Maškarní ples

“Vstup pouze v maskách,” hlásal nápis na pozvánce, která zvala na firemní večírek, pořádaný k příležitosti desátého výročí založení firmy. Zahodil ji někam do zásuvky a ani neměl v úmyslu se této šaškárny zúčastnit. Kolegové z jeho oddělení ho však vyhecovali, měli v plánu jít všichni a tak se rozhodl, že nebude trhat partu. Tak se stalo, že stál coby jeden ze sedmi trpaslíků, spolu se svými šesti kolegy a jednou kolegyní v kostýmu Sněhurky na prahu společenského sálu malého hotýlku, kde se večírek konal.
V sále už to poněkud hučelo a na menším pódiu ladili hudebníci najaté kapely své nástroje. Vyhledali volný stůl a všech osm účastníků se k němu posadilo. Na stole stály dvě lahve červeného a bílého vína, které firma na každý stůl věnovala do začátku a skleničky. Přiťukl si se svými kolegy, rozhlížel se po sále a sledoval, jak kdo z firmy pojal podmínku letošního večírku a za co se převlékl. Mezi těmi všemi kouzelníky, princeznami, vodníky, čerty a čerticemi ho najednou zaujala žena sedící opodál. Když se zvedla a odcházela k baru, moderátor zrovna všechny přivítal a pozval společnost na taneční parket k prvnímu tanci. V chumlu lidí se mu neznámá žena ztratila.
Nevěnoval jí dál pozornost a zadíval se do středu parketu, kde dováděla Sněhurka s jeho šesti kolegy, trpaslíky. Vůbec nezaregistroval, že zůstal u stolu sám. Všiml si, že víno na stole pomalu dochází a vydal se tančícím davem k baru, aby zajistil pro jejich stůl nové zásoby. Když se prodral přes všechny tanečníky, stál kousek od barového pultu. Ženy, která seděla na vysoké stoličce, popíjela kávu a kouřila si nemohl nevšimnout. Jednak tam seděla zcela osamocená a pak, její kostým byl velice originální. Zaujal ho její dlouhý černý kožený kabát, který měla rozepnutý. Pod ním vykukovala bílá halenka a kožené kalhoty se šněrováním. Obutá byla do černých lesklých lodiček s tak vysokým podpatkem, že ho napadlo, jak v tom asi může chodit. Žena měla dlouhé, černé, kudrnaté vlasy, které ji sahaly až k lopatkám. Když se přiblížil ještě víc, všiml si, že před ní na pultě leží stočený krátký, kožený, pletený bič. Byla to ta samá dáma, která se mu před chvílí ztratila v davu.
“Co to bude, pane?” oslovil jej barman.
“Láhev bílého a láhev červeného,” odpověděl a mírně se předklonil, aby viděl ženě do obličeje.
“Hned to bude,” odpověděl barman a zmizel pro objednávku.
“No, Jiřino. Ahoj, jsi to ty?” zeptal se překvapeně, když spatřil obličej dámy a poznal v ní pracovnici jejich účtárny.
“Nazdar, Šmudlo,” odpověděla dáma, sjela ho poněkud pohrdavým pohledem a vyfoukla mu kouř z cigarety do obličeje.
Úplně zapomněl, co má na sobě za kostým a až teď si uvědomil, že s bílým plnovousem a v trpasličí čepičce před ní musí asi vypadat úchvatně. Sundal si vousy i čapku a usadil se vedle ní na barovou stoličku.
“Hezký kostým,” pochválil její převlek.
“Jo, dík,” odpověděla chladně.
“Nějaká domina, ne?” snažil se zažertovat a přikrčil se, jako že se jí bojí.
“Jo, domina,” odpověděla opět na půl úst.
“Nevadí, že jsem si přisedl?” pokoušel se rozvést hovor.
“Nevadí, stejně už jsem na odchodu, chcíp tu pes,” vyslovila poprvé trochu delší větu.
“Vždyť to ještě ani nezačalo a ty už chceš jít domů?” zeptal se.
“Nejdu domů, mám tu pronajatý pokoj. Měla jsem v plánu odjet až ráno, ale úroveň zábavy mě tu zklamala. Zalezu si s knížkou do postele,” odpověděla, aniž by mu věnovala jediný pohled.
“A co tak se ztratit na ten tvůj pokoj se mnou a mým vínem?” poklepal na dvě lahve, které před něj barman mezitím postavil.
