Marek Veselý | Hraběnka, aneb zkrocení zlé ženy

Celý zámeček byl vzhůru nohama. Všude po chodbách pobíhalo služebnictvo a na poslední chvíli vše uklízelo.
„To je tak, když kocour není doma…,“ prohodil starý komorník, který byl ve službách rodu Derrelů už přes dvě generace. A měl pravdu, panstvo odjelo před týdnem navštívit tetu hraběnky Derrelové a dnes se měli pán i paní vrátit. Protože dostal volno i správce, který jindy dohlížel na chod celého panství, služebnictvo si tu včera večer a v noci trochu vyhodilo z kopýtka. Pokud by vrchnost zjistila, co se tu odehrávalo, jistě by to veškerý personál nemile odskákal. Hrabě Derrel byl celkem hodný pán, přísný, ale spravedlivý. Od něj se trestu viník dočkal, až když už šlo o opravdu velký prohřešek. Ale hraběnka, to byl pravý opak. Pokud ona zjistila nějaký nedostatek, mohl dotyčný, který jej zavinil, počítat s opravdu přísným potrestáním. Zdálo se, že si v tom libuje, i když vše perfektně fungovalo, vždy si uměla najít někde na něčí práci malou chybu, za kterou následoval přísný trest. Však to byla právě ona, kdo nechal ve sklepeních zámku, vybudovat jakousi trestnici a vybavit ji všelijakými nástroji a zařízením, pár měsíců po tom, co si vzala hraběte a přivdala se do rodu Derrelů.
„Už jedou, už jedou,“ ozvalo se z venku. Nastal ještě větší shon, jak se celé osazenstvo panství běželo seřadit před vchod, aby přivítali paní a pána. A skutečně, na konci zahrady se objevil v bráně modro bílý kočár, v barvách erbu rodu, tažený bílým čtyřspřežím. Když s rachocením kol přijel až před zámek, stálo už všechno služebnictvo seřazeno do perfektních špalírů.
Jeden z lokajů okamžitě přiskočil, otevřel dvířka a zůstal stát v uctivém předepsaném předklonu. Levou ruku za zády, pravou v bílé rukavičce nastavil do výše svého obličeje, aby se mohla hraběnka opřít. Paní sestoupila z kočáru a přísným pohledem přehlédla nastoupené služebnictvo, které sklopilo hlavy k pokorné pokloně. Hraběnka Derrelová byla poměrně mladá, necelých 26 let, její manžel byl o dvacet let starší. Štíhlá, sice menší postavy, ale její krásné křivky hraběti záviděli snad všichni pánové, kteří jezdili na panství na návštěvy. Procházela povýšeně, klanícím se špalírem služebnictva a zametala cestu sukněmi svých šedomodrých šatů. V polovině se zastavila u jednoho ze sloužících a jejímu zraku neunikl nedopnutý knoflík jeho kabátu. „Hm, hm,“ sykla a klepla prstem v krajkové rukavičce do obnažené knoflíkové dírky. Byla hrozný pedant na pořádek, vše co jí patřilo, muselo být vždy perfektní. Pak zmizela v bráně zámku. Za ní vystoupil hrabě, i když skoro padesátiletý, byl to muž v nejlepší kondici. Vysoký, statný, prošedivělé vlasy mu splývaly podél uší až na konec krku. Prošel rychle po cestě a zmizel za svou ženou. Po uvítání panstva se všichni rozeběhli po své práci, Na zámku se vše vracelo do zaběhnutých kolejí.
„Až mě převlékneš, pošleš mi sem Luise,“ řekla paní své komorné, když jí pomáhala s převlékáním.
Jednalo se o toho nešťastníka, který měl špatně zapnutou livrej, což neuniklo oku pedantské hraběnky.
Ozvalo se zaklepání a vstoupil Luis.
„Poručila jste, abych přišel paní,“ hlesl sluha a zůstal stát před hraběnkou v uctivé vzdálenosti, se sklopenou hlavou.
„Oba víme, proč jsem tě nechala zavolat, nebudeme to tedy déle protahovat. Odeber se, teď hned do trestnice a počkej, až přijdu, můžeš jít.“ Nadiktovala hraběnka chladným hlasem, Luis se otočil a odešel.
