Manželské překvapení - 1. část

    Margareth byla vdaná už skoro rok. Svého muže Thomase nadevše milovala a udělala by pro něj cokoli. Ale on byl poslední dobou dost… Zvláštní. V poslední době se jí podivně vyptával. Co dělala, kdy, proč, s kým mluvila… Podivně si jí prohlížel. A byl zvláštně odtažitý. Už dlouho spolu… Nebyli. Při téhle myšlence se začervenala. Vzpomněla si na první měsíce po svatbě. Byli spolu pořád. Plamen vášně hořel naplno. Neuhasitelný, nekontrolovatelný. Nějakou dobu dokonce nemohli ani přijímat návštěvy. Ani nikam chodit. Jeden druhého se nemohli nasytit. Milovali se. Margareth se zamračila. Proč tedy byl takový? Velice po svém muži toužila. Už několik dní se snažila, aby ho svedla. Styděla se za to sama před sebou. On nereagoval, tak toho brzy nechala.
    Vařila večeři a u toho umývala nádobí. Přemýšlela nad jejich manželskou situací. Nesoustředila se a všechno jí padalo z rukou. Připálila brambory, zrovna podlévala maso, když uslyšela klapnutí dveří.
„Maggie?“ ozval se z chodby Thomasův udivený hlas. Celým domem byla cítit spálenina z brambor. Namísto odpovědi se ozvalo tříštění skla, jak Margareth upustila skleničku. Rychlým krokem přešel ke kuchyni. Spatřil svojí ženu, jak v předklonu zametá sklo. Tvářila se rozzlobeně. Vlasy měla rozcuchané a tvář zčervenalou námahou i rozčilením. Když se narovnala, pomalu k ní zezadu přistoupil.
„Ahoj,“ šeptl jí do ucha a lehce jí políbil na krk.
„Teď ne, vařím,“ upozornila ho a vytrhla se mu.
„Maggie,“ znovu ji objal kolem pasu a políbil ji.
„Vařím!“ zavrčela rozzlobeně.
„Ale no tak!“ prudce ji k sobě otočil, objal ji a políbil. Okamžitě se mu vytrhla.
„Nech toho! Vařím!“ bylo vidět, že se zlobí. Nezlobila se na něj, zlobila se na sebe a na celý nepovedený dnešek.
„Nejdřív si stěžuješ, pak…“ tiše brblal, zatvářil se dotčeně a odešel. Po chvíli bylo slyšet jeho dupání na schodech a hned na to bouchnutí dveří u ložnice. Povzdechla si a oškrábala další brambory. Shora byly slyšet kroky. Asi přecházel po ložnici. Podívala se ke stropu, pak mávla rukou. Však on se umoudří.
    „Thomasi, večeře,“ zavolala na něj, když prostírala stůl. Nešel, ani neodpověděl.
„Thomasi!“ zavolala hlasitěji. Po chvíli vyšla schody a zastavila se u dveří ložnice. Otevřela a mezi dveřmi se zastavila, ruce dala v bok: „Volala jsem tě!“ spustila rozzlobeně.
Najednou jí vtáhl dovnitř. Nestačila ani vykřiknout a už měla ruce natažené nad sebou. Kolem zápěstí cítila tah. Ruce měla natažené. A před ní stál její manžel.
„Ty mě nebudeš odmítat!“ mluvil tiše, ale autoritativně. Kdyby mohla, pod silou jeho hlasu by se přikrčila. Nechtěla to ale dát znát.
„Okamžitě mě rozvaž!“ podívala se na něj.
„Okamžitě mě rozvaž,“ zopakoval po ní a usmál se. Tak zvláštně, ošklivě, děsivě. Pomalu k ní přešel. Pohladil jí po tváři a rukou sjel na krk.
„Přestaň!“ vykřikla a pokusila se uhnout.
„Přestanu, až budu chtít,“ upozornil jí tiše.
„Pusť mě,“ zopakovala, tentokrát prosebněji.