Zamáčkla nedopalek cigarety v popelníku, znovu si ho změřila pohledem a řekla: “Tak jo, Šmudlo, jdeme.”
Ani nepočkala až zaplatí, sebrala z barového pultu bič a vykročila k východu ze sálu. Dohonil ji až u dveří. Když kráčeli ztichlou hotelovou chodbou směrem k výtahu, ozývalo se rytmické klapání podpatků jejich lodiček. Vyjeli do nejvyššího patra hotelu a ona odemkla dveře na konci chodby. Vstoupila dovnitř první, rozsvítila lampu a otočila se k němu.
“Tu maškaru si sundej, nemíním trávit večer s trpaslíkem,” téměř mu přikázala a stočeným bičem ukázala na jeho kostým.
“No počkej, já tu nic jiného nemám. To tu mám být nahý?” řekl překvapeně.
“Ne, trenýrky si můžeš nechat, stejně bys oblečení nepotřeboval, i kdybys ho měl,” odpověděla a svůdně na něj mrkla.
“Jo, jo, ták… chápu,” řekl se spikleneckým úsměvem a zmizel za dveřmi koupelny s nadějí, že dnes večer zřejmě nedojde jen na posezení u vína, ale do postele si místo knihy vezme jeho.
Rychle se v koupelně svlékl. Představil si, že ona dělá ve vedlejší místnosti totéž a bude na něj čekat pod peřinou, zřejmě jen ve spodním prádle. Ještě si v rychlosti umyl červené tváře a nos a tím pro dnešní večer trpaslík Šmudla zcela zmizel. Když vstoupil do pokoje, automaticky se podíval směrem k posteli. Byla však netknutá a perfektně ustlaná, jako před tím. Zaměřil svůj pohled na opačný konec pokoje. Tam ji našel. Seděla v křesle, nohu přes nohu a jediné, co měla svlečené, byl její kožený kabát. Dívala se mu do očí a poklepávala si o dlaň stočeným bičem.
“Tak snad mě pozdravíš, ne?” řekla přísně po chvíli ticha.
“Co blbneš? Zdravil jsem tě přeci už dole u baru,” vyvalil na ni překvapením oči.
“Jak máš zdravit svou Paní?” vyjela na něj opět.
“Jakou Paní?” znovu nechápal a rozhlížel se po místnosti, jakoby tam ještě někdo měl být.
“Děláš si legraci?” křikla poněkud hlasitěji, prudce se zvedla z křesla a přetáhla ho bičem přes holá záda.
“Au, zbláznila ses?” sykl bolestí a snažil se dosáhnout prsty na rudý pruh, který mu na zádech naskočil.
“Kleknout!” poručila a napřáhla znovu ruku s bičem.
“Jsi blázen? Už nejsme na maškarním. Už nejsem Šmudla a ty nejsi ta domina, nebo jakou jsi to měla masku,” řekl poněkud naštvaně.
“Omyl, to nebyla maska, já jsem domina. Řekla jsem kleknout!” opět ho přetáhla bičem.
“Dobře, dobře, už klečím, když ti to udělá radost,” rychle si klekl aby snad neslízl ještě nějakou ránu.
A slízl ji hned, jakmile dořekl svou větu.
“Budeš mi vykat a oslovovat mě Madam,” řekla, aby věděl za co třetí ránu dostal.
“Dobře, dobře, jak si přejete, Madam,” smířlivě odpověděl.
“A takhle budeš svou Madam zdravit,” zašeptala mu do ucha, když ho chytila za vlasy, stáhla mu hlavu k zemi a přitiskla jeho obličej ke špičce své boty.
“Ano, Madam, rozumím,” hlesl, už o poznání odevzdaněji.
“Tak, teď sám. Pozdrav svou Paní!” poručila znovu.
Chtěl mít klid a konečně vypadnout od této šílené kolegyně. Rezignoval a řekl si, že udělá, co po něm chce. Sklonil se a políbil špičku nastavené boty.
“No vidíš, však já si tě vychovám, Šmudlo,” řekla a škodolibě se usmála.
Potom odešla do koupelny, odkud přinesla jeho šaty. Hodila je na dno skříně, skříň zamkla a klíč zmizel v její kapse.
“Abys mi neutekl,” pronesla a posadila se opět do křesla.
Klečel před ní a rozpačitě koukal. Připadal si jak ve snu. Nechápal, jak se tu mohl octnout, vydán na milost šílené účetní.
“Nesliboval jsi mi víno?” zeptala se po chvíli.
“A, ano… Madam,” koktavě odpověděl.
