Lady M | Ďábelský plán

Konečně doma… Ticho, klid… Sprcha, džíny, vytahaný svetr, vlněné ponožky  a konvice čaje. Spouštím počítač,  přihlásím se, vejdu do „své“ místnosti. Obvyklé pozdravy a výměna informací.Dom si stěžují na nedostatek subů, sub na nedostatek domů… Klasika. Po únavném a nudném dni v kanceláři konečně relax. V práci jsem paní M.-holka pro všechno, tady jsem Lady.  Bavíme se, co se za celý den událo, dodáváme si energii, házíme na sklo obvyklé smajlíky… pohodička.  Aaaa už je to tady: „Dobrý den paní“ „Ahoj, bolí tě v krku, že zdravíš šeptem?“ „Ahoj, co máš na sobě“ „Tepláky a triko, co jiného?“ „Kecáš!“ „jasně že jo… v korzetu, podvazcích, síťovaných punčochách a botách na jehlách běžně sekám trávník,“ „Dobrý den paní, chci vám sloužit.“ Tak mi nalej panáka !“ „Královno, mám tu červené, dáš si?“ „Jasně že jo, ty jsi opravdu hodné zvířátko“  Kamarádi se smějí, cizí se asi diví i ušima. Páteční večer na chatu.

„Ahoj, pamatuješ si na mne? Bavili jsme se spolu jinde“ „Nevím, připomeň se mi“ Kdybych si měla pamatovat všechny nicky, mám hlavu jak pátrací balon. Tohodle si náhodou pamatuju – nemlel nesmysly jako ostatní.“Mluvil jsem s tím člověkem, byt by měl být volný během měsíce, zavolá ti“ „Fajn, a ty budeš volný kdy?“ „Já můžu odejít hned, nic mně tu nedrží.“ „Hmm, na facebooku máš jiné údaje.“ „To jsou zastaralé informace.“ „Tak si je uprav.“ „Nemá to cenu, za chvíli budu u tebe, a na net mne asi nepustíš.“ Kecá. Je mi to jedno, kecají všichni. Chtějí zaujmout a nechápou, že mně tím odradí. Ale feminizaci jsem ještě nedělala, tak proč to nezkusit. Reference má slušné, dokonce i ty, které si psal sám. Tři měsíce, povídání, plánování, fantazií. Fantazie začínají mít reálné obrysy. Přijede, vyzkouším to a uvidíme… A možná už neodjede. Možná. Budu žít v bytě s chlapem, z kterého udělám ženu. Možná…

Paní M., připravte mi ty faktury! Ano pane! M, děláš si kafe? Udělej i pro mě, jo? Udělej si sám! Ale od tebe mi chutná líp! Ha ha. Drahá, můžeš místo mne zůstat o hodinu déle? Čekám mejl s podklady pro smlouvu. Jasně, a při tom čekání za tebe udělám i pořádek v archívu. Dokolečka dokola jak u blbých na dvorečku. Zabít je všechny rovnou. Hodit do kanclu bombu! Šéfovi nasadit obojek a ostatní sešvihat bičem! „Dobrý den, paní M., mohu pro vás něco udělat?“   „Máte zbytečný milion, pane X?“ „Normálně takové drobné nosím po kapsách, ale dnes už jsem měl nějaké vydání. Můžu vás alespoň pozvat na kafe?“ „Ne díky, tak špatně mně zas neplatí, abych si to kafe nezaplatila .“ „Ale kdybyste něco potřebovala, ozvěte se“.  Obvyklé žertování se stálým klientem naší firmy.

Ahoj mami, večeře je v troubě. Díky dítě, jste zlatí.  Poslyš, je třeba něco dělat dokud neprší. Jasně mami, příští týden… Sprcha, čaj, net… „Dobrý den paní, co pro vás mohu udělat?“ „Oprav mi okapy.“ „To opravdu neumím, ale mohu vám sloužit nahý.“ „To víš že jo, máti trefí šlak a děti puknou smíchy, jdi do háje, blbečku.“ „A můžete si vzít i kamarádku Madam…“  Děs a hrůza. „Ahoj jsem v práci, můžu ti zavolat?“ „Jasně, ale jen na chvíli, ráno musím vypadat mladší než jsem.“  „To vypadáš vždycky.“ Jasně, ale dá to čím dál tím víc práce. „Poslyš, a co když přece jen kecám?“ „To by sis snad nedovolil?!“ „A co když jo?“ „Tak to pak poznáš sám. Zatím se nic neděje, ale po první schůzce už to bude horší.“ „Jak horší?“ „O hodně horší“. „Řekneš mi to?“ Neřeknu, přinejhorším to poznáš sám. Sakra, to jsou tři hodiny? Za dvě hoďky vstávám! Nemůžu vypadat jako zombie. Tak to radši ani nepůjdu spát abych to stihla. Zase další prokecaná noc, další sliby, další plány. Vypadá to nadějně, ale vzadu v hlavě mi pořád bliká červená kontrolka – děvče bacha, sklo snese všechno, takových keců jsi už zažila… A skutek utek. Ale naděje prý umírá poslední – co když to s tímhle vyjde? Neplácá obvyklé nesmysly,vypadá to, že ví o čem mluví a do čeho jde.

