je s tebou?“ ptá se Paní nervózně.
„Když já nevím,“ odpovídá.
„Tak vem, co se ti líbí. Klidně víc,“ křikne na něj.
Tím ho potěšila. Po chvíli se zjevuje v obýváku s náručí pomůcek.
Tímhle ji přinutil ke smíchu: „Když jsem řekla víc, nemyslela jsem všechno, ale nevadí. Polož to na pohovku, něco ti vyberu.“
Sotva všechno položí, hledí na ni pln očekávání. Jako Alík co čeká svou kost. Ona to na něm vidí, už je čas.
„Slipy dolů a ať už jsi přehnutý,“ nařizuje mu s úsměvem.
Tak rychle nahý snad ještě nikdy nebyl a stůl mu nebyl milejší. Ulehá na něj, rukama svírá konec desky stolu, oči přivírá touhou a očekáváním. Nebude se na ni dívat, nechá se překvapit výběrem.
Už cítí její ruku na svém pozadí, hladí ho. Nejdřív jednu půlku, potom druhou. Je úžasná.
V tom dopadá první rána, za ní druhá, třetí … po dvanácté začíná tiše skučet. Při další už svůj sykot tlumit neudrží. Strašně to štípe. Co jen si na něj vzala?
Jakoby četla jeho myšlenky.
„Jestlipak víš, s čím máš tu čest?“ ptá se ho s úsměvem.
„Ne má Paní, netuším,“ odpovídá po pravdě.
„Tak hezky přitlačíme, třeba to poznáš.“
Další a další rány dopadají na jeho pozadí. Tentokrát už se neubránil výkřikům bolesti a slasti.
„Tak co, je ti povědomá?“ ptá se ho zvídavě.
„Ne pořád netuším,“ odpovídá s neskutečně rozpáleným pozadím.
Pohladila ho, znovu a znovu. To pálení už není pro něj tak velké. Na jeho tváři září opojný výraz.
„Tak se podívej,“ a ukazuje mu zdroj jeho palčivého prožitku.
Obyčejná vařečka, či spíše neobyčejně obyčejná. Čtvrt metru dlouhá s nádherným vyříznutým srdíčkem uprostřed.
„Vidíš, tou je to od srdce,“ říká mu usmívajíc se. „Líbí se ti?“
„Moc má, Paní,“ odpovídá.
„Ty se jí taky líbíš, ještě Vás nechám si popovídat,“ a s tím konstatováním ho několikrát silně plácla. Po každé ráně se ozývá jeho toužebný vzdech. Asi ji bude zbožňovat.
„Teď ale něco jiného,“ říká za jeho zády a přebírá se hromadou přineseného nářadí.
Něco mu přejíždí po zadní části. Něco moc zvláštního.  Má snad Paní v ruce víc než jednu rákosku? Ne, první šleh ho přesvědčuje o správném pojmenování pro tento nástroj.
„Ratanová metla,“ ano je to ona.
Ty tři pruty se s chutí zakusují do jeho zrůžovělé kůže, každý v jiném okamžiku. Pod jejich dopady se jeho tělo kroutí a vlní, občas se z jeho hrdla vydere výkřik, když se metla zakousne do neprohřáté části jeho kůže, jeho hlava se zmítá, před očima má mlhu.
„Jen ať s tím Paní nepřestává,“ proudí mu v hlavě jediná myšlenka.
Paní má však jiné úmysly. Metlou přejíždí po jeho zádech, jak konce prutů poskakují po jeho páteři, vydechuje blahem. Neopakovatelný toť pocit, tohle mu dokáže dát jen ona. V tom ho překvapují dvě opravdu řádně udělené rány. Křičí jak tur. Tohle je tedy výprask.
Ona už má však v rukou krátký pletený bič. Pár dobře mířených ran a na zádech se skví podivuhodný ornament. Úplně ho dostala. Jeho ruce křečovitě sevřely desku stolu a z jeho hrdla se ozývají výkřiky mísené s pocity slasti.
„Jaů, to bolí,“ ozve se nářek z jeho úst.
Paní se usmívá, konečně ho řádně zasáhla. Tak má vypadat správně odvedená práce. Teď ho nechá vydýchat, pofouká a pohladí mu bolístky. Jeho tělo se s každým jejím dotykem zklidňuje. Je připravený na finále a to přichází z nenadání a bez varování. Úder rákoskou přes obě rozbolavělé půlky. Žádné mazlení, pořádná rána.
„Jaů,“ křičí, v přívalu ran mu není rozumět. Jeho vědomí není schopno vstřebat tu invazi bolesti a palčivých dopadů. Je zaplaven nesnesitelnými pocity, které ho přenášejí do beztížného stavu. Chce, aby přestala a přesto si přeje, aby to neskončilo.
Paní je spokojená, když vidí, jak hrdinně to snáší, jak vzdychá, křičí a kroutí se a je neschopen odporu. Ještě pár ran. I ona cítí uspokojení. Dost. Přestává, další rány už dnes nebudou.
Odkládá nástroj, poté se k němu sklání a hladí ho po rozbolavělém, všemi barvami zářícím pozadí. To ho uklidňuje, a když cítí na svojí tváři její zrychlený dech, je neskutečně šťastný.
„Mám tě moc rád, zbožňuji tě, “ říká jí.
„Já vím, ty můj truhlíčku,“ šeptá mu do ucha a jejich těla se k sobě tisknou.
Na tuhle sobotu opravdu dlouho nezapomenou.

Marin B.