Medvídek

„Těžký den, miláčku?“ zeptal se jí, když dosedla vedle něho na pohovku.
„To víš, pátek,“ odpoví ona a s námahou položí svoji nohu na sedák.
On ví co je jeho povinností. Zout Paní střevíčky na jehlách, ty mučí nástroje moderního věku, a postarat se o její unavené nožky. Jeho ruce s uměním orientálního maséra přivádějí její znavená chodidla k životu. Paní se mění výraz ve tváři, po pár minutách jen září spokojeností . Zase cítí být milovanou ženou a ne jen hrozivou manažerkou, starosti všedních dnů zůstaly za dveřmi bytu. Nádherné doteky jsou završeny lehkým políbením jejích kotníčků. Jeho oči se střetly s těmi jejími, hluboce se zadívala do těch jeho.
„Připravím Vám koupel, Paní,“ dodává.
„Ó, jak pozorné,“ odpovídá mu a kouzelně se při tom usmívá.
Po otevření koupelny je naprosto unešená. V záři červených svíček vypadá koupel víc než lákavě. Pomáhá jí vstoupit do lázně. To potřebovala, ta nádherně teplá voda laská její smysly. On nezapomíná na svůj úkol a spolu s vonným mýdlem svírá v rukou houbičku. Paní zažívá nádherné okamžiky. Její smyslné vzdechy ho dráždí, každý kousek jejího těla je obdařen jeho pečujícím dotekem. Cítí se jako královna a ta má být právo zabalena do vůní nasycené bílé osušky. Přijímá jeho péči se zavřenýma očima. Ještě osušení jejích nohou a obutí do pantoflíčků. Za tuhle péči si její sluha zaslouží její pozornost. Pohladí ho po tváři.
„Chceš si pohrát?“ ptá se ho s úsměvem.
„Jen po tom toužím, má Paní,“ odpovídá.
„Dobře, vykoupej se a pak přijď za mnou do ložnice. Oblékat se nemusíš,“ dodává s úsměvem.
„Ano, má Paní,“ odpovídá jí.
Paní chvíli spočine na bělostném prostěradle, chvíli přemýšlí co si s ním dnes počne. Celý týden byl obzvláště milý a vzorně plnil veškeré svoje povinnosti. A ta koupel … Za to si zaslouží tu nejlepší péči. Začíná to oblečením, podvazkový pás, ten miluje, stejně, jako krajkové prádlo a černý korzet. Kontroluje se v zrcadle, je dokonalá. Ještě bič do rukou a jistě jí neodolá.
Přichází. Když ji vidí, připravenou jen pro něj, nezmůže se na slovo.
„Tak co říkáš svojí Paní?“ ptá se ho.
„Jste nejnádhernější bytost na Zemi,“ odpovídá s plamínky v očích.
„Ale, nepřeháněj,“ říká mu pohrávajíc si s nástrojem. On na něj zaujatě hledí, dnes si asi opravdu užije. Paní mění bič za jutový provaz. Pomalu ho rozmotává a smyčkou přejíždí po jeho nahém těle. Dotyk drsného provazu s jeho toužící kůží ho přiměje vydat toužebný vzdech. Pln očekávání nastavuje ruce. Provaz hbitě omotává jeho zápěstí, i to druhé čeká stejný osud. Pak, konce provazu procházejí oky na stropě a jeho ruce jsou nemilosrdně roztaženy do šíře. Další dva provazy se omotávají kolem jeho kotníků a pevně je upevňují k okům v podlaze. Je napnutý, doslova i očekáváním.
Paní ho se zájmem pozoruje. On pozoruje sbírku jejich nádherných hraček, kterápak bude mít tu čest se ho jako první dotknout? Paní přejíždí rukou po každé z nich.
„Tu,“ křičí jeho vědomí. Paní však nehodlá respektovat jeho skryté přání. Na posteli leží její hedvábná šála. Bere ji do rukou a pak ji položí na jeho rameno. Malé popotažení za látku, provázené vzájemnými úsměvy.
