Nákup s překvapením

    “Nesmíme zapomenout koupit seno pro králíka…,” zamračila se s pohledem upřeným na nákupní seznam.
“Pro králíka? Nemáme králíka…,” zamumlal.
Neodpověděla, byla zase zaměstnaná vlastními myšlenkami. Nákupy nesnášela a byla proto ráda, že tohle “nutné zlo” absolvoval s ní. Rozhlížela se po nákupní pasáži. Všude bylo plno lidí.
“Koukejte se, kam šlapete!” vyjela na mladíka, který do ní vrazil.
“Hmmm,” odpověděl mladík moudře a ani nezvedl oči od mobilu.
“To je hrůza… Já bych ty lidi hnala bičem,” poznamenala tiše.
“Já vím… Tak půjdeme domů?” zeptal se, se špatně skrývanou nadějí v hlase.
“Ještě to seno. Zajdu do zverimexu a ty můžeš zatím odnést tašky do auta, když se ti tu se mnou nelíbí,” probodla ho pohledem.
“Ale ne… Tak jsem to nemyslel… Já… Půjdu s tebou,” řekl rychle.
“Jak myslíš,” pokrčila rameny. Bylo vidět, že nemá náladu na žerty.
    “Můžeme si tu nechat tašku?” zeptala se starší prodavačky za pultem. Ta jen přikývla a dál něco hledala v počítači.
“Není nad ochotný personál,” zašeptala směrem k němu a zamířila do zadní části obchodu, kde tušila potřebné zboží. Ale neuspěla. Chvilku se jen bezradně rozhlížela.
“Nevíš, kde by to mohli mít?” zeptala se otráveně.
“Zeptáme se prodavačky,” navrhla a vydal se cestou k pultu. Šla za ním, ale o pár kroků dál se zastavila. Nevšiml si toho a pokračoval v cestě.
“Kam ses mi ztratila?” zeptal se, když se vrátil s prodavačkou v patách.
“Našla jsem něco úžasného,” zvedla k němu oči. Měla pohled malého dítěte, které právě našlo svojí oblíbenou hračku.
“Co jsi objevila?” zeptal se a na prodavačku za sebou úplně zapomněl.
“Dívej,” vyzvala ho a přejela rukou po řadě širokých kožených obojků. Pochopil a usmál se.
“Třeba tenhle je úžasný…,” sundala z háčku černý obojek s tmavě zeleným pruhem uprostřed. Už na první pohled byl ale krátký.
“Ten je malý, miláčku,” upozornil ji.
“Já vím... Tedy… Nevím. Víš přece, že v tomhle nemám odhad,” zamračila se.
“Pokud potřebujete obojek pro větší plemena, mám ještě nějaké vzadu,” ozvala se prodavačka. Neznámý hlas ji vylekal a jak trhla rukou, shodila jeden z míčků, který visel vedle obojků.
“Přines míček,” vyzvala ho automaticky, když zaslechla, jak guma skáče po podlaze. V příští vteřině strnula, jak si uvědomila, co řekla.
    Prodavačka kmitala pohledem z jednoho na druhého. Ona okamžitě zrudla a on se sehnul, aby míček sebral. Podal jí ho a povzbudivě se na ní usmál. Svírala míček v dlani a nebyla schopná jediného slova. Ještě nikdy jí na veřejnosti nic takového nevyklouzlo. Nestyděla se za to, co v soukromí dělají, ale bylo to jejich soukromí. Jejich věc.
“Takže to seno…,” pomohla jí z rozpaků prodavačka.
“Ano, pro králíka,” souhlasil a vzal ji za ruku.
Když držela v jedné ruce míček a v druhé balík sena, prodavačka zamířila zpátky k pultu.
“Myslíš, že to pochopila?” zeptala se ho tiše.
“Není co. Klid,” usmál se.
“Ale… Bylo to dost jednoznačné…,” namítla.
“Prostě ti něco upadlo a chtěla jsi, abych to podal. Klid,” zopakoval. Ale sám tolik klidný nebyl. Všiml si totiž, jak se starší žena usmívá, když odcházela.
    “Ten míček si vezmete také?” zeptala se prodavačka, když napočítala čtyřicet korun za seno.
“Ano, pro štěně,” odpověděla a podívala se na něj. V očích jí jiskřilo.
“Děkuji,” zašeptal.
“Určitě nechcete vidět ty větší obojky?” zeptala se prodavačka s pohledem upřeným na něj. Přesněji řečeno, na jeho krk. Po chvilce zamyšleně dodala: “Myslím, že máme něco přesně pro vás. Bernardýn a větší plemena,” usmála se.
“Možná se podíváme…,” řekla nejistě a podívala se na něj. Přikývl. Prodavačka obešla pult, zamkla dveře a pověsila na ně cedulku s textem: “Přijdu hned!”
“Pojďte,” vyzvala je a vedla je do zadní části obchodu. Odemkla dveře s nápisem: “Pouze pro personál.”
Zarazila se. Chvilku zaváhala, ale pak vešla. Chvilku přivykala na ostré světlo zářivky, a pak doslova strnula překvapením.
“V klidu vybírejte, uvařím si kafe,” vyzvala je prodavačka a zmizela ve vedlejší místnosti.
“Co to je?!” vydechla překvapeně a rozhlížela se.
“Zázemí pro zaměstnance?” pousmál se, ale ani on neskrýval překvapení.
Rozhlédla se. Po její pravé ruce byl regál s obojky. Široké a dlouhé. Skutečně dost dlouhé. Vedle nich visela vodítka. Otočila se a za ní ležely na polici vyrovnané různě dlouhé biče. Naproti ní stála vysoká železná klec.
    “Vybrali jste?” ozvalo se zhruba o půl hodiny později za nimi. Zrovna si prohlíželi plácačky na mouchy.
“Promiňte, ale tohle je běžné vybavení zverimexů?” nedalo jí to a musela se zeptat.
“To ne, ale dost to vynáší,” pokrčila rameny prodavačka.
“Aha…,” usmála se, “asi se to hodí, mít po ruce něco takového, že?” mrkla na starší ženu.
Ta pokrčila rameny. Položila vybrané věci na nízký stolek vedle kalkulačky. Žena se jen pousmála a začala sčítat cenu zboží.
Když zaplatila a spokojeně všechno skládala do tašky, prodavačka se k ní naklonila.
“Víte, tyhle úchylárny mi nic neříkají… Ale vynáší to víc, než prodejna vpředu…,” přiznala se prodavačka klidně.
Rychle se nadechl, aby něco odpověděl. Že by to nebylo nic milého, poznala podle jeho výrazu.
“Dobře, že to víme... ,” poznamenala ledově a rozhlédla se.
“Nemyslela jsem to zle,” hájila se starší žena okamžitě.
“Chápu, nashledanou,” vykráčela ze dveří pro zaměstnance.
“Nashledanou,” rozloučil se i on zamračeně.
Prodavačka jim bez dalších řečí odemkla. Když vyšli ven, zamračený výraz z její tváře najednou zmizel. Přendala si tašku do druhé ruky.
“Tak pojď, honem… Musíme vyzkoušet, jak štěňátku padne dáreček…,” usmívala se a spěchala k autu.

Elisabeth Simpson