Lady M | Příšerný víkend

Čtvrtek
„Paní M., vyhledejte mi, jaké přílohy je třeba doložit k zápisu fúze! A volal Profesor,jestli jste mu poslala ty zpracované návrhy!“ Proboha, šéf nepřestane prudit ani pět minut před koncem pracovní doby. „Podklady pro Profesora jsou v dokumentech k odeslání, chcete se na ně mrknout? Seznam příloh tisknu, šéfe“ Najednou stojí u mého stolu.  „Přece to po Vás nebudu kontrolovat! Odešlete mu to. Na ty podklady se podívejte večer a pošlete mi je mejlem. A víte co? Udělejte mi taky kafe, to vaše tak nádherně voní. Mezitím vám podepíšu ty faktury“ Aha, takže domů se zase dostanu až za tmy. Poslušně vstávám, uvařím kafe, pomstychtivě mu dávám o lžičku kávy víc. Jo, jsem mrcha, ať taky nespí! Má malá pomsta nevyšla – při podepisování vypil mou kávu a na mně zbyl ten smrťák. Čekám, až odejde, ať můžu kolegyni předat návrhy a papíry s podklady pro příští pracovní den a vypadnout. Jenže šéf má nějakou sdílnou náladu. „Chtělo by to k té kávě cigaretu, že?“ Šéfe, zákaz kouření platí v celé budově a mně se rozhodně nechce jít ven do deště. „Tak víte co? Dejte mi ty podklady, já se na to mrknu, zamkněte co se dá a na cigaretu zajdeme dolů do kavárny. Stejně čekám na ženu, až se vrátí z nákupů. A pak vás odvezu domů“ Hmm, to je nabídka, která se neodmítá. Zamykám skříně, klíče ukládám do trezoru, zavírám okna, zalívám kytky… Domů se stejně nedostanu dřív než večer, takže se nic neděje. Ze stolu si beru papíry s poznámkami, diář, do kabelky přidávám kancelářské svorky. Šéf se na mě udiveně dívá. „Chci v klidu uspořádat ty smlouvy na příští týden, doma na to budu mít víc času“, snažím se mu to vysvětlit. Zamykám kancelář a scházíme o patro níž do kavárny, kam chodím každý den na oběd. Šéfa zdrží telefon.

Sedám si ke „svému“ stolku, zdravím se s obsluhou a mírně vrtím hlavou – ne, tentokrát to kafe nebude, dám si bílé víno. Zapaluju si konečně v klidu cigaretu. „Takže manželka je ještě u kadeřnice, věřila byste tomu?“ „Proč bych tomu neměla věřit. Nedokážete si představit, kolik práce dá, abychom vypadaly normálně“ směji se. Krom toho, jak znám jeho ženu, ta tráví u kadeřníka víc času než nutné. Někdy nevím, jestli dělám asistentku v jejich rodinné firmě, nebo služku jejich rodině. Nějak nevím, o čem se  šéfem bavit. Přece nebudeme řešit pracovní otázky. „Tento měsíc byl opravdu hektický, ale zvládla jste to velice dobře“, vysvobozuje mně šéf. „Abych nezapomněl, tady máte malý příspěvek na dovolenou, za vaši ochotu“ podává mi obálku. Založím ji do diáře, jsem sice zvědavá, nakolik si vrchnost cení mé práce přesčas, běhání po úřadech a vyřizování jejich soukromých záležitostí, ale případné zklamání mohu projevit až doma. „To je samozřejmě jen mezi námi, prémie dostanete všichni. Málem padám do mdlob. Po třech měsících si beru den volna a oni mi přispějí na vlak? Šéf si automaticky bere cigaretu z mé krabičky. „Snažil jsem se přestat už několikrát, ale vždycky to dopadlo nevalně. Ještě že nemůžeme kouřit v kancelářích, to by dopadlo katastrofálně“ Chviličku se bavíme o škodlivosti kouření, chvilku o počasí… “Sakra kde ta baba je, myslím si, a snažím se nedívat na hodinky.

„Kam se vůbec chystáte? A jedete s rodinou?“ Hodlám jet jen na víkend na Moravu, snad tam bude přijatelnější počasí. A jedu sama, děti jsou ve věku, kdy je dovolená s matkou spíš za trest. „Takže vína si užijete vrchovatě, nechcete změnit objednávku? Vlastně ani nevím, co pijete, krom toho, že máte slabost pro martini. Ani na večírcích se nezdržíte dlouho.“ Proč mu vysvětlovat, že mně firemní večírky nudí, raději jsem doma, čtu si, chatuju s přáteli a odjakživa zápasím se slabostí pro víno hraničící se závislostíJ „Večírky mně k smrti nudí, nevím, o čem se s lidmi bavit. Jsem v podstatě samotář.“ „Vy, která lítáte po kanceláři jako kometa? A bavíte kolegy i klienty vtípky?“ naráží šéf na situaci, kdy jsem s vážnou tváří řekla klientovi, že jestli mi příště nedodá podklady včas, dostane na holou pravítkem. „No jo, můj sebevražedný smysl pro humor jsou spíše mimikry, šéfe“ „Takže co? Martini?“ „Jestli si můžu vybrat, tak vodku s tonikem“, vzdávám se. Kavárna se začíná zaplňovat, k našemu stolu si přisedá pan X. – známe se od vidění, pro jeho firmu pracujeme už dávno. „Stal se zázrak? Paní M po práci v budově pracoviště? Vy dnes nemáte rande?“, směje se. „Jak vidíte, randím se šéfem“ „Tak to jen doufám, že vás za ty přesčasy dobře platí“, usměje se. „Paní M, nevíte, u toho kadeřníka dělají i plastiku?“ ptá se mně šéf. „Zdá se mi, že je tam nějak moc dlouho“ Tak to se vám opravdu jenom zdá, věřte mi, že čas strávený zkrášlováním se do délky života nepočítá pánové. „Mám pocit, že jsem vás zahlídl v L. paní M?“ změní téma pan X. „To se vám nezdá, tam bydlím. A zahlédl jste mně na pravidelném dýchánku se spolužáky. „Aha, takže probíráte mezilidské a mezipracovní vztahy? Konečně vím, odkud máte všechny informace “ dobírá si mně šéf. „Dobře víte, že drby hýbou světem, nejen naší branží. A nebýt drbů, nepracuji u vás“ připomínám mu, že tomuto místu vděčím jen tomu, že já mám spolužáka, který má bratra, který je spolužákem jeho syna. „Sama dobře víte, že bych vás dávno propustil, kdybyste nevařila tak dobrou kávu“, snaží se šéf zachovat vážnou tvář. „Tu si pochvaloval i Profesor, a ten je nějaký znalec.“

