Manželské překvapení - 2. část

    „Thomasi! Ne… Tohle nemůžeš… Tohle je…“ skoro na něj křičela. Byla bezmocná, ponížená, zmatená…
„Budeš pěkně potichu,“ řekl tiše a pomalu přejel bičíkem po její noze směrem nahoru. Těsně pod kolenem se zastavil a podíval se jí do očí.
„Přestaň!“ vykřikla. On jen zavrtěl hlavou, sehnul se k zemi a v příští chvíli jí něco nacpal do úst. Znemožnil jí tak i tu jedinou možnost obrany, kterou měla. Umlčel ji.
„Takže, teď když můžeme nerušeně hovořit, vysvětlím ti pravidla,“ řekl naprosto klidným tónem, jakoby spolu pili čaj o páté. Ne tak, jak by čekala od muže, před kterým leží spoutaná jeho manželka.
„Budeš mě poslouchat a respektovat. Jsem tvůj manžel a Pán. A ty mi nebudeš vzdorovat. Ani slovně, ani svými činy. Jinak přijde trest,“ pousmál se a přejel bičíkem přes stehno výš, až k jejímu bříšku. Vyjel po hrudníku nahoru, bičík jí zasunul pod bradu a donutil jí tak zvednout k němu pohled. V jejích očích byl strach a vzdor. Bylo mu jasné, že kdyby měla možnost, okamžitě by mu to všechno vysvětlila. Dost nemile.
„Pochopila jsi, květinko?“ zeptal se tiše.
Margareth začala tohle oslovení okamžitě nenávidět.
Zavřela oči, nechtěla se na něj dívat, nechtěla ho poslouchat. Nechtěla s ním být. V tuhle chvíli ho nenáviděla.
Díval se na ni. Pak jí pohladil po tváři. Miloval ji… Tolik ji miloval. Ale ona byla… Vzpurná. Neposlušná. Svéhlavá. A to se muselo změnit. Musela být poslušná. Pokorná. Takovou jí chtěl a takovou jí mít prostě bude. Takovou se musí stát. A on jí v tom pomůže.
„Nemusíš se ničeho bát. Neublížím ti. Pokud budeš poslouchat. Záleží to jen a jen na tobě,“ promlouval k ní tiše a klidně.
„Vyndám ti tu věc z pusy, ano?“ natáhl se k ní a vytáhl provizorní roubík. Margareth vycítila příležitost a pokusila se ho kousnout.
„Ty…!“ Thomas zrudl vzteky. Tak tohle ne! Vstal a rychle přešel ke dveřím.
„Přemýšlej o tom, co jsi udělala!“ zavrčel a bouchnul za sebou dveřmi. Nechal ji tam, přivázanou. S napůl rozepnutou košilí. Když si byla Margareth jistá, že se nevrátí, bezmocně se rozplakala. Tohle přece nemůže být její manžel! To přece není možné! On… Pak už ani nepřemýšlela, jen jí z očí tekly slzy. Nerozuměla tomu, co se stalo. Nechápala to. A možná ani chápat nechtěla. Thomas mezitím sešel do jídelny, kde si nalil pořádnou dávku whisky. Vypil sklínku najednou. Co ho to napadlo? Jak jí to mohl udělat? Nechápal sám sebe. Jistě, o tomhle snil od doby, kdy jí potkal. Ode dne, kdy se do ní zamiloval. Chtěl na to jít pomalu. Všechno jí vysvětlit. Ale ne takhle! Rozčileně praštil sklenicí o stůl. Teď, když začal, nezbylo mu, než pokračovat. Posadil se tedy do křesla s doutníkem, který si po krátkém zaváhání zapálil. Hodinu a půl. Tak dlouho trvá, než tenhle doutník dohoří. Tak dlouho jí tam nechá.
    Když vrzly dveře ložnice, Margareth stále plakala. Nevěděla, jak je tam dlouho, ani kdy Thomas přijde. A teď tu byl. Pocítila náhlou vlnu vděčnosti. Sama se nad tím zděsila. Nemohla mu přece být vděčná! Za co? Za to, že jí ubližuje? Díky jejímu uvažování vystřídala vděčnost sílící nenávist. Thomas pomalu přešel k posteli, nadechl se, aby promluvil, když si všiml, že jeho žena pláče.
„Maggie, no tak…“ pohladil jí po tváři. Ona ucukla. Otočila hlavu a dívala se na druhou stranu. Chvíli ji jen sledoval. Kdyby se na něj podívala, v jeho očích by viděla smutek, vinu a nekonečnou lásku, kterou k ní cítil. Pak jí začal pomalu rozvazovat.
„Hlavně klid, květinko. Jak se pohneš moc rychle, nebo prudce, přijde křeč,“ upozornil ji. S úlevou zjistil, že alespoň v tomhle ho poslechla, když se pomalu stočila do klubíčka. Zakryla si obličej rukama a znovu se rozplakala.
„Sluníčko…“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. Znovu před ním uhnula. Bolelo ho, takhle ji vidět. Zároveň ale cítil jakési zadostiučinění nad tím, že ji potrestal za chybu, kterou udělala. Natáhl se na postel k ní. Nevšímala si ho. Nechtěla, aby tam s ní byl. Nechtěla být vedle něj. Nechtěla ho už nikdy vidět.
Po chvíli se jeho dech zklidnil a Margareth poznala, že usnul. Vycítila jedinečnou příležitost. Pomalu a velice tiše se zvedla a slezla z postele. Bosa tiše přešla pokoj. Ani se na něj neotočila, jen u dveří se zastavila a poslouchala, jestli ještě spí. Spal. Vzala za kliku a v duchu děkovala Bohu, že Thomas nenáviděl vrzající dveře. Pak se bez jediného zvuku vydala dolů po schodech. Srdce se jí málem zastavilo, když pod ní zavrzal schod úplně dole. Přikrčila se a poslouchala, jestli uslyší shora nějaký hluk. Zároveň uvažovala, jestli by stihla doběhnout ke vchodovým dveřím v případě, že by se Thomas probudil. Naštěstí ale v ložnici bylo ticho. Doplazila se dolů, popadla první svoje boty a z věšáku strhla první kabát, který jí přišel pod ruku. Spolu s ním spadlo několik dalších. Rychle se obula a přehodila kabát přes sebe. Popadla klíčky od auta a vyběhla ze dveří pronásledována panickou hrůzou z toho, že se její muž probudí. Do auta doslova naskočila a uklidnila se až ve chvíli, kdy vyjížděla na příjezdovou cestu domu. Oddechla si. Utekla. Dokázala to!

Elisabeth Simpson