Když vstoupila po nějaké době do trestné místnosti, sluha klečel uprostřed, vysvlečený do půl těla. V pozadí stál kat, který vždy vykonával trest, jaký paní poručila. Hraběnka Derrelová se posadila do pohodlného křesla, které zde stálo, pokynula ledabyle rukou, jakoby odháněla dotěrný hmyz a řekla:
„Dvacet, bičem.“
„Jak poroučíte paní,“ řekl kat, odtáhl sloužícího ke svislému trámu a připoutal mu k němu ruce, tak vysoko, že odsouzený musel stát na špičkách. Dvakrát práskl dlouhým, koženým bičem naprázdno, což způsobilo třas připoutaného lokaje a záblesk v hraběnčiných očích. Další rána už dopadla na nešťastníkova holá záda a ten bolestně syknul. Další a další rány, kreslily na Luisových zádech rudé pruhy. „Deset, děkuji paní, jedenáct, děkuji paní, dvanáct, děkuji paní…“ Cedil skrz zuby trestaný sluha. Každý trest měl svá pravidla, mezi která patřilo i počítat a děkovat za každou ránu, kterou mu jeho paní nechala milostivě dát. Při čtrnácté ráně se hraběnka zvedla z křesla, přistoupila ke katovi a nastavila dlaň, „bič,“ sykla na kata, který ji bič poslušně předal. „Zmiz,“ zněl přísný rozkaz, po kterém se vykonavatel trestu vzdálil a s úklonou opustil trestnici. Hraběnka se rozhodla, že dokončí potrestání viníka sama. Přistoupila k němu a prsty přejela po jeho zbičovaných zádech. Popadla ho za vlasy, prudce mu zvrátila hlavu a zasyčela mu do ucha: „Tak pokračujeme…“
„Patnáct, děkuji paní,“ počítal opět sluha svůj trest. Při dvacáté ráně, si už myslel, že je po všem, ale paní pokračovala dál. Počítání už ani nebylo slyšitelné, odsouzený toho měl zřejmě dost. „Nahlas!“ křikla hraběnka a Luis z posledních sil začal počítat hlasitěji. „Třicet sedm, děkuji paní,“ hraběnka byla jak smyslů zbavená, švihala zručně bičem a bláznivě se smála. Sluha už nepočítal, zato prosil o milost, už ani nebylo jasné, kolikátou ránu dostal. Při dalším nápřahu hraběnka ucítila, že jí někdo zezadu chytil za předloktí. Byl to hrabě Derrel, který se tu objevil. Levou rukou ji stále držel za předloktí a pravou jí vytrhl bič. „Tak dost,“ vykřikl a kývl na kata, který přišel s ním. „Odvaž ho a odveď pryč,“ vydal jasný příkaz a hlavou kývl směrem k Luisovi. Kat odsouzeného odvázal, ten se sesul na zem, pomohl mu vstát, odtáhl ho pryč z místnosti a zavřel za sebou dveře.
Manželé Derrelovi zůstali sami. Hrabě držel svou ženu ještě stále za předloktí, ta se mu snažila vykroutit a z očí na něj šlehala blesky. Trhl ji prudce za ruku, smýkl s ní, až upadla na zem a zůstala ležet opřená o předloktí. Její široké sukně se kolem ní rozprostřely jako rozvitý květ. Dívala se na manžela nenávistným pohledem, takhle ji ještě nikdo nikdy neponížil. Nebyla na takové zacházení zvyklá. Chtěla vyskočit a vrhnout se na hraběte, ale stačila se jen postavit a dostala takovou facku, že jí hlava poskočila a její hnědé vlasy, jindy krásně učesané jí spadly do očí.
„Svlékni se a na kolena!“ zazněl příkaz pana hraběte. Nikdy nepocítila jeho sílu, ale věděla, že je velká a po facce, kterou právě dostala, se neodvážila neposlechnout, přesto byla vyvedená z míry a váhala.
„Svlékni se!“ poručil opět hrabě.
„Co to po mě chcete a od kdy si tykáme?“ zeptala se překvapeně hraběnka.