Konečně přichází paní šéfová. Snaží se najít slova omluvy, ale vypadá opravdu skvěle. „Drahá M, spěcháte moc? Dala bych si kávu a pak vás odvezu domů“, nasazuje přátelskou tvář. Rezignovaně dopíjím, zapaluju si další cigaretu a pokouším se o úsměv. „To je v pořádku, děti doma hlady nebrečí, a co nestihnu večer, udělám ráno“, pokouším se o úsměv. To víš ty babizno, zařizuju za tebe pochůzky, volám po úřadech, nosím vnukům do školy svačinu, jen abys stihla všechny možné zkrášlovací kůry a  vypadala o dvacet let mladší, a pokud nestihnu manikúru nebo kadeřníka v polední pauze, musím na to rezignovat – snažím se zamaskovat svou zášť a závist. „Máte to výborně zařízené drahoušku. To já se musím pořád o něco a o někoho starat“ Ty se musíš starat leda tak sama o sebe a o své pohodlí- o zbytek se starají ostatní, které stíháš zaúkolovat. Nevíš nic o tom, co to je být 10 hodin v práci, jen proto, aby se o ni člověk nestrachoval, nevíš o tom, co to dá za práci postarat se o to, aby děti byly v pořádku, nevíš nic o tom, jaké to je, půjčovat si stovku, protože šéf si odjel na Krétu a nějak zapomněl nechat v pokladně peníze na výplaty. „To nejhorší období, kdy děti byly malé, já s nimi zůstala sama a bez práce a nebýt rodičů, nezvládla bych to, už je snad za mnou“ snažím se bagatelizovat své problémy. Koneckonců co je jim do toho, jaký mám život, dříve nebo později by to použili proti mně. „A to jste pořád sama? Bez přítele?“, nevzdává to paní šéfová. „Přátel mám plno, partnera žádného. Než být s blbcem, raději budu sama“ vysvětlím jí své životní krédo. Že to není až tak jednoduché, ví jen pár dobrých přátel. „Ale no tak, paní M dostává tolik pozvání na kávu, že jsem se musel zapsat do pořadníku“, snaží se zlehčit situaci pan X. „Přijmout pozvání na skleničku a uvázat si na krk někoho na celý zbytek života je dost o něčem jiném“, reaguji poněkud ostřeji, než jsem chtěla. Vím odkud vítr vane, nezadaná kolegyně se na mé hlášky – dnes jdu na další kafe netváří nadšeně. Že se zpravidla po vypití kávy zvedám a odjíždím domů, už vidět nechce. Ale drbe ráda. „Krom toho si hodně pánů myslí, že si ty dvě decky vína odpracuji v posteli, takže to bude dobrá investice a oni ušetří za služby sexuálních pracovnic“, dodávám s úsměvem. „Ještě, že tento přesčas platím já, a jediné co očekávám je, že v pondělí dorazíte do práce s úsměvem a odpočatá“, uzavírá tuto nesmyslnou debatu šéf. „A stačí, když přijdete až v poledne, nemusíte hned ráno, všechno jste připravila a vaši práci zastane syn, ať se zaučí.“ „To tedy ne,“ zvyšuje hlas pan X., „to bych přišel o naše ranní posezení u kávy a měl pokažený celý den“ „Nemůžu za to, že mám tak blbé spojení, a proto jsem tu o půl hodiny dřív, než musím“ směju se. „Tentokrát to budete muset vydržet“. Dopíjíme, chci si ještě koupit cigarety a zaplatit. Servírka mi s úsměvem přináší dvě krabičky cigaret se sdělením, že účet je vyrovnán. Za půl hodiny jsem před domem, se srdečnými pozdravy mé matce a přáním hezkého víkendu. Nakonec ten přesčas nebyl tak špatný.

„Kde se flákáš?!“ otvírá mi dveře syn. Ne, to není výtka, jen hláška z našeho oblíbeného filmu. Moc dobře ví, že každou chvilku volna si musím nadpracovat. „Ále, na masáži, u holiče, u milence a ještě jsem stihla vyloupit banku“ odpovídám mu. „Tos toho za dvě  hodiny stihla moc“, směje se matka. „Volala mi Velká Šéfka, že tě zdrží a přivezou domů“ Dcera se činí v kuchyni – div světa, vzhledem k tomu, že se nepomamila – a já se kuchyni snažím vyhnout obloukem. „Ta vyloupená banka by se docela šikla“, prohlásí. „Přijede ti zlatíčko, že vaříš?“ ptám se jí. „Ne, o víkendu jedu za ním, ale odpadla mi škola, tak jsem si řekla, že ty večeři stejně nebudeš stíhat udělat, když se budeš balit“ „Zabalím si ráno, teď musím na net, mám přikázaný přesčas“ „Fajn, takže změníme pravidla – nech mně tam ještě hodinu a pak si tam buď třeba do rána.“ Zírám nad tou vstřícností, dříve jsem si musela vybojovat každou hodinu připojení. Od té doby, co syn pracuje a dcera má přítele, můžu internet využívat častěji – a nejen pracovně. Ještě že máti jeho kouzlu nepodlehla.

Vyhledat přílohy na oficiálních stránkách byla otázka pár minut, odesílám je, kontroluju pracovní e-mail, a končím. Pracovitá M končí, na scénu nastupuje Lady. „Pokorně klečím a prosím o nasazení obojku, má Paní“ Aaa, můj neodbytný ctitel se hlásí – takhle už oslovil už pár přítelkyň, na chatu je ten nejoddanější a nejposlušnější otrok, nicméně na sjednanou schůzku k vyzkoušení se stejně nedostaví. „A vykastrovat bys náhodou nechtěl?! Odplav“, loučím se s ním a věnuji se konverzaci s těmi, kteří mi tykají a oslovují mně „normálně“, nicméně vím, že na mně nemají nehorázné požadavky a můžu je kdykoli požádat o pomoc a o radu. „A jéje, Lady měla zase náročný den“, směje se kamarádka. „Lady, Martini jen pro vás“ „Jdi do háje s Martini, Královna pije bílé“ „Máš zastaralé informace, s přicházejícím podzimem a hnusným počasí přece Lady  přechází na červené“. Mí virtuální přátelé mně znají opravdu veledobře. Nestíhám odpovídat na pozdravy, rozhazovat smajlíky. Do toho konverzace na ICQ s vážným adeptem o feminizaci. Pořád ještě nevím, jestli to myslí vážně, nebo si ze mne utahuje. Ale jeho návrhy vypadají jako dobře realizovatelné – takže to plánování je více než zábavné a docela dobře se u něj bavím. Představit se mi přijede stejně až za měsíc, takže se můžu věnovat i jiným aktivitám. Věnovat je silné slovo – můžu se na ně připravovat pouze teoreticky. Nemám žádné praktické zkušenosti, řídím se spíše instinktem a pořád věřím, že se správný submisivní protějšek v mém životě objeví. Začínám ztrácet trpělivost, je těžké skloubit náročnou práci a civilní život s  životem dominantní ženy. Vždyť najít odpovídajícího partnera je těžké i ve vanilkovém světě, natož v tom „našem“. A nechci jen hračku na odpoledne, chci opravdu najít partnera na stálo. Zatím se mi nedaří. Částečně si za to můžu sama – tady na chatu jsem sebevědomá a sebejistá, ale při reálném setkání je to horší. Nějak nevím, jak se chovat – takže se chovám  „nijak“ a u bývalého adepta si vysloužila přezdívku „naprddomýna“.  Znovu si vybavuji odpolední debatu s šéfovou manželkou. Proč spousta lidí řeší  to, co řešit nemusí? Je to obyčejná zvědavost nebo opravdový zájem? Proč jim připadá divné, že žena žije bez partnera? Proč je pro spoustu lidí zvláštní, že mi připadá normální být sama? Proč mnoha „normálním“ lidem připadá nenormální to co mně přitahuje a sami praktikují věci, které se mi nelíbí – a já je za to neodsuzuji? A proč mnoha „nenormálním“ lidem z netu připadám až příšerně normální, tudíž nepoužitelná pro jejich sny? Tento víkend by měl být pohodový. Pozvalo mně subčátko, abych se odreagovala – žádné setkání na úrovni paní-sub, ale pohodový víkend dvou stejně „postižených“ přátel.