„Dobré ráno, paní M, stihneme kávu, než vstoupíte do jámy lvové?“ „A jéje pane X, máte pro nás speciální zakázku?“ „Nic zvláštního, jako vždycky, ale vy vypadáte nějak unavěně. Můžu pro vás  pro vás mohu udělat?“ „Potřebuju vyměnit okapy, pane X.“ „Fajn, dejte mi adresu, někoho tam pošlu.“ „M, doneste mi ty smlouvy“. Ano šéfe, už se nesou. „Drahá, podej mi to kafe!“ A olízat boty nechceš, zlatíčko?!!! Telefon: „Jsou tu nějací ukrajinci, že nám jdou měnit okapy!“ „Tak jim dej pivo, jedu domů“. „Šéfe, doma je katastrofa, mohu si vybrat volno za přesčasy?“ „Ale jistě! Doufám, že nehoří?“ Páni, já snad začnu věřit na zázraky. Další telefon. Kde vzal pan X telefonní číslo? Já tu blbku z recepce snad zadupu do země! „Paní M, byla jste spokojená?“ „Spokojená? Vrním blahem- fakturu mi pošlete?“ „Nebojte, nějak to uděláme.“ Ufff… Jedna starost z krku. A dalších dvacet na něm. Ale to zvládnu, zvládání mi jde obzvlášť dobře.

„Zlatí, prudí tu nějaký chlap s ženským nickem, prý je tvůj!“  „Kecá, není, ale možná bude.“  „Hm, tak si ho srovnej a  nalož mu  i za mne, je to blbec.“  Fajn, budu mu muset vysvětlit, co je to kinderstube. Okamžitý telefon. „Bavil ses na chatu s někým jiným kromě mne?“ „Jen jsem si povídal s Vaší přítelkyní, Paní,“ „Takže ode dneška nebudeš kontaktovat nikoho z mých přátel a známých, je ti to jasné?“ „Ano má Paní.“ „Ještě nejsem tvá Paní, tak brzdi.“

„Ahoj, příští týden jedu do vašeho města“. „Fajn, tak až budeš mít vše vyřízené, ozvi se, zajdem na kafe.“ „Budeš mít pro mne celý den?“ „Pokusím se vzít si dovolenou. Dorazím dopoledne, vyřídím co se dá a pak ti zavolám.“ „OK. Víš cos mi slíbila.“ „Jasně, máš slíbeno za drzost“. „Ty mi tam fakt dáš facku? V kavárně? Na veřejnosti?“  „Jednu? Máš slíbené tři, ne?!“ „A co když u tebe už zůstanu?“ „A co když kecáš?“ „Nekecám, uvidíš, beru sebou klíče od toho bytu.“ „Fajn, můžeme si ho prohlídnout“. „A co když fakt kecám?“ „To poznáš sám.“ „Opravdu poznám?“ Dříve nebo později určitě.

Dva volné dny sama pro sebe bez chaosu v práci. První půlden byl pracovní-  podklady se samy nevyzvednou, odpoledne se udělat na krásnou, aby bylo vidět že v naší gubernii nežijí cuchty. Večer pravidelný pokec a pravidelný noční telefonát. A ráno můžu spáááááát. Telefonicky dolaďujeme detaily. Dorazí v 10, zajdeme na kafe, vyřídí si co potřebuje, a pak probereme podrobnosti a detaily co by kdyby... „Poslyš, tak v 10 tě mám čekat na nádraží nebo zavoláš?“  „Počkej  tam, až budu dojíždět  zavolám ti.“