„Neboj,“ říká mu a její ruce zavazují šálu přes jeho oči. Poprvé nic nevidí.
Jeden lehký dotyk a ručník zahalující jeho mužství padá k zemi. Pevný stisk jeho hýždí, nebude to jediný dotyk jež jim bude dnes dopřán. Desítky kouzelných nástrojů se na ně těší. Chvíli ho pozoruje, ví co má rád, ale dnes to bude jinak. Zaslouží si překvapení.
Kožené prameny přejíždí po jeho ramenou. Brzy pocítí jejich sílu na svém těle. Lehké švihnutí a kůže se setkává s kůží.
„Aa,“ vyšel po pár úderech z jeho úst slastný vdech.
Jeho kůže dostává lehce červený nádech. Štípe to a pálí, jeho tělo se prohýbá, z úst mu vycházejí toužebné steny.
Paní na chvíli přestává, sleduje ho. On mocně dýchá, je rozehřátý na nejvyšší provozní teplotu. Prudký šleh přes jeho hrudník ho přiměje  k táhlému výkřiku. Ještě pár šlehnutí a kožené prameny končí na zemi. Její ruce hladí jeho rozpálené pozadí, dlouze se dotýkají jeho zčervenalé kůže na ramennou. Cítí její dech na svém krku, její ruce putují od ramen, přes záda k jeho břichu.
„Ještě kousek,“ přeje si v duchu.
Ne, tam ale Paní nemá namířeno. Přechází k jeho bokům a končí na vnitřní straně stehen. Je vzrušený, kdyby jen věděla jak.
Paní se vrací k jeho ramenům, zlehka se přitiskne k jeho tělu a ptá se: „Chceš pokračovat?“
„Ano, má Paní, jsem jen Váš,“ odpovídá roztouženě.
„Dobře,“ odpovídá mu a opouští hřejivý dotek jeho těla.
Něco mu přehodila přes hlavu, studí ho to na krku. Co to asi je? Marně pátrá v paměti. Ta věc  se pomalu pohybuje, až konec té věci konečně dává odpověď. Bič, určitě je to on, ten nový, Paní ho má teprve chvíli.
Ostré prásknutí bystří jeho smysly. Ještě nedopadl na jeho kůži a on má strach. Ještě ho nepoznal. Málem nemůže dýchat, jeho tělo svírají obavy z nepoznaného,  ruce pevně uchopují provaz. Zatíná zuby v očekávání bolestivého dopadu.
„Áa,“ vyráží ze sebe překvapením, jeho tělo se vzpíná a prohýbá v zádech. Na místo palčivých pocitů zažívá nepoznaný chlad. Paní má v ruce kostku ledu a přejíždí s ní po jeho rozpálených zádech.
„Potvora,“ pomyslí si v duchu.
Kostka tancuje všemi směry a jeho tělo s ní. Náhle mizí a on očekává neočekávatelné, když tu mu chladivý dotek tající vody přejel přes vysušené rty.
 „Ó, jak nádherné,“ pomyslí si a to ještě netuší co se stane vzápětí.
Rty jeho Paní nacházejí ty jeho a uštědřují jim vášnivý polibek a její ruka s kostkou v ruce míří níž. Dotyk ledu na jeho nejcitlivějším místě, v němž pulsuje žhavá síla, vyluzuje z jeho úst dlouhý sten a jeho hlava se bez kontroly zvrací vzad.
Paní se pobaveně směje. Má ho, je opravdu jen její.
On vzrušeně dýchá, chtěl by ji spatřit, ale teď mu to nebude přáno.
Palčivý pocit se náhle rozlévá napříč celým jeho pozadím. To není bič, překvapila ho. Poznává to, jeho milovaný ratan má přednost. Paní musí trošku zpomalit, jeho tělo se prohýbá a jen pomalu se nastavuje zpět, do nejvýhodnější pozice pro úder. S jejich přibývajícím počtem se jeho pozadí zbarvuje do stále sytějších odstínů.