Na skle si povídám s přáteli, bavíme se o chystaném srazu – prvním, kterého se zúčastním a na který se začínám těšit, v šepotu dolaďuji detaily víkendu se subčátkem. „Tak co, už máš sbaleno?“ „Ještě ne, nevím, co mám vzít sebou. A co ty, už máš napsané úkoly?“ narážím na to, že je podstatně mladší než já a studuje na škole, kterou se mi nepodařilo dokončit. „Na tři dny toho moc nepotřebuješ, hlavně přivez sebe, Královno, už se na tebe moc těším.“ Já taky, a nezmiňuji se o obavách, které se mi pořád vracejí v myšlenkách. O obavách, že zase vybouchnu, že budu moc hodná, že bude zklamaný, protože nemám žádné zkušenosti, o tom, že nevím, za který konec popadnout rákosku. Nepochybuji jen o tom, na kterém konci mám stát J „Neboj, nožičky přece budeš mít sebou“, připomíná mi společnou zálibu. „Tak mě napadlo, že jestli budeš pořád tak drzý, nechám je doma“ uvolním se konečně a přidávám pár smajlíků. „Prostě dojedeš do V, tam přesedneš na bus a v R tě budu čekat. A pak se uvidí. A konečně Tě uvidím.“ Tak fajn – ráno bych ještě měla být na netu, kdyby něco, telefon to jistí.  Vypínám počítač a jdu konečně balit. Nevím co na sebe, co vzít sebou, nechci toho tahat zbytečně moc. Vzpomínám si na vyprávění jedné dámy, ke které dorazil sub se dvěma kufry, ve kterém měl kompletní koňský postroj, koňský převlek – ale na civilní oblečení, prádlo a zubní kartáček v nich nezbylo místo. Volím rezervní pohodlné klasické kalhoty, k nim košili, lodičky, jedny sandálky, kdyby náhodou…… Kosmetické nezbytnosti a přihazuji jedinou hračku, kterou mám – důtky, které jsem dostala od výrobce za radu, která mně stála jeden pohled do sbírky zákonů a jeden e-mail. Vypadají krásně,sice moc bolesti nenadělají, jsou spíše na efekt, ale jsou vhodné k vícero použití. Uvidíme, jestli na ně vůbec dojde.

Pátek
Dopoledne dobalím, zjišťuji spojení, loučím se s rodinou a vyrážím. První komplikace začíná na nádraží – vlak, kterým jsem původně měla odjet, jel před 10 minutami. Takže budu muset jet oklikou s několika přestupy. Ve V mně čeká další šok – vlaky nejezdí a autobus jede až za hodinu. Je šero, začíná pršet, a deštník pochopitelně nemám. Takže další telefon a porada . „Královno, klid, dej si kafe a cigaretu, vím o tom a čekám tu na tebe. Máš něco na čtení?“ Jo, noviny a Stopařova průvodce. „Tak nepropadej panice a v případě nouze použij ručník.“ Ještě že je subčátko mladé a optimistické. Konečně přijíždí vytoužený autobus. Další půlhodina proběhne v klidu, vystupuji u nádraží. Konečně je to tady. Na nástupišti stojí další autobus a u něj stojí mladý muž. „Konečně jsi tady“, líbá mne na tvář, bere tašku a usazuje do vozu. „Už jsem si myslel, že se tě nedočkám. Probíráme klady a zápory cestování, bavíme se o počasí, líčím mu zážitek z vlaku, a konečně přijíždíme na místo. Přihlášení na recepci je otázka pár minut, i když, pravda, trošku perných, protože chtějí doklady – a my dva rozhodně nevypadáme jako matka se synem. Personál to přechází mlčením, čekali nás sice, ale nevěděli, kdy dorazíme, takže předávají klíče s dodatkem, že okamžitě zatopí a omlouvají se za to.

Usazuji se do křesla. Subče si přede mne kleká a lehce políbí špičky mých bot. Přivírám oči a vychutnávám si ten krásný okamžik. Po náročných týdnech v práci se cítím uvolněná a jsem zase sama sebou. Málem vrním nahlas. „Smím?“ slyším jako z dálky. Mlčky přikyvuji. Sundává mi boty, opatrně stahuje punčochy. Počáteční ostych je pryč. Při jeho polibcích cítím náhlý příliv energie.To je přesně to, co mi chybělo - sub u mých nohou a náležitá péče o má chodidla - neumím a nedokážu popsat pocit, který se mě zmocnil, ten se snad ani popsat nedá. Ale kdo ho zažil a umí si ho vychutnat - ten ví. Subčátko se choulí u mých nohou, objímá mi kolena a vypadá jako malé opuštěné štěně.  Automaticky jej pohladím po hlavě. Kdybych byla „normální“, tak se mi to přece nebude líbit, proběhne mi hlavou myšlenka, která se v ní objevuje pravidelně. Proboha Lady, nemysli a uživej si to, okřikuji sama sebe. Cítím jeho pohled. „Jsi unavená? Nemáš hlad?“ ptá se starostlivě. „Zajdeme dolů na večeři a mezitím se to tu snad zahřeje“, odpovídám.

U večeře se bavíme o známých z netu- připomínáme si perly, kterými nás obšťastňují občasní návštěvníci chatu, bavíme se o chystaném srazu, na který chceme jet oba. Popíjíme víno, spotřeba cigaret není tak tragická, jak jsem myslela. Malá společnost v restauraci se věnuje sama sobě, personál je diskrétní. Dlouho jsem se necítila tak dobře a uvolněně. Subče mně drží za ruku. „Jsi hodně zklamaný?“ ptám se najednou. Sama nevím, kde se ta otázka vzala, podvědomí holt pracuje pořád. „Lady, nešil! Uklidni se, uvolni se! Přišla sis odpočinout, tak nic neřeš!“ Dá se vůbec nic neřešit? Může se nemyslet? Vracíme se na pokoj. Už je tu tepleji. Vybaluji nejnutnější, v klidu se usazuji. Subče otvírá víno, nalévá mi. „Už je ti líp?“ Sundává mi lodičky, jemně začíná masírovat chodidla. „Uklidni se, všechno bude fajn“, připomíná mi, co mi slíbil už na chatu. „Mám pro tebe překvapení – už jsi měla palmový med?“ „To existuje? Ty teda dokážeš překvapit“ „Můžu ho ochutnat z tvých nohou?“ „Hmmm, tak u toho nemůžu chybět“ Konečně uvolnění, které jsem potřebovala. Klid, a jeho něžné, pomalé laskání.  Jo jo, paní šéfová, každý relaxujeme jinak. Vy potřebujete celou smečku kadeřníků,kosmetiček a poskoků, mně stačí mladé, oddané štěně. Cítím na čele lehký polibek – to už jsem opravdu dlouho nezažila. „Jsi celá ztuhlá, namasíruju ti záda, chceš?“ Jasně že chci, na to se těším celý měsíc. Zpočátku to bolí, později nádherně uvolní. Nevím, jak dlouho to trvá, ale kdyby to trvalo ještě déle, nebyla bych proti. Takže večer začíná dobře…. Jdu ze sebe smýt zbytky oleje a medu- cítím se nádherně, uvolněná, klidná. Teď už snad nehrozí, že upadnu do bezvědomí, jen co uvidím postel, jak jsem ještě před 3 dny vyhrožovala. Oblékám si pohodlné triko a kalhoty a vracím se do pokoje.

Čeká mně příjemné překvapení – subče rozestlalo, panuje tu mírné přítmí, u postele stojí sklenička vína a klečí mládě. „Hm, to vypadá skoro romanticky“, směju se. „to je jen pojistka, kdybys opravdu padla do bezvědomí – přece tě nenechám spadnout na zem, lepší to bude do měkkého“, odpoví mi ten mladý drzoun. Chci si pravit polštář- a najdu tam malé překvapení. „Hm, čekala jsem cokoli, ale kuchyňské prkénko opravdu ne“, začnu se smát. „Říkala jsi, že mám vzít, co mně napadne. A tohle se mi akorát vešlo do batohu“. „A co s tím mám dělat?“ hrozím se naoko.“Kuchyňka je o pár metrů dál a já jsem ráda, že jsem se zahřála.“ „tebe už něco určitě napadne“ směje se. Samozřejmě, že napadlo. Subče občas zapomnělo počítat, já jsem střídala intenzitu úderů – a světe div se, dokonce se mi podařilo nepraštit sebe. J Tomu se říká opravdu nádherný relax. Hlavou mi bleskne nápad – sáhnu do kabelky- vytahuju svorky – a připevňuji je kam se dá. Ne šéfe, dnes večer opravdu nebudu kompletovat smlouvy. Tyhle věcičky se dají použít i jinak, víte? Subče vypadá spokojeně. Já jsem spokojená. Je mi nádherně. „Poslyš mládě, ty máš cudně klopit zrak a ne mi nepokrytě zírat do dekoltu“ kárám ho. „ Když ten pohled je tak neodolatelný!!“ „Ahaa – takže je jasné, kde budeš spát, že?“ Bere si polštář, deku – a přesunuje se na zem. „Jsi spokojená, paní?“ Samozřejmě že jsem. Cítím, jak mi hladí chodidla, a………. Propadám se do sladkého bezvědomí.