„Netykáme si, já ti tykám…, tak bude to? Řekl jsem, svlékni se a kleknout!“
Hraběnka Derrelová se rozhlédla po místnosti, jakoby se chtěla přesvědčit, že tu kromě jejího manžela nikdo není. Znova se podívala manželovi do očí a jeho nesmlouvavý pohled jí řekl, že to myslí opravdu vážně. I když se jí moc nechtělo a hlavně nechápala, co tohle všechno znamená, začala se pomalu svlékat. Hrabě ji mezitím obešel a pomohl jí rozepnout všechny knoflíčky. Za chvíli, stála hraběnka před manželem úplně nahá. Instinktivně si jednou rukou zakrývala prsa a druhou obnažený klín.
„Řekl jsem kleknout… a ruce budeš mít za zády!“ zavelel hrabě a ukázal nataženou rukou před sebe na zem.
Hraběnka už neodporovala, popošla dva krůčky a poklekla na místo, na které manžel ukazoval, ruce zkřížila za zády a sklopila hlavu. Manžel jí nadzvedl bradu stočeným bičem, který stále držel v ruce. Dívala se na něj stále překvapeně a zároveň vystrašeně. Takhle ho nikdy nepoznala.
„Už několikrát jsem ti říkal, že je tvé chování nevhodné tvého postavení,“ zazněl opět přísný hlas hraběte Derrela.
„Pojal jsem tě za svou ženu proto, že jsi inteligentní, nesmírně si tě vážím, chci ti být oporou a velice tě miluji. Proto nemohu dopustit, aby z tebe byla taková sadistická mrcha, za kterou tě začínají všichni poddaní považovat a co je horší, začínají tyto klepy o tobě šířit i po okolí, dokonce za hranice našeho panství. Chci, aby si tě všichni vážili a měli k tobě úctu ne proto, že se bojí tvých trestů a stejně tě pak za zády pomlouvají, ale proto, že budeš moudrá a spravedlivá paní tohoto panství. Několikrát jsem tě na to upozorňoval, ale právě jsem opět viděl, že sis má slova, vůbec nevzala k srdci. Proto jsem se rozhodl tě potrestat, abys na vlastní kůži zkusila to, co zkouší ti nebožáci, se kterými si tak krutě hraješ.“
Při posledních slovech monologu pana hraběte, jeho ženě vyschlo v krku a v jejích očích se objevil strach. On teď stál za jejími zády a cítila jeho ruce, jindy tak něžné, jak jí silně mačká prsa. Jelikož o ní bylo vždy pečováno jako o vzácnou květinu, bolest neznala a už tohle jí způsobovalo velmi nepříjemné pocity. Současně ale pociťovala něco, co neznala, jakési vzrušení z toho, že jí její muž ovládá. Stejně silně a poněkud drsně mnul prsty její bradavky, které nakonec bolestivě stiskl, stisk nepovolil, naklonil se až k jejímu uchu a zašeptal:
„Rozuměla jsi tomu, co jsem řekl?“
„Ano.“ Odpověděla sotva slyšitelně hraběnka.
„Celou větou.“ Řekl opět polohlasně hrabě.
„Ano, rozuměla.“
„Říkám, abys odpovídala celou větou.“ Opět sykl on a ještě více stiskl její bradavky.
„Ano, rozuměla…, můj pane.“
„No vidíš, že to jde, tak se mi to líbí.“ Řekl už nahlas muž, povolil stisk a pokračoval.
„Vstaň a pojď se mnou.“
Chytil hraběnku za paži, pomohl jí vstát a vedl ji k lavici, která stála na druhém konci místnosti. Poslušně vedle něho cupitala, byla spíše subtilnější postavy, zatímco on byl vysoký, urostlý a nějaký odpor neměl cenu. Když však zastavili před lavicí a on naznačil, aby se přes ni přehnula, zvítězil pud sebezáchovy a začala se vzpouzet. Plácnul ji dvakrát silně dlaní, přes její nahý zadek. Raději přestala s odporem, pokorně se přehnula, čímž své hezké pozadí dokonale vyšpulila. Hrabě Derrel si vzal jednu z rákosek, které tu trčely z vysoké vázy a vypadaly, jako velice bizarní květiny. Několikrát švihl naprázdno do vzduchu, to způsobilo, že se hraběnka začala nepatrně chvět. Pohladil ji tedy po jejím bílém zadečku, což ji, zdálo se, uklidnilo a třas jejího těla ustal. Potom, přesně jak to dělávala ona, řekl příkře.