Sténá a křičí, stal se její hračkou, plyšovým medvídkem, co zlobil. Pozadí ho neskutečně pálí a právě zažívá neuvěřitelný pocit odevzdání a bezmoci mísící se s těmi nejvznešenějšími pocity. Miluje je, tak krásně jako dnes to nikdy nezažil. Jeho Paní je dokonalá. Než to stačí vyslovit, je mu dopřána další směsice nepoznaných pocitů. Jedna ruka jeho Paní ho hladí po pálících šrámech a druhá …
Svíjí se, vzdychá a málem křičí, jak se jednotlivé zoubky kovu zakusují do jeho kůže. Kousek po kousku jsou i ta nejskrytější místa dobývána tím zubatým nesmyslem. Je lechtivý a ona to ví. Wartenbergovo kolečko se svými zuby nemá slitování. Šimravé pocity se rozlévají po jeho celém těla a co víc, vzbuzují v jeho mysli libě nelibé pocity, strhující jeho tělo k extázi.
„Prosím, už dóst,“ vychází z jeho úst úsměvný nářek.
To je pro Paní výzva. Výzva k zařazení druhého zubatého nesmyslu.
On se nezmůže k odporu. Ta minuta, kdy projíždí po jeho kůži, je nekonečná. Konečně je Paní spokojená a nástroje odkládá. On zhluboka oddychuje. Její ruce ho znovu hladí po pálící kůži, cítí její rozehřátou tvář na svém rameni.
„Ještě něco vydržíš?“ ptá se ho.
„Cokoliv, má Paní,“ odpovídá podle očekávání i když další stupňování si ani neumí představit.
Chvíle tichých mazlivých dotyků. Lehké kousnutí do jeho ušního lalůčku a přejetí „drápů tygřice“ po jeho zádech. Je rozechvělý touhou.
„Udeř mě má Paní, nebo se zblázním.“
To jí nemusí říkat dvakrát. Bič je po ruce a připraven.
„Aa,“ vydere se u jeho úst vzdech po prvním dopadu. Jeho tělo se zmítá, jak konec biče dopadá křížem přes jeho záda. Kůže mění barvu.Desítky zčervenalých stop přibývají, jedna přes druhou. Jeho tělo se ocitá ve slastné křeči, to nemůže Paní uniknout a konečně odkládá svůj bič. Se zaujetím pozoruje jeho rozpálené tělo, tak překrásné dílo svých paží.
Je čas na návrat do reality. Mazlí se s ním. Její doteky jsou to nejkrásnější anestetikum. Pár pohlazení a jeho už téměř nic nebolí. Paní mu uvolnila pouta na nohou a pak pomalu postupuje směrem vzhůru. Jejich vzrušené vzdechy zní ve ztichlé místnosti, symfonie uspokojení. Paní konečně rozvazuje látku, kryjící jeho oči. Mhouří je a  první co spatří, jsou oči jeho milované. Jak nádherně září.
„Jsi úžasná, miluji tě,“ vyslovuje vyznání nejčistších citů.
Ona nemůže spustit oči z těch jeho. Těch pár upřímných slov ji zasahuje na nejcitlivějším místě. Za ty si vysloužil polibek, kouzelný, tak jako ještě nikdy. Hladí jeho nahé tělo, i on by ji chtěl obejmout, ale je pořád přivázaný. Plácnutí holou rukou po jeho bolavém pozadí mu vykouzlí ten nejnádhernější úsměv. Je čas odpoutání.
Konečně je volný a může ji obejmout. Neuhýbá mu, tisknou se k sobě, líbají se a hladí. Takhle by mohli zůstat celou věčnost, pro ně se čas zastavil. Jsou v nekonečném objetí, Paní a její milovaný Medvídek.

Martin Brtnik