Sobota
Snídaně. Hm - to je pro mne skoro cizí slovo. Ráno se nadopovat kávou, v poledne taky, a večer se uvidí. Takže káva (jak to, že mi bez cigarety nechutná?), rohlík – a mám pocit, že prasknu. Skoro poledne, v penzionu chystají oslavu- nějak mám pocit, že překážíme. Rozhodneme se pro procházku. Nápad zajímavý, ale mám pocit, že ten čerstvý vzduch mně zabije. Proboha, vždyť já už ani neumím chodit pomalu – všude se řítím jako bych dobíhala busJ Po hodině mi dojde, že fakt nikam nemusím spěchat – nehledě k tomu, že na  podpatcích se běhá fakt blbě. A to nejsou extrémně vysoké – prostě dle mého členění – boty „na chození“ které jsou vedle bot na akce typu „křtiny-svatby pohřeb“, ve který se dá i tancovat a „botiček na hraní“ ve kterých se nedá ani chodit, poměrně pohodlné. „Ty boty jsou krásné, ale nenapadlo tě vzít si něco pohodlnějšího?“, diví se mládě. „To mně teda nenapadlo. A ty boty jsou vážně pohodlné – a kdyby něco, od čeho tu mám tebe- odneseš mně, postaráš se o nožičky…“ „Nechci se vsázet, ale ty mít doma tenisky, tak určitě budou na podpatku“. „Tak to se klidně vsadit můžeš – tenisky na podpatku vypadají faakt hodně blbě“ Chodíme, a bloudíme, občas se zastavíme…….

Všude  je klid – sobotní odpoledne na vsi – občas nás pozdraví děti, které si hrají na zahrádce, párkrát na nás bafne pes. Začíná padat mlha. Zajdeme do nejbližší hospůdky, dáme si čaj, a kecáme, kecáme, kecáme…… o všem možném i nemožném. O horách, které mládě miluje a já nesnáším (proboha, ve svém věku se přece nepoženu do kopců – no jo, to by sis musela pořídit tenisky, že), o cestování, na které já nemám čas ani prostředky, protože cesta kolem světa něco stojí, o knížkách, které jsme četli, nečetli, které určitě nebudeme číst, o filmech… Odpoledne přechází ve večer . Plánujeme večeři – ale po příchodu na pokoj z ní nějak sejde. Přece jen mně trochu bolí nožičky… „Proboha, došly mi cigarety - to je teda nepředstavitelný problém“ „Náhodou jsi dobrá,vydržela jsi to skoro celé odpoledne“ „Jsem, ale ráno budu hezky protivná“. Takže vysílám mládě na misi. Zdánlivě jednoduchou - dojít do nejbližší hospody. Vrací se za chvíli – nikde nic nemají. Znovu se prohrabávám zavazadly- někde přece musí být, jenže nejsou. Budu to muset zvládnout bez nich. „Hmm, máš zajímavé prádýlko“ „Hmm, slušelo by ti, směju se“ „Lady, na tohle máš přece Honzíka.“ „Honzík je za horama- a ty tady. Krom toho – mám pocit, že Honzík bude nepoužitelný, nějak moc věcí mu přijde jednoduchých a lehce vyřešitelných“ „Nemaluj čerta na zeď, třeba to vyjde“ „A třeba to nevyjde, ale to budu řešit, až to bude. Takže převlékneš se konečně?!“, měním intonaci. Mládě se na mně udiveně podívá – plní rozkaz. Červené prádýlko mu docela sedí. Neodolám a vytáhnu mobil. „Tenhle pohled fakt stojí za zvěčnění“. Mláďátko ochotně pózuje.

Najednou se strhne a snaží se mi vytrhnout mobil z ruky.“Co blbneš?“ ptám se?“ Nechci abych tam byl vidět celý .“ „Co chceš a nechceš mně nezajímá! Copak si fakt myslíš, že jsem tak blbá, že bych ty fotky někde zveřejnila?! To mně máš vážně za takovou blbku?!!“ Zhluboka se nadechuju, beru si kabát, poslední cigaretu a odcházím na terasu. Lady, klid, klid, prostě zpanikařil. Na paniku nemá právo, zná mně dost dlouho a ví, že soukromí je pro mně svaté. To si o mně přece nemůže myslet!!!!!! Fakt se bojí, nebo jen provokuje a očekává trest? Mám ho za to potrestat, nebo to přejít mlčením? Sakra, telefon zůstal uvnitř, nemůžu ani poslat záchrannou SMS kamarádce. Ženská, neblbni, použij mozek, dokud ho máš. Rozhoduji se pro symbolický trest. Vytahuji důtky – a mláděti začnou jiskřit oči.“To jsou ony?,“ ptá se. „Jo jsou, takže zjistíme, co umí, ne?“ Dvakrát jej přetáhnu po zádech- a on začne syčet bolestí. „Co je ti, tohle tě přece nemohlo bolet?!“ , přidávám další ránu. Ránu? To je spíš polechtání. „Když já jsem ti chtěl udělat radost“, dodává. Proboha, tak už je to tady. Dostává facku.“Radost? Ty si fakt myslíš, že mi MUSÍŠ dělat radost?! Opravdu jsem taková chudinka, kvůli které musíš předstírat bolest a dělat že tě to baví?!“ To už nezvyšuju hlas, to už vyloženě ječím. V hlase  panika, v očích slzy. Proboha, tohle přece nemám zapotřebí. Fajn, tak si to tu užij a koukej na televizi. Beru si věci na spaní a odcházím do druhého pokoje. Tam už zcela nepokrytě brečím. Proboha, tohle je snad opravdový hysterický záchvat. Mám pocit, že se zadusím. Polykám slzy, otvírám okno, snažím se dýchat. Chová se ke mně jako k chudince, které musí udělat radost, aby jí zvedl sebevědomí. Už nebrečím, už přímo řvu. Takže je to jasné, je čas to zabalit. Sen se nesplnil, jsem jen obyčejná, blbá ženská se zvláštními libůstkami. Taky dobře – našla jsem pár přátel, kteří mně budou chápat tak jako tak, svůj virtuální život omezím na minimum a jen na pracovní kontakty, budu žít jako dřív. Nuda, šeď, prázdnota. Přichází ke mně, snaží se mně obejmout. „Nesahej na mně!“, utrhuji se. „Nesu ti kapesníky“. „Tak dík.  Ráno mně vzbuď. Jo, a na sraz jeď sám, pozdravuj všechny- a že se loučím“ „Nezlob se prosím tě, já tě mám fakt rád“, má v očích slzy. „Ty mně máš rád?!! Chováš se ke mně jako k chudince, nic o mně nevíš, vždyť ani nevíš, jak se jmenuju!!!“ „Vím jak se jmenuješ a vím, že jsi moc fajn, odpusť mi to, prosím tě“ „Teď ne, teď nemůžu ani myslet!!“ Nemůžu se na něj ani podívat.

