Madame Lo

    Seděl u počítače a sledoval klávesnici. Věděl, že by měl jít do postele, chtělo se mu spát, ale i přesto zůstal sedět na židli před počítačem. A stejně nemohl… Jeho pohled zabloudil už zhruba po padesáté do levého rohu monitoru. Půl třetí. Měla tu být už ve dvě. Nikdy by si ale nedovolil, cokoli jí říct. Jakkoli ji upomenout, že přišla pozdě. Věděl dobře, že to nesmí. Díval se před sebe, pak si položil hlavu na ruce na stole. Zavřel oči. Sám sebe přesvědčoval, že jen na chvilku zavře oči a dá jim odpočinout od světla, které počítač vydával. Usnul. Zděšeně se narovnal a zadíval se na číslice na počítači. Čtyři patnáct. S hrůzou zjistil, že pod jeho posledním psaným textem přibyly tři řádky.

MLo: Hm?

MLo: Jsi tady?!

MLo: VSTÁVEJ!

Všechny zbytky jeho únavy byly najednou pryč.

oTrock: Madam, omlouvám se. Nevím, jak se to mohlo stát, usnul jsem, Madam…

MLo: To tě neomlouvá. Víš, co máš dělat.

Věděl. Víc slyšet nepotřeboval. Provinil se, musel nést trest. Vstal, přešel k posteli a otevřel první zásuvku. Vytáhl kožené důtky. Políbil jejich rukojeť, svlékl si košili a zhluboka se nadechl. Vzduch prořízlo zasvištění.
“Jedna, děkuji, Madam!” vykřikl, když prameny dopadly na jeho obnažená záda. Švihal sám sebe a děkoval své Madam, která mu poručila trest vykonat. Jako by byl trest pocházel přímo z jejích rukou. Díky železům na konci pramenů důtek mu po zádech brzy stékaly kapky krve. Madam si to tak přála. Chtěla, aby trest byl vidět. A cítit. Pokračoval. Po pětadvaceti ranách přestal, uklidil důtky a posadil se zpátky k počítači.

oTrock: Jsem zde, Madam.

MLo: Fajn.

oTrock: Splnil jsem váš rozkaz, Madam a děkuji vám za trest.

MLo: Fajn.

oTrpck: Madam, zlobíte se?

MLo: Jistěže ano!

oTrock: Nechápu… Trest jsem vykonal…

MLo: To, jestli ti odpustím, záleží jenom na mě!

oTrock: Jistěže, Madam.

oTrock: Madam?

Ještě chvíli sledoval monitor, než mu došlo, že odešla. Moc se zlobila. Jen nechápal, proč. Trest vykonal a podle pravidel, která si spolu domluvili, mu mělo být odpuštěno. Byl unavený, ale Madam ho nepropustila. Nemohl tedy jít spát. A nechtěl opakovat svojí předchozí chybu. Nemohl si dovolit znovu usnout. Proto vstal a s očima doslova přilepenýma na monitor udělal několik dřepů. Ani to mu ale moc nepomohlo. Pořád byl velice unavený. Bylo krátce po páté hodině. V osm, když usedal k počítači s hrnkem kávy, blikla na monitoru zpráva.

MLo: Čekáš?

oTrock: Ano, Madam.

MLo: Tak je to správně. Jdi si lehnout. Budeš tu znovu ve tři odpoledne.

oTrock: Ano, Madam. Děkuji, Madam!

    Tak to šlo každý den… Svojí Madam sloužil už skoro rok. Plnil její rozkazy. Byl tu pro ni. Když měla obzvláště dobrou náladu, povídali si. Ale jen po internetu. Madam měla jeho telefonní číslo i adresu. Ale nikdy je nepoužila. Neznal její hlas, nikdy neviděl její tvář. Donedávna mu to tak vyhovovalo, ale jak čas plynul, touha spatřit ji rostla. Jak se ale zdálo, po setkání toužil jen on.

MLo: Dnes jsi mě potěšil. Můžeš mi položit jakoukoli otázku a dostaneš odpověď.

oTrock: Smím vás někdy spatřit, Madam?

oTrock: Madam?

MLo: Na tohle se už nikdy neptej! To já o tom rozhodnu!

Nezeptal se. Znovu už ne. Ale v myšlenkách stále zkoumal, proč ho Madam nechce vidět. Trápilo ho to. Nebyl snad pro ni dost dobrý?

    Jiný muž, asi padesátiletý, zrovna usedal ke svému počítači. Rukou projel po plešatějící hlavě a pousmál se. Byly tři hodiny. Jejich doba. Otevřel notebook.. “Nazdar Karle!” pozdravil ho nápis na obrazovce. Otevřel prohlížeč a zadal adresu jedné z mnoha sociálních sítí. Přihlásil se a psal:

“MLo: Jsi tu?”

Odpověď přišla okamžitě:

“oTrock: Ano, Madam.”

Karel se usmál...

Elisabeth Simpson