Budík. Budík? Vždyť mám volno. A jo, to je telefon! „Ahoj, jsem seklý v P., je kalamita“.  Mrknu na hodinky- 9.45 ! „Tak to máš dobrý, že jsem v práci. Až vás vysekají zavolej“. Ještě že se u mobilu nedá třísknout sluchátkem! Normálně bych už stepovala na nádraží. Co si o sobě myslí? Jasně že je půl noci ve vlaku, ale mozek mu to snad nezatemnilo. Doma je nezvyklý klid. Nezvyklý pro mne – už dlouho se nestalo, abych byla dopoledne sama doma. Spát nemá cenu. Sprcha, káva, pouštím počítač. „Ahoj,  Lady, co ty tady, nejsi v práci?“ „Nejsem mám dovolenou.“ „Jee, tobě přijede adept, už se těšíš?“ „Těšit bych se měla, ale mám obavy.“ „Poslyš, vždyť o přinejhorším může dopadnout špatně a na to už jsi zvyklá ne?“  Není nad to mít dobré přátele :)

Vážně je kalamita. Cesty neodhrnuté, autem nevyjedu. Takže příměstská doprava. Telefon. „Ahoj, kde jsi?“ „Na cestě.“ „Fajn, to jednání se protáhlo, vydržíš dvě hodiny?“. „Jasně, akorát to stihnu, jedu busem.“ „Fajn, počkám na tebe.“

Čekal. S tím, že do odjezdu vlaku má hodinu. Takže cesta na nádraží, obvyklá konverzace lidí, kteří se sice znají, ale... To je špatně, to je špatně, to je špatně. Nesedí mi on, nesedí mi ta situace. Nádražní restaurace je zavřená. Takže kafe v kelímku u zaplivaného kiosku. Lady, neblbni, uklidňuji sama sebe, zvládla jsi horší věci, tohle zvládneš taky. Tak to nevyšlo, no. Jo, nestat se to mi, tak se tomu začnu smát. Zapaluju si asi osmdesátou cigaretu. „Slíbilas mi facku“. „Slíbila jsem ti tři.“ „Tady?“ „A kde jinde? Pojď za roh.“ Dostal čtyři! Sakra, techniku nemám vychytanou, nějak mne bolí hřbet ruky. Na nástupišti se loučíme. „Necháš si mně?“ „Dám ti vědět. Už máš doma všechno zařízené?“ „Zařídím.“ „Chtěl jsi tu zůstat hned!“ „Ale jo, to víš, dyť je to jen sranda!“ „Sranda? Tak tos teda posral, blbečku.“ „Nebuď vulgární, jsi dáma!“ „Hovno!!!!!! A  nekecej mi do toho, jaká mám být!“

Měl jediné štěstí, že mi zrovna přijel vlak. Sotva jsem nastoupila, zvoní telefon. Na tebe mám akorát náladu! Panebebože na nebesích, nechci brát tvé jméno nadarmo, ale proč mně týráš tím, že mi do cesty stavíš samá hovada?! Jasně že si za to můžu sama, ale příště místo kalamity sešli blesk, ten mně snad zastaví před dalším bláznivým podnikem.  Koukám na sníh za oknem. Telefon nepřestává vyzvánět. Už ani nezavěšuju a nemažu nepřijaté hovory. Nečekat telefon od dětí, vypnu ho. SMS: Zvedneš mi to konečně? Á, pán tvorstva se cítí dotčen! OK, tak to zvednu. „Ještě jsi naštvaná?“ „Já a naštvaná? Ne, nejsem naštvaná, jsem nasraná jak latrína!!“ Vůbec mi nevadí, že se spolucestující otáčí. A hele, je mezi nimi i můj bývalý spolužák… Alespoň bude mít co vyprávět manželce. „Víš, že nesnáším, když mluvíš vulgárně! A zlomilas mi zub!“ Dvěma fackama? „Kecáš!“ „Ty facky byly čtyři a měl jsem slíbené tři!“ „Nebul, skoro rok  mě lakuješ jaký jsi tvrďák a nezvládneš tohle? Vrať se k mamině, pofouká ti bebí!“  Utnu ten nesmyslný hovor, Dětem pošlu SMS a vypínám mobil. Spolužák na mně spiklenecky mrkne. „Vypadá to, žes měla těžký den. A co vůbec děláš v těchle končinách, vždyť bydlíš opačným směrem?“  „To je dlouhá historie.“ „Hele, u přestupu máme čas, zajdem na panáka.“ Hm, to je nejlepší návrh, co jsem dnes slyšela. „Ty nespěcháš domů?“ „Už jsem zase volný.“ „Aha…“ Musím aktivovat i ta mozková centra, která nemám, abych se držela zpět a nevřítila se do dalšího maléru. Díky bohu za dospělé děti s řidičákem. Přišly mně vyzvednout i s máti, využili protažené cesty a vyrazili na nákup. Takže panáků bylo víc a došlo i na vzpomínky ze školky. Někdy je fajn mít rodinu.