Jdu na terasu. Je mi zima, takže se vracím. Beru si kabát, nazouvám jeho boty, protože svoje se mi nechce hledat. Na stolku leží tři cigarety. Takže mládě splnilo úkol, to je na pochvalu. Sedám si na terase, kouřím, snažím se vyčistit si hlavu. Proboha, kde se to zvrtlo? Hysterický záchvat kvůli cigaretě?! Lady, ty fakt nejsi normální. Hlavně klid, noc nějak přečkám, a ráno odjedu. Už ho nikdy neuvidím, a reálně nehrozí, že bychom se někdy viděli. Zvládnu to, jako všechny nepříjemnosti. Chatování omezím, takže je mi celkem jedno, jestli o mně bude něco vykládat, nebo ne. Mlha se rozplynula,  svítí hvězdy. Jenže já mám mlhu místo mozku a v duši prázdno. Mládě si hraje s mobilem, jen doufám, že mi nemaže ty fotky. Nemám sílu jít dovnitř. Zapaluji si ještě jednu cigaretu a snažím se nemyslet. Cítím, jak se na mne dívá. Tak se podívej na chudinku. Budeš mít historku k dobru. Ale snad ne, je šikovný, má mozek a občas ho i použije, takže to snad neudělá. Je mi zima, vracím se dovnitř. Zase má ten pohled opuštěného štěněte. „M., nezlob se , prosím tě. Udělal jsem blbost, plácám blbosti, vždyť mně znáš.“ Neznám, takového tě fakt neznám. Jo, a dík, žes mi chtěl udělat radost“ Proboha, hlavně se teď nesmím rozbrečet. Sedám si do křesla, pouštím televizi, zase se prostě chovám „nijak“. Kleká si ke mně, ale hledí do země. Cítím se jak po boji – veškeré dobré pocity jsou pryč, cítím se stará, unavená, vyčerpaná. Už je mi všechno jedno, mám pocit, že cokoli udělám je špatně. V polospánku cítím, jak si ke mně přiléhá a hladí mně. Nechám se obejmout.

Neděle
Svou snídani přenechám mláděti. S hrůzou si uvědomuji, že celý den jsme nic nejedli. Takže dobalit, uklidit co se dá- nemůžu najít diář. Znovu vybalit – znovu zabalit- nikde není. Asi jsem ho nechala doma. Pod postelí leží mobil. Nepřijatá zpráva? „Odpust mi to jestli muzes. Mam Te moc rad, jsi fajn.“ Hmm, chtělo by to zamáčknout slzu.  Uklidit skleničky – a v kuchyňce objev. „Proč se culíš na ty svíčky?“, diví se subče. „Protože jsem se zasnila, ty tele“. „Lady, sny se občas plní, ne? A je jich tu dost“ Takže pokoj místo ve dvanáct opouštíme o půl čtvrté.  Protože než se vosk zahřeje, než se použije, a než se sloupne, trvá tak dlouho, že mezitím velká Lady opět usne. „Tak vidíš, měl jsi víkend se šípkovou růženkou“ směji se před odjezdem. „No, čekal jsem, že to bude horší. A přece jen doufám, že se na srazu uvidíme“. Cesta vlakem ubíhá překvapivě rychle, spoje fungují tak jak mají. Nehorší je to už skoro doma. Kdo tvrdí, že život na vesnici je klidný a idylický, toho ráda pošlu do háje. Mobil vybitý, druhý bez kreditu – takže cesta do města, dobít kredit,poslat SMS potomkům, kde mně mají vyzvednout- a návštěva hospůdky, venku holt leje.

„No nazdar M, kdes byla? Čekali jsme tě v pátek“, vítá mně majitelka. „Tom s Lukášem se tě v pátek nemohli dočkat, takže jsou tu i dnes.“ Přisedám si tedy ke spolužákům ještě ze školy, scházíme se tu skoro každý pátek. Divím se, že jsou tu i teď. „Snažili jsme se být sportovat, ale nějak je to nad naše síly. Co ty, jak ses měla?“ „Nic moc, místo vína si dám raději lak na rakve“. „Tak to muselo být hodně zlé“, ptá se kamarád, který ví o mých divných spádech. „Nebylo to zlé, byla to katastrofa“ „OK, nebudu ti to vyvracet. Co práce, prý se chystáte fůzovat?“, obrací list. „Nevím, u nás ve firmě jsem jen na vaření kafe, od rozhodování tam máme někoho jiného“, směju se a dávám k dobru čtvrteční přesčas. „A taky se prý odkládá tvé stěhování do Prahy, když Korunní princ zase neudělal zkoušky“, přidává se druhý spolužák. „Lady, styď se, tos ho místo provozování ouchylností nemohla líp připravit?!“, hrozí se na oko. Teď už se smějeme všichni. Naše branže je holt silně propojená, víceméně se všichni známe a chtě nechtě musíme spolupracovat, i když si konkurujeme. „Ale vážení kolegové, já jsem se opravdu snažila. Stahuju mu podklady z Wiki a ze začátku jsem fakt měla snahu je opravovat tak, aby odpovídaly skutečnosti. Jenže teď na to nějak kašlu“ „Ty jsi teda fakt mrcha M. Ale tohle je jasný důvod říct si o zvýšení platu, ne?“ „V téhle situaci absolutně nemožné- Ad primum: Velká Šéfka vypadá o něco líp, což znamená, že byla na plastice, a ta rozhodně není zadarmo. Ad secundum: je listopad, takže šéfovo si určitě pojede vyhřát kosti nejméně na Kubu, protože se budou muset připravit na velmi náročné vánoce. Ad tercium: Korunní princ normálně ty zkoušky neudělá, takže se mu budou muset zaplatit. Ad kvartum: naše firma je mnohem menší než vaše,tudíž máme méně zakázek- takže kde pak mají ti chudáci vzít na můj plat a nekrást?“ snažím se obrátit trapnou skutečnost v žert, protože všichni vědí, že na oslovení kolegové nemám nárok – oni školu dokončili, já ne, protože jsem se vdala, otěhotněla, porodila a poté se vzdala  profesního růstu.

„Milá kolegyně, tou svou skromností už mně vážně sereš“, bere si slovo ten největší otrava. „Všichni víme, že vaší firmě děláš za tři. Jasně, nemáš na to, aby sis otevřela vlastní firmu, ale co takhle přejít jinam?“ „Myslíš, že mně to nenapadlo? Jenže všude je to stejné. Vy taky jedete z podstaty. Krize se dotýká všech. Sami si nejste jistí budoucností“. Vídím, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Radit umí všichni – ale kdyby došlo na lámání chleba, je vždy bližší košile než kabát. Moc dobře vědí, že i pro ně jsem konkurence. Vzdělání sice nemám, ale zato mám praktické zkušenosti. Takže pokud by do jejich firmy přijali mně- nutně budou muset propusti je – teda kdyby opravdu přišel v potaz ten nejčernější katastrofický scénář. „Krom toho – já teď konečně vydělávám sama na sebe, kdežto vy ještě musíte zajistit vzdělání dětičkám, splatit hypotéky, pak zařídit plastiky manželkám a pak si pořídit mladší milenky – což připomínám taky něco stojí“, narážím na fakt, že já sice nemám dokončenou školu, ale děti už jsou dospělé a relativně soběstačné, kdežto ty jejich jsou teprve školou povinné. „Nojo, jsi vlastně o krok před náma. Ač nerad, musím přiznat, že se tebou začínám řídit“ „Vážně, proto střídáš milenky jako na běžícím pásu, minule se pokoušel sbalit mou dceru, a skončil v posteli s její spolužačkou?“ „No, bojím se zakládat rodinu, protože vidím, jak jsi dopadla“ „Ale hovno drahoušku, jsi obyčejné sexistické namyšlené hovado, které se bojí zodpovědnosti a bojí se dospět. Proto se chováš jako puberťák“ nebojím se najednou říct člověku, kterého jsem považovala za kamaráda, to, co si o něm opravdu myslím. „Od stárnoucí krávy, která si zvyšuje sebevědomí tím, že loví zajíce a za nepodařené manželství se mstí tím, že mlátí chlapy, to fakt sedí“ odpovídá mi.