“Tak na co čekáš? Tamhle na stolku jsou skleničky, vývrtka, šup, šup. A hezky po kolenou,” přikázala a líbilo se jí, jak je nesmělý a nemotorný.
Otevřel jednu z lahví a nalil dvě sklenky.
“Tu druhou nebudeme potřebovat. Zatím se nechováš tak, abys mohl mít tu čest se svou Paní popíjet,” řekla, zvedla jednu ze skleniček a napila se.
“Ano, Madam,” hlesl a na sucho polkl.
“Anebo víš co?” dostala nápad. “Přeci jen si vezmi tu druhou sklenici do ruky, ale jen ji drž, napít se nesmíš.”
Chtěl mít klid, utéct bez šatů stejně nemohl, tak už zcela přistoupil na její hru. Uchopil sklenici s vínem za stopku a zůstal klečet. Vzala do ruky bič a postavila se za něj.
“Nesmíš to víno v žádném případě vylít. Pokud jen ukápneš, dostaneš výprask. A tentokrát rákoskou,” zašeptala mu do ucha a aniž by ho na to nějak připravila, přetáhla ho bičem přes záda.
Lekl se tak, že najednou vylil skoro půl sklenice.
“Ale, ale, ale, to jsme si moc nepohráli,” usmála se a přitom vytáhla ze skříňky u okna ratanovou rákosku.
“Hele, to už není legrace Co chceš dělat?” řekl, poněkud zděšeně.
“Slíbila jsem ti výprask, tak hop na bidýlko,” odpověděla se smíchem a poklepala rákoskou na opěradlo křesla.
Sice nerad, ale podvolil se. Řekl si, že nějakou tu bolest vydrží, je přeci chlap a třeba už mu pak dá pokoj. Přehnul se přes křeslo. Dostal takový výprask, že po něm byl rád, že klečí na všech čtyřech. Na nohou by se asi neudržel.
“No, musím tě dnes poprvé pochválit. Vydržíš dost. To se mi líbí,” řekla a plácla ho ještě silně přes zadek dlaní. Sykl bolestí.
“No, no, ty citlivko,” poznamenala a pokračovala, “a jdeme spát, jsem unavená.”
“Dobře, tak mi dej šaty a já půjdu,” úplně pookřál, když spatřil vidinu konce svého utrpení.
“Kdepak, až ráno tě propustím. Ukliď to tu, umyj skleničky, já se jdu zatím převléknout,” řekla a odkráčela do koupelny.
Když se vrátila, zrovna dokončoval úklid. Nevšímala si ho, zavrtala se pod peřinu a zhasla. Nějak se neodvážil lehnout si vedle ní do hotelové, manželské postele. Odešel do koupelny a když se vrátil, natáhl se na gauč, který byl v pokoji součástí sedací soupravy.
“A mazej dolu!” křikla na něj přísně.
“No a kde mám spát?” ptal se nechápavě.
“Tady máš své místečko,” řekla mile a poklepala dlaní na zem u své postele.
Ráno se probudil celý rozlámaný. Posadil se na zemi a podíval se na postel. Byla prázdná a ustlaná. Prošel celý pokoj a zjistil, že je v něm sám. Předešlá noc mu připadala jako sen. Rychle se osprchoval a když se česal, všiml si na zrcadle nápisu napsaného rtěnkou: “Bylo to fajn, Šmudlo, brzy si to zopakujeme!”
“No, to určitě, celej žhavej,” pomyslel si, oblékl se a opustil hotel.
V pondělí ráno se posadil do své kanceláře, uvařil si kávu a začal se probírat došlou poštou, když k němu vpadl jeden z kolegů.
“Kam jsi zmizel z večírku? Bylo to tam fajn.” ptal se hned kolega.
“Rozbolela mě hlava, jel jsem domů,” zalhal a pokusil se o úsměv.
“Tak to jo, to chápu Stavím se pro tebe na oběd, zatím…,” spokojil se kolega s jeho výmluvou a opustil kancelář.
Znovu se začetl do pošty, když ho vyrušil telefon.
“Prosím,” ohlásil se nevrle.
“Tady Jiřina, účtárna. Dobré ráno, pane inženýre, mám tu nějaké nesrovnalosti s vaší výplatou. Stavte se za mnou, ano?” řekla účetní a on vycítil z jejího hlasu přísný tón.
“Ano, Madam,” vyhrkl a během chvilky se za ním zavřely dveře kanceláře.

Marek Veselý