„Dvacet, rákoskou.“
Nedal jí žádný čas, vzduch prořízl švih rákosky a na její jemné pokožce se objevil první červený pruh. Hraběnka tento pocit nikdy nezažila, nikdy jí nic tak hrozně nebolelo, takže bolestně a velmi silně vykřikla. Štípalo to a pálilo jako čert.
„Neslyšel jsem, že bys počítala a děkovala,“ řekl hrabě a pokračoval, „takže dokud se nezačneš chovat tak, jak to i ty vyžaduješ po těch, které trestáš, všechny rány, které do té doby dostaneš, se do té dvacítky, nezapočítávají.“
A hned se napřáhl a vymaloval na zadečku své ženy druhý proužek.
„Aauu…, jedna…, děkuji, můj pane…“ Zakvílela, zakopala nohama a on se pousmál, protože mu to připadalo rozkošně roztomilé.
„Uííí…, dvě, děkuji…, můj pane.“
Po páté ráně, hrabě přestal a pohladil svou ženu po zadečku, na chvíli ustal a nechal ruku položenou na její pokožce, cítil, jak se pomalu zklidňuje. Pak následovalo rychlých pět ran a dalších pět proužků. Při počítání a děkování slyšel, jak hraběnka vzlyká.
Když dostávala sedmnáctou ránu, plakala už bez přestání, ale ze strachu aby nedostala víc, pořád poslušně počítala a děkovala za udílený výprask.
„Ach, auu…, Osmnáct, děkuji…, můj pane…, devatenáct, děkuji, můj pane, dvacet, auuu, ach, aaau…, děkuji můj…, pane.“
Hrabě dokončil výprask, rákosku zastrčil do vázy a vzal svou ženu, která se neodvažovala vstát za paži.
„Postav se,“ řekl a pomohl hraběnce vstát.
Když se postavila, podíval se jí do obličeje. Jindy krásná jako panenka, byla teď celá rudá a uplakaná, její hnědé, dlouhé vlasy byly zplihlé a neupravené. Stále ji držel za paži a odvedl ji k trámu uprostřed místnosti, u kterého byl naposledy připoután sluha Luis. Nebyla schopná odporu, zvedl jí ruce a přivázal je k trámu nad její hlavou. Opět se začala klepat.
„Teď si ještě na vlastní kůži vyzkoušíš to, co se ti dnes, dokud jsem to nezarazil tak líbilo,“ řekl hrabě chladným hlasem.
„Och, můj pane, slitujte se, prosím…, prosím o milost,“ škemrala hraběnka hlasem, přerývaným pláčem.
„Dostaneš pouze tři rány, abys pocítila, co to obnáší.“
Vzal dlouhý bič, se kterým ona sama před hodinou udílela výprask, poodstoupil a bez vyzvání jí zasadil první ránu. Vzduchem zaznělo prásknutí a na zádech se hraběnce objevil červený pruh.
„Aaaauuuu, Uíííí…,“ hraběnka vřískala, cloumala svými pouty a dupala nohama. Pak si uvědomila, že by mohlo být hůř a uplakaným a udýchaným hlasem vydrala z úst: „Jedna…, děkuji, můj pane…“
Druhá rána, hned následovala. „Dvě, děkuji…, můj pane…“ Vřískání nasvědčovalo tomu, že hraběnka zažívá něco, co nemohla znát a neznala. Bolest byla intenzívnější, než výprask rákoskou. Přerývavě dýchala a přes slzy a vzlykání ze sebe vyrážela úpěnlivé prosby o milost. Třetí prásknutí zasvištělo vzduchem.
„Tři…, děku…ji…“ Hraběnka už ani nestačila dokončit své poděkování, nohy jí povolily a omdlela.