Začínám mít tmu před očima. Takže takhle mně vidí mí přátelé. Opravdu jsem pro ně chudinka, která musí světu něco dokazovat. Má dominance je pomsta chlapům za zkrachovalé manželství. Jupíí hurá, nemusím k psychiatrovi. „Hele, bobane, brzdi“ vkládá se do hovoru společný přítel. „Jak tak pozoruju, ten fernet M nijak zvlášť nechutná, tak aby neskončil tam kde vždycky, když ji nasereš!!“, naráží na historku, když jsem tomuto kamarádovi po jeho provokacích a mém upozornění, že jestli toho nenechá, bude litovat, chrstla  přede všemi do obličeje skleničku vína, protože provokovat pochopitelně nepřestal. „Díky za zastání, ale za tyhle invektivy ten fernet fakt nestojí. Pravda bývá holt hodně nepříjemná, a já jsem ráda slyšela názor druhé strany.“ Zachraňuje mně majitelka hospůdky.“M, pípá ti mobil“,volá na mně. „Prosím tě mrkni se kdo to je“. „Mládě“ odpovídá,  a já všeho nechám a sprintuji k baru, seč mi podpatky stačí. „Jak jsi dojela a co mas s mobilem?“ „Dojela jsem v poradku, cekam na odvoz, mobil se vybil“ „OK, vecer budu na chatu“ „Doma všechno v pořádku?“, ptá se majitelka a nalévá mi druhou sklenku fernetu. „Doma jo- a prosím tě, zřeď mi to tonikem, ať  neodpadnu, celý tenhle víkend  je jako noční můra“. „Hele, na bobana kašli, je zas sjetej a nevidí si do huby, jako bys ho neznala“, snaží se mně utěšit. „Právě proto že ho znám. Jako spratek se choval vždycky, ale v poslední době je to vážně šílené. Že rýpe do mě, to je v pohodě, ale proč i do ostatních? Dokonce i do Lukáše, a to se přece nedělá“ „Asi dohání mládí, co já vím. To víš, on se sice věnoval kariéře ale jinak nemá nic, kdežto ty a Lukáš máte rodinu, děti, spoustu zájmů, on má jen kancelář, bourák, byt, přepychovou chatu……… a prázdné ruce.“ „Poslyš, s radostí vyměním jedno dítě za tu chatu“, neudržím se, a snažím se všechno obrátit v žert. Přichází k nám Lukáš. „Hele, Lady, podle toho jak se culíš na ten mobil, jsem ochotný se vsadit, že nepsala Verunka“ směje se. „Víš že já se nasázím, pokud si nejsem jista vítězstvím“ odpovídám mu a v hrubých obrysech mu vylíčím sobotní  fiasko. „Nemaluj čerta na zeď, Haloween je až za týden. To se vyjasní. A na srazík každopádně jeď, jen proto, aby ses odreagovala. A teď z praktického hlediska: volala Hanka, jede pro dceru, staví se tu pro nás a sveze tě domů, když tě tvá mláďata vyšplouchla“. A Hanka, jeho bývalá žena zrovna vchází do dveří. Neviděly jsme se dlouho, ale ona je pořád stejná- milá přátelská, pohodová. Doba, kdy na mně nevražila a podezírala mne  z  toho, že jí svádím muže, přes mé ujišťování, že s bráchou spát nehodlám, je ta tam.

„Ahoj zlatíčko, vypadáš čím dál líp, ta práce v soukromém sektoru ti svědčí“, vychrlí jedním dechem, zatímco mně objímá a líbá na přivítanou, svému exmanželu hodí do náruče kabát a mává na majitelku baru. To děvče  je vážně živel. „Prý máš za sebou náročný víkend, povídej, přeháněj, jsem jedno ucho. Pak tě zasypu novinkami já, jen potřebuju svlažit hrdlo, vysype ze sebe a bez mrknutí oka vypije mého bavoráka. „Náročný byl celý týden, v soukromém sektoru oproti práci ve státním není nic jisté a osmihodinová pracovní doba neplatí, ovšem víkend byl vážně katastrofa“ odpovídám jí. „Ale no taaak, Lady, snad to nebyla taková katastrofa, jako když se ti manžel přizná že se zamiloval a stěhuje se k jinému muži“, připomíná mi historii svého manželství s Lukášem, kterou konečně po letech dokáže zlehčit. Opravdu se zastydím. „Však mně znáš, mé problémy jsou přece nejhorší, problémy přátel jsou procházka růžovým sadem“ odpovídám ji. „Jen nech na hlavě, to co jsi prožila, by vydalo na dva životy, zasloužíš si konečně klid. Jak jsi mi sama říkala, všechno přebolí, tenhle trapas přežiješ taky – a nezapomeň – ta tvá druhá polovina jablka někde je  a určitě ji najdeš.“ „Jasně, a pokud svou osudovou lásku najdu v šedesáti, čeká mně 25 let šťastného života“ připomínám jí své životní krédo. „A co ty,prý máš nového přítele? Tak povídej“,připomínám jí. „Mám za sebou náš první společný  víkend,  a jsem trochu rozhozená. On je strašně fajn, i když starší, rozumíme si, ale… má ho jen dvoucentimetrového“, začne se smát. „Jejda“, uklouzne mi, ale to snad…“Jenže  ho má dvoucentimetrového při erekci“, nenechá mne domluvit,  zachmuří se najednou a kopne do sebe panáka.“A sakra, tak to je problém“, vypadne ze mne a mávám na Lukáše. „No nemám já smůlu? Mám první láska se zamiluje do chlapa, pak mám štěstí na samé blbečky, kteří si chtějí jen zašukat, a jediný chlap, který se i jako chlap chová – tak ten chlap nemá ptáka!“ vychrlí ze sebe rozhořčeně. „A teď babo raď“ „Nemaluj čerta na zeď, na bábu se ještě necítím“ snažím se zlehčit situaci. „Poslyš, ale slyšela jsem, že ti méně vybavení bývají v posteli zase více kreativní“ snažím se z ní vypáčit podobnosti. „Na to si nestěžuju, bylo to fajn. Dokonce i naznačil, že by mu nevadilo, kdybych si našla obdařenějšího milence. Jenže já nehledám vztah, ve kterém bych musela zahýbat, byť se souhlasem druhé strany, to jsem klidně mohla zůstat s Lukášem.“ A pak že vztahy nejsou peklo. Normální i nenormální, všude je nějaký problém. Pan Kainar měl pravdu. Já jsem se vdávala příliš mladá, takže mé manželství bylo předem odsouzeno k zániku, Lukáš s Hankou se brali sice až po dokončení školy, jenže taky dopadlo katastrofálně, Tomáš se pro jistotu neoženil vůbec. A aby toho nebylo málo, když Lukáš konečně našel stálého partnera a vypadalo to, že budou spokojeni, Jan onemocněl a zemřel.