„Dobrý den, paní M, jaká byla dovolená?“ „Skvělá pane X.“ „Tak to jsem rád, vypadáte spokojeně.“ Kdybyste tak věděl, pane  X.  Dovolená fakt skvělá. Ale jak se říká, každá zkušenost dobrá. I tahle. Okamžité smazání všech kontaktů - a k chatování místo čaje láhev vína. A povídání, a kecání, a plánování. A neříkejte že jste mi to říkali, nebo si vás vymažu z přátel.  „Lady,ty máš teda smůlu, kam ty na ta hovada chodíš?“  Nikam, vyhledávají mne sama. „Dobrý den madam, mohu pro vás něco udělat?“ „Udělám vážně cokoli.“ Pro mne za mne skočte třeba z Nuseláku, kecálisti.  „Královno, neboj, to bude dobrý.“ To teda nebude. Dobrý to bylo v minulém životě. „Chtělo by to něco podniknout.“ Ne, díky, dnes už jsem se napodnikala dost. Mobil zahlcený SMSkama, od Ukecaného Pana Nuly i od přátel. Mažu, posílám přeposílám. „Ahoj, tak jaké bylo kafe a jak je?“ A jéje, zvířátko nezapomnělo. „Bylo hnusně a je ještě hnusněji!“ Sakra, proč jsem to poslala té nule?!!!!!! Odpovídá obratem. „Alespoň vím, na čem jsem!“ „To víš už nejméně čtyři hodiny, takže neunavuj!!!!!!“ „Můžu ti zavolat?“  Můžeš akorát tak vymazat mé číslo, hajzle! Dámy, opět jste měly pravdu.

„Dobrý den, paní M, jak se máte?“ „Dobrý den pane X, jak si užíváte odpočinku?“ „To víte, stýská se mi po vás“.  „Taky se divím, že mi chybíte. Váš syn je sice šikovný, ale……  Mladí mají jiný smysl pro humor“. „Můžu pro vás něco udělat?“ „A víte, že můžete? Ještě pro vás pracují ti Ukrajinci?“ „Copak, okapy nefungují? Na ty by ještě měla platit záruka.“ „Okapy jsou v pořádku, ale kamarádka zdědila statek a chtělo by to nějaké úpravy.“ „Tak pošlete projekt mejlem a mrkneme se na to“. „Víte pane X, ono je to složitější...“

Takže první krok k akci „pomsta“ by byl. Zapojil se dokonce mladý X. Zjistila jsem, že znám jeho nick, hoch není tak nevinný jak se tváří. Prostory máme- polorozpadlý statek za vsí. Doprava taky - stačí dvě auta. Přátelé jsou informováni, tuhle akcičku plánujeme a rozebíráme dlouho. Takže večer, sprcha, kafe a net – založit nový nick. Stáhnout tam patřičné fotky. A čekat, až se rybka chytí. Rybka? Blbeček, pro kterého je plánování budoucnosti jen sranda.Vida, netrvalo to tak dlouho, z počátku dělám drahoty, ale pak celou svou novou identitu předávám kamarádce. A zase týdny povídání, plánování, dokonce klíče od bytu už má. Červíček pochybnosti hlodá. To mu můj hlas není povědomý? Za ty tři roky se přece tak rapidně změnit nemohl. Podle profilu na facebooku je vše při starém. Dokonce v práci povýšil. Ale pracuje pořád ve stejném hotelu, to je fajn. Začínám se těšit na víkend.

„Vypadáte spokojeně Paní.“ konstatuje subče. „Taky že spokojená jsem.“ „Takovou vás neznám.“  „Neznáš mne skoro vůbec, za dva roky se to nedá.“ „Rád vám v tom pomůžu paní, ale je mi ho trochu líto.“  „Líto? Tobě je ho líto?“ „Už raději ne Paní.“ Tenhle je alespoň reálný a užitečný. Ale kdoví jak to bude. Červíček pochybností hlodá dál. Začínám být zbytečně podezíravá. Pomalu už nevěřím ani  sama sobě.