Usmál se: „Ne,“ odpověděl a znovu ji pohladil po tváři. Podívala se mu do očí. Jiskřilo se v nich, podivně se leskly.
„Pusť mě,“ zkusila to znovu.
„Ne,“ odpověděl a usmál se. Pak jí políbil. Uhnula mu. Nechtěla s ním nic mít… Tedy… Chtěla, ale ne takhle… Tohle bylo… Ponižující, nemravné, nenormální… Tohle přece nebyl její muž! Zděšeně se nadechla, když si uvědomila, že jí rozepíná košili.
„Thomasi! Okamžitě přestaň!“ zakřičela.
„Nebo?“ o krok ustoupil a podíval se na ní. Na rtech mu pohrával pobavený úsměv, sledoval jí.
„Nebo…“ vydechla, krátce zavřela oči, když si uvědomila, že se nemůže bránit.
    Ucítila jeho ruce zpátky na svém těle.
„Ne!“ vykřikla a pokusila se ho kopnout. Uhnul. Chytil jí za vlasy a bolestivě zatáhl.
„Budeš hezky hodná holka,“ zašeptal jí do ucha.
Chtěla se mu vytrhnout, uhnout, utéct… Cokoli. Ale nešlo to. Ruce měla připoutané ke stropu, pevně jí držel za vlasy a její nohy přidržoval svýma. Nedokázala se ani hnout.
„Ty to nechceš udělat, Thomasi,“ zašeptala a podívala se mu do očí.
„Co, Margareth? Co nechci udělat?“ zeptal se jí a jeho dech jí zašimral na krku.
„Ty nechceš…“ její hlas se vytratil, když jemně přejel rty po jejím odhaleném hrdle.
„Řekni to, Margareth!“ rozkázal a pustil jí vlasy. Když se narovnala, zadíval se jí do očí. Ona odmítavě zavrtěla hlavou. Sjel jí rukou na zadeček a přitiskl jí k sobě.
„Ono ho to vzrušuje?!“ pomyslela si Margareth zděšeně. Zděšení se odrazilo i v jejím výrazu.
„Jsi moje žena. A já na tebe mám právo. Chci tě. Teď a tady,“díval se na ní. Její zděšení se měnilo na čistou hrůzu, když pokračoval: „Chci tě a vezmu si tě. Kdykoli a kdekoli budu chtít. Jenom já a nikdo jiný!
„Thomasi, prosím…“ vydechla roztřeseně. Ještě jednou se na ní podíval, pak rychlým pohybem uvolnil pouta a ve stejnou chvíli ustoupil. Nedokázala zůstat stát, padla na kolena přímo k jeho nohám. Vlasy jí splývaly přes obličej, jak měla skloněnou hlavu. Třásla se.
„Tohle je jen začátek. Nedokážu to v sobě déle skrývat. Budeš poslouchat a všechno bude tak, jak chci já. Jsi moje žena a tak to prostě musí být. Budu to já, kdo bude rozhodovat, kdy, kde a jak. Jen lusknu prsty a ty poslechneš. Jasné?“ podíval se na ní. Mluvil naprosto klidně, jeho rozrušení prozrazoval jen lehce zrychlený dech.
Zvedla hlavu. V očích se jí vzdorovitě zablýsklo, když se její pohled setkal s jeho: „Ne!“ prohlásila naprosto zřetelně.
„Ne?“ zopakoval, popadl ji do náruče a hodil jí na postel. V příští vteřině klečel kolem jejích boků a šátky jí přivazoval ruce k posteli. Trhala rukama, ale on byl silnější a uzle byly příliš utažené. Když jí přivázal i nohy, slezl z postele, sehnul se a sáhl pod postel.
„Zdá se, že potřebuješ druhé kolo a hlavně důraznější ukázku,“ narovnal se a v ruce držel jezdecký bičík. Švihl s ním do své natažené dlaně. Usmíval se. Nebezpečně se usmíval…

(Pokračování bude příště, ale pouze v případě zájmu. Takže, pokud chcete pokračování, na Facebooku, na stránce Dom-sub napište pod odkaz komentář. Čím větší zájem, tím dříve bude pokračování – jednoduché a prosté.)

Elisabeth Simpson