Najednou nám všem není do smíchu. K baru se vrací Tomáš a tváří se nějak pochmurně. „Paní šéfová, prosím tě, otevři flašku šampusu, já se na ně nemůžu dívat, sedí tu u toho fernetu jak o funuse! Lady, tobě se omlouvám, jestli jsem se tě teda nějak dotkl. Jenže já fakt nechápu, jak to máš? To je jako normálně místo soulože zbušíš bičem?“ snaží se o omluvu. „Hele, Tome, až nebudeš opilý nebo sjetý, zkus zapojit to, co ti zbylo z mozku a zeptej se na to strýčka Googla,protože já ti to vážně vysvětlit nedokážu. Prostě to tak mám a hotovo, ani ty, ani já s tím nic neuděláme. Dnešek ti v pohodě odpustím – ale minulý pátek ne!“ „No, víš M, já jsem se na to pochopitelně koukal – a našel i nějaké videa. Na jednou chlap lízal ženské nohy? To se dá? Vždyť je to takové………“, zatváří se poněkud zhnuseně. „ Tobě se to vážně líbí?!“, ptá se mně s hrůzou v hlase. „Hele Tome, když někoho sbalíš a sexujete – necháváš si ho kouřit?“, ptám se a Lukáši s Hankou neujdou mé jiskřičky v očích. „No jasně že jo.“ „A tobě se to líbí?“ „No.. líbí“ ,odpovídá  nejistým hlasem. „Hmm… a mně to přijde takové……… fakt nechutné“ začnu se smát a ostatní se mnou. Díky bohu že jsme tu skoro sami. Najednou ze mě všechno padá, celý víkendový nezdar. Něco se nepovedlo, život jde dál. Život jde sice dál, ale dnešní večer pokračuje a nabírá na razanci. Do hospůdky najednou vpadá jako velká voda má dcera. „No jasně, já můžu volat a psát, a matinka si tu v klidu popíjí“, tváří se naoko rozhořčeně. „Naštěstí víš, kde máš matinku hledat, dcero naše první a společná,“ vítá ji Tomáš. „Hele strejdo….ty na mně raději ani nemluv! Ještě jednou se ke mně budeš chovat jako minulý pátek, tak šlohnu mámě ten bičík co má pod postelí a použiju ho na tebe!“ „Já mám pod postelí bičík? Myslela jsem, že jsem ho schovala do skříně“ „Ve skříni byly jen nějaké důtky“ „A vůbec, cos dělala pod mou postelí?!!“ „Hledala jsem tam boty, potřebovala jsem nějaké slušné do školy“. Teď už se vážně smějeme úplně všichni.“Hani, ty jsi lékařka, prosím tě, není to dědičné?“ ptá se s předstíraným strachem v hlase Tomáš. „Tome, já jsem internistka – ale ujišťuji tě, že dědičná není ani blbost, takže je načase, aby ses usadil a zplodil syna, protože naše Hanka je stejně drzá jako Verunka“ „Hele, a strejdo Tome, jestli můžu poprosit, neploď to dítě s tou blonďatou pipinou cos sbalil v pátek, obávám se, že v tom případě bude blbost fakt dědičná“, dodává má dcera. „Být tebou, o blbosti raději pomlčím, ta blonďatá pipina na rozdíl od tebe zkoušku z matiky udělala“, připomínám dceři její studijní nezdar.“Cože, naše dcera nedala matiku?“, děsí se Lukáš. „Holka nešťastná, to ses nemohla ozvat, že potřebuješ doučování?“ „Holka pitomá, nemohla ses ozvat, že potřebuješ podmáznout zkoušejícího“ přidá se Tomáš, a já se najednou cítím jako zamlada, kdy jsme byli jako čtyři mušketýři, oni mi hlídali děti a já jsem jim přepisovala na stroji ročníkové práce a diplomky. „Chtěla jsem to zvládnout sama, máte svých starostí dost. Holt si zopakuju ročník, některé zkoušky mi uznají“, kajícně se přizná má dcera. „No jo, celá máti, taky si nedá poradit,“ smějí se ti tři. „Ale kdyby si poradit dala, tak ji zase nemáme“, vzpomíná Hanka na dobu, kdy mi ostatní vážně radili interrupci, a já jsem se rozhodla jinak. „A vy jste se naučili přebalovat – a já všechno ostatní, takže pubertu mé dcery zvládám docela úspěšně.“ „Myslím, že je zcela na čase tuto sešlost rozpustit“ dodávám. „na to že je neděle jsme se rozjeli až moc. „Hlavně vám přátelé připomínám, že příští pátek pořádám Haloweenparty – a vaše účast je nezbytná! Omlouvá vás jen smrt – a to ještě nevím, jestli jí vaší neúčast prominu, dodává majitelka baru. „Nikam nejdu, nemám náladu a nemám co na sebe“, ohrazuji se rovnou. „Hele, Verunka ti šlohne bičík, ty jí šlohneš její gothic hadry a je to jasné – a přiber i něco pro mě, půjdeme za dvojčata“, směje se Hanka. Pomalu se loučíme. Dcera rozváží celé osazenstvo domů – a cestou spolu žertujeme, jak je naše velká“ rodina“  zase stmelená.

Konečně doma. Ještě v poledne jsem byla rozhodnuta zalézt do postele a spát. Teď jsem nějak znovu nabitá energií. V rychlosti vybaluji věci, probírám poštu. Využívám toho, že jsou všichni v kuchyni, zamykám se v koupelně a snažím se dát popořádku. Naštěstí mně nikdo neruší. Hydroterapie kupodivu zabírá. Osvěžená, spokojená,  dávám oba mobily na nabíječku, zapínám počítač. Než se vše rozběhne, krátký rozhovor s máti, se kterou si v poslední době nějak nerozumím. Taky by mně ráda viděla zabezpečenou v nějakém „rozumném“ vztahu a nějak nechápe, že já rozumná být odmítám. Nechávám ji v naději, že mé víkendové výlety jsou cesty za mým novým přítelem, který na mně přes týden nemá čas. „Stejně si myslím, že jsi vybírala, až jsi přebrala. Dřív jsem to chápala, že nechceš tahat dětem nové „strýčky“, ale co teď? Už mají svůj život, a ty jsi pořád sama“ Proboha, i doma to samé a dokola jak u blbých na dvorečku. Copak mi nikdo nedá pokoj? Copak nikdo nepochopí, že i když nejsem sama se sebou spokojená, je tohle to nejlepší řešení? Ovšem některé věci se vlastní matce vysvětlují špatně. Copak na ni můžu vybalit- drahá máti, když jsem byla mladá a blbá, jak jsem zcvokla, vdala se a povila dvě dítka, ale pak jsem dostala rozum, zjistila že nejsem normální,a proto jsem raději sama?!!  „Maminko,prosím tě, když mi bylo šestnáct, připadalo ti blbé, že s nikým nechodím, když mi bylo dvacet, tak jsi byla celá šťastná, že jsem z tebe udělala babičku, a ty mi budeš vykládat co je a co není normální? Mimochodem, ty jsi už taky dost dlouho sama“, připomínám ji fakt, že u nás na vsi během roku ovdověly tři ženy, z nichž dvě už zase mají „Přítele“. „Mně vynech, život s tvým otcem nebyl lehký, ale já si na něj zvykla a na jiného chlapa si zvykat nechci“. „No vidíš – a já jsem si taky zvykla být sama. Vyhovuje mi to, mám dost přátel, nejsem sama!“ „Jak myslíš, vždyť víš, že to s tebou myslím dobře. Poslyš, a když jsi pořád na tom internetu, neprovozuješ takový ten kybernetický nebo virtuální sex, nebo jak se tomu říká, že ne?!“ ptá se mně s hrůzou v hlase.