Pan hrabě svou ženu hned odvázal, přehodil přes ni saténový plášť, vzal ji do náruče a odnášel ji zadním vchodem, aby je nikdo neviděl do jejich ložnice. Cestou se mu v náručí probrala, chytila se ho rukama kolem krku a uplakanou tvář položila na jeho hruď. V ložnici ji opatrně položil na postel, přetočil na břicho a na všechny šrámy od výprasku ji přikládal chladivé obklady. Jak bolest z jejího těla ustupovala, hraběnka pomalu usnula vysílením. Namazal jí tělo ještě hojivou, chladivou mastí, přikryl ji a nechal spát. Sám se posadil do křesla, nalil si sklenku vína a čekal, až se jeho žena probudí.
Asi po hodině otevřela oči a viděla svého pána, jak sedí v křesle a dívá se na ní. Stále ještě nahá, vyklouzla zpod přikrývky, sesunula se z postele, po čtyřech dolezla až k němu a zůstala klečet u jeho nohou. Objala jeho lýtka a hlavu mu oddaně položila na klín. Opět začala plakat a do toho vzlykavě slibovala.
„Už budu hodná a rozumná můj pane, slibuji, že už vždy udělám to, co mi poručíte, jen už mě prosím nebijte…, prosím, můj pane.“
Hrabě ji něžně pohladil po vlasech a po tváři, vzal ji za lokty a řekl.
„Vstaňte má drahá,“ zvedl ji na nohy a postavil se proti ní. Přehodil ji přes ramena její župan, znovu ji pohladil a dlaní ji utřel slzy, které se jí koulely po tvářích. Láskyplně ji objal a dal jí dlouhý polibek.
„Velmi vás miluji a nesmírně si vás vážím má milovaná, proto byla tato lekce nutná.“ Objali se, hraběnka si položila hlavu na hruď svého chotě a dlouze tak setrvali. Pak hrabě svou ženu zase vzal do náruče a odnesl ji do postele, kde opět usnula, byla vyčerpaná, ale šťastná. Zavolal komornou a poručil, aby dohlédla na to, že jeho ženu nikdo nebude rušit a aby své paní pomohla s oblékáním, až se probudí.
Vyšel z ložnice na chodbu a odcházel do své komnaty. Cestou potkal správce svého panství, který se hned klaněl a servilně hraběti hlásil.
„Konečně jste to vzal pevně do ruky, pane hrabě, tohle bylo potřeba, nedalo se neslyšet, jak milostivá naříká a prosí o milost.“
Hrabě se poněkud zamračil, pak se ale uklidnil a řekl:
„Ano, bylo to potřeba, abych zavřel zobák takovým udrbaným klepnám, jako jsi ty!“
Správce koktal:
„Ale pane…, já…, já jsem…“
„Zmlkni,“ okřikl ho pán a pokračoval, „nejen, že posloucháš za dveřmi, ale ještě máš tu drzost, roznášet to, co vyšpicluješ mezi poddané a dokonce za hranice našeho panství.“
„Pane hrabě, to opravdu ne…,“ blekotal správce.
„Řekl jsem ticho,“ pokračoval hrabě, „svou ženu miluji tak, že bych líbal zem, po které chodí, a nedovolím, aby taková nula, jako ty kazila její pověst. Dávám ti hodinu, abys opustil naše panství, propouštím tě ze svých služeb a nedoporučuji ti, abych se někde doslechl nějaké drby o mně nebo mé paní. Pokud by se tak stalo, věř, že tě nechám najít a co by následovalo, si jistě dokážeš představit.“
S těmi slovy hrabě hrdě odešel a správce do hodiny opustil jeho panství.
Nikdo se nikdy nedozvěděl o lekci, kterou hraběnka dostala, všichni poddaní časem postupně s překvapením zjistili, jakou mají moudrou, hodnou a laskavou paní. Všichni jí milovali a vážili si jí, chodili si k ní pro rady a nebáli se jí svěřit s žádným tajemstvím. Trestnici časem předělali na vinný sklep, všechny trestné nástroje zmizely, jen dvě rákosky zůstaly u pana hraběte ve skříni a občas bylo z ložnice panstva slyšet jemné vzdechy hraběnky a svištění rákosky. Paní hraběnce se zalíbilo dostávat lehčí výprask a pan hrabě ji přece miloval tak, že pro ni udělá vše, co jí na očích uvidí.

< Marek Veselý >