Poslední větu zaslechl syn, který vchází do pokoje, a začne se neřízeně smát. „Babi, proboha, tos četla někde v Blesku? A buď klidná, když jsem koukal minule, co tam provádí, zrovna rozebírali s Lukášem filmy.“ „Vidíš, Lukáš, s tím sis mohla začít, když se rozvedl,“ nevzdává to máma. „Proboha mami, vždyť je gay! Proto se taky s Hankou rozvedli!“, krotím její nadšení.“Cože, Lukáš je teplý? Odkdy?“, nevzdává to máti. „Já to vím o něm odmalička“, tvrdí můj syn a taktně mlčí o tom, že když mně minule nachytal na chatu, zrovna jsem „krotila“ jednoho blbečka, který po mně vyžadoval kastraci. „Babi, prosím tě, přestaň nám hledat tatínky, ještě nám nakonec budeš chtít vnutit toho blba Tomáše“, vpadá do debaty dcera, která dokončila taxikářskou práci, a přináší tři lahve sektu. „Hele, rodino, ty bublinky jsou akorát tak vychlazené, dáme si, ne?“, odejde pro skleničky. „Tys byla ještě nakupovat? Mohla jsem ti dát seznam, ať to mám z krku“ „Ale ne, dvě lahve mi dal do auta Tom, prý jako odškodné, a jednu přidal Lukáš, že si máš osladit život. Tak si ho osladíme, ne“, prohlásí mé mládě. Už se ani nebráním, třeba se mi bude líp spát. „Ale stejně je fajn mít nevlastní strýčky, když už nemáme nevlastní tatínky. Až budu mít jednou děti, budu mít  fajn hlídání, protože maminka se nepřetrhne“, vyhne se obratně mému pohlavku, „prababička je bude rozmazlovat, ale Lukáš je bude brát na fotbal a Tom je dost zazobaný na to, aby je zaopatřil a zacáloval alespoň výbavičku“ bere věci z praktického hlediska. „Ještě si nezaúkolovala Hanku a Haničku“ připomíná jí brácha. „Hele, Hanku jako internistku budou především potřebovat máma s babičkou. A Hanička se chce věnovat pediatrii, takže to bude super!“, přehání má dcera své plány. Takže krize je zažehnána, vše se obrátilo v žert, život jde dál ve svých skoro normálních kolejích. Ještě že tak, protože kdyby babička začala rýpat do toho, že její vnouček od doby, kdy se v šestnácti bláznivě zamiloval a hned nato rozešel se svou první láskou a od té doby nikoho nemá,  a to přece není „normální“, nebo začala rozebírat předchozí vztah své vnučky, kdy nám její partner sice neseděl, ale ve strachu, aby neprovedla nějakou blbost jsme se rozhodly její velkou lásku v podstatě tolerovat. A skončilo by to zase u toho, že mám svým přístupem na děti špatný vliv. Děti jsou chválabohu dospělé, relativně rozumné, nemusím čekat žádný hrozící průser. O sexu se sice otevřeně nebavíme, ale jsme tolerantní, otevření, a v podstatě v něm neexistuje žádné tabu. Díky bohu za osvětu, za školu, za obrázkové časopisy. S odpovědí „vždyť to psali v Cosmu, bodoval můj syn už na základní škole.

Konečně se mohu připojit k internetu. S rodinou za zády spouštím svůj „oficiální“ e-mail. Hm, nová zpráva. Čekám spam, nabídku výhodné půjčky, zlevněnou bagru nebo něco podobného, ale mejl je od Profesora. Můj bývalý ročníkový vedoucí na vysoké škole, pak externí učitel na střední škole, kde studovala má dcera, bývalý kolega mé matky, kapacita, která spolupracuje v podstatě se všemi firmami, kde pracuji já i mí bývalí a úspěšnější spolužáci. Pomáhá řešit problémy všem. Zdá se, že můj soukromý i profesní život je hodně propojený. „Milá kolegyně, Vaše zpracování problému je velmi zajímavé. Samozřejmě i Vámi navrhované řešení je možné, nicméně Vám připomínám pravidlo in dubio pro reo. Nicméně očekávám, že příští rok uvidím i Vaši přihlášku mezi žádostmi o přijetí na naši fakultu. S Vaší profesní znalostí a přirozeným talentem přijetí nebude problém. Přeji Vám pohodový víkend“. Zírám na monitor zmatná jako včela v lednu. Po další skleničce sektu sbírám odvahu a veškerou drzost a odepisuji. „Vážený pane kolego, děkuji Vám  za posouzení dané problematiky.. Samozřejmě že s možností - v pochybnostech ve prospěch- jsem počítala, a tato varianta byla připojena k e-mailu v druhé příloze. Děkuji Vám za nabídku, kterou určitě zvážím.“ Odesláno, ještě e-mail i mou odpověď přeposílám Lukášovi, protože opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Odhlašuji se, je opravdu na čase, aby na scénu vstoupila chladnokrevná Lady. Přátelé na chatu mně nedočkavě vítají. „Královno, ten víkend musel být opravdu náročný, že jsi tady až teď!“, kárají mně. „ Zlatíčka má ouchylná, vždyť víte že jsem megaloman, chci všechno a pokud možno hned teď, dříve jsem vás prostě nestihla“. Nicméně nick, který jsem očekávala, v místnosti není. Necítím zklamání, vlastně se ani nedivím. Překvapuje mně ale, že do místnosti vstupují Lukáš i Tom, oba skoro současně. „Lady, pokorně klečím a vyžaduji trest“, hlásí se Tomáš. „Ty hajzlíku,  já tě snad za trest přetáhnu plaňkou z plotu!“, nedá mi a pohrozím mu. „Ahaa, tak takhle to u vás chodí“, směje se. „M, ale teď vážně, kdybys to u vás měla nahnuté, nebo tě to tam prostě přestalo bavit, klidně můžeš nastoupit u nás. Už jsem o tom mluvil s šéfem, předběžně nic nenamítá“ Sakra, s omluvou jsem počítala, ale že to tenhle floutek vezme tak zodpovědně? Že by staré přátelství opravdu vydrželo? Jsem mile překvapena.“ Lady, je vidět, že to kafe Profesorovi nevaříš nadarmo! Tu přihlášku si klidně podej. Jsi silná, zvládneš to. A kdyby ti v práci nechtěli povolit dálkové studium, něco s Tomem a Hankou vymyslíme“ „Sakra, spolužáci moji bývalí, budu se muset odhlásit, nějak se mi potí oči!“

Opravdu přes slzy nevidím na monitor. Kývnu na dceru, ta mi automaticky přistrčí kapesníky, skleničku sektu a cigarety. Musím jít ven, zase se mi třesou ruce. To snad není možné! Včera touhle dobou jsem byla v patové situaci, a teď se zdá, že je alespoň praktická část problému vyřešená. „Mami, děje se něco?“, ptá se mně dcera. „Jsi nějaká přešlá mrazem celý večer“ „Ale nic zlatíčko, jen jsem zase něco  „zeslonila“, ale vás se to netýká, to bude dobré, to zvládnu.“ „Jasně mami, zvládání ti šlo celý život, ale už je na čase, aby se karta obrátila, ne?“ Vracím se k počítači, abych popřála svým virtuálním i reálným přátelům dobrou noc. Bliká na mne nová zpráva. „Královno moje, doufám, že už jsi v pořádku doma. Pořád se ti nemůžu dovolat“, píše mi subče. „Ahoj, jsem doma a jsem relativně v pořádku. Jen se mi toho semlelo na konci týdne poněkud víc“. „To je mrzuté, ale neboj, bude to zase dobré. Těším se, že tě uvidím na srazu. Hezky se vyspi.“ Vypínám počítač, beru si knížku, o které vím, že mně bezpečně uspí, a mířím k posteli. Cestou samozřejmě zakopávám o cestovní kabelu. Chci ji odkopnout stranou, ale pak se bůhví proč rozhodnu, že ji rovnou uklidím. Vysypávám zbytek jejího obsahu, a na podlahu vypadávají věci, které od soboty marně hledám – krabička cigaret, diář a obálka s penězi.  Pane profesore, dovoluji si s vámi nesouhlasit – někdy jsou pochybnosti opravdu v neprospěch obviněného. A svých pochybností se nezbavím, pokud se nezbavím toho  chaosu, který mi řádí  v hlavě místo mozku.

Na tu Haloweenskou párty jsem pochopitelně šla. Samozřejmě že ne za domýnu, jak mi mí přátelé navrhovali. Objevila jsem na půdě zachovalé vintage šaty po babičce, takže jsem dokoupila retrolodičky a šla za svou vlastní pratetu. Verunka s Hankou šly zcela neoriginálně za jeptišky – ale proč jedna z nich měla za pasem důtky a druhá místo opasku bičík, opravdu netuším. Tomáš zůstal věrný tradici a sjel se hned na začátku. Naštěstí neměl rýpavou náladu, takže jsme ho odklidili pod stůl.  Posloužil nám jako úžasná podložka pod nohy, takže vlastně i reálná omluva byla splněna. Lukáš tuto událost zvěčnil a vyhrožuje, že mi tu fotografii uloží na profil. Mít i reálné přátele je prostě fajn. A subče? To studuje, leze po horách, našlo svou Paní a je šťastné.

< Lady M >