Čtvrtek večer. Kamarádka, zasvěcená do všech podrobností, majitelka nicku, který jsem založila, mé virtuální dvojče – a skoro i reálné, protože máme stejné názory na život a stejně zvrácený smysl pro humor, navštěvuje v hotelu svého virtuálního přítele. Mladá sebevědomá žena míří na vysokých podpatcích k recepci. Láme se jí podpatek… Dalo nám dost práce ho naříznout, ještě že je subče manuálně zručné. A náš Pan Ukecaný jako pravý gentleman přichází na pomoc. Ještě že je ouchyl na podpatky, kdyby byl na latex, dalo by to víc práce. Pan X se v hotelu ubytoval také, to jen mne čeká noc, a kdoví jestli jen jedna, v autě. Ale kdo se dal na vojnu, nesmí brečet. Přítelkyně míří do hotelového baru, Kecálek předává službu a jde za ní. Počáteční rozpaky rychle mizí, vypadá to, že se dobře baví. Asi se baví víc než dobře, když zůstávají v hotelu i na noc. Takže mířím do penzionu. Telefonická porada s přítelkyní a panem X, na chat není nálada. Tento víkend bude náročný.

Probouzím se do krásného  rána. Budí mě telefon. Už zase?! Ale ne, venku je krásný letní den. A volá mladý X, že jsou připraveni a vyráží za námi. Budou se hodit. Pořád nevíme, která část plánu se uskuteční. Vypadá to dobře, kamarádka hlásí, že vyráží na „výlet“. Čekám před hotelem. Nasedají do auta, já chvíli čekám, pak s panem X vyrážíme za nimi. Kamarádka zastavuje u krajnice, my je předjíždíme a míříme na statek. Nestačíme si ani uvařit kafe a už jsou tady. Kamarádka sama, za ní dodávka stavební firmy. Vystupují z ní dva muži a něco nesou. Pytel cementu to asi nebude :) Zavazadlo odloží do sklepa, první část plánu dopadla skvěle. Mladý X otvírá láhev sektu – podle mne je na oslavy ještě brzy. „Kdybys viděla jak se tvářil, když na něj Ihor zařval davaj telefon“, směje se kamarádka, „vypiješ tu láhev sama“. Tak fajn, chci se rozloučit s rodinou X a jejími zaměstnanci, ale ti to odmítají. Když už došli tak daleko, chtějí vědět, co bude dál. Jsem trošku v rozpacích, s tím jsem nepočítala, tak jim v hrubých obrysech nastíním, že to co se bude dít dál, nebude pro „slušné“ lidi. Mladý X tvrdí, že sám je neslušný dost, a pan X mi důvěrně sděluje, že už zažil leccos. Jen  jejich zaměstnancům se zdálo divné, že ty okovy, které při začínající rekonstrukci zabudovali do zdi jsou tak vysoko a i mají vydržet tak moc. Však taky budou muset udržet moc velké hovado.  Dopíjím kávu a jdu se připravit. Kostým není třeba, jen si chci nazout pořádně špičaté boty…

„Vstávej ty hajzle!“ „Kdo jste? Co chcete? Peníze nemám.“ „Na prachy ti kašlu, zařvu jak nejsilněji umím. Neválej se tu jako prase a poslušně si klekni, čubko“. „Čubko? Ale já nejsem žádná čubka!“ „Nejsi, ale chtěl jsi být, nebo už si to nepamatuješ, Honzíčku?!“ Trochu šokovaně se postaví na všechny čtyři. Neodolám a nakopnu ho. Auu, zase jsem to přehnala, málem jsem si ukopla palec. „M?! Lady?!“  „No jistě, že jsem to já! Myslel sis, že ti to jen tak projde?“ „Ale co tu děláte,  kde je slečna K?“ „Tady jsem“,  odpovídá mu má přítelkyně. „Snad si nemyslíš, že bych se takovým hovadem jako ty nechala oblbovat jen tak?!!!!! „Tak dělej ty hajzle, je na čase udělat z Honzíka Janičku, je fajn, že sis nechal narůst delší vlasy“ Škoda, že mu nevidím do očí, které má zavázané, ale celé tělo mu ztuhlo. Netuším, jestli hrůzou, nebo překvapením. Sliby se přece mají plnit, ne? V tom mu zazvoní telefon. „Jendo, kde jsi?“ Nasazuji svůj „úřední“ hlas. „Dobrý den, váš manžel má ještě pracovní jednání, ale nebojte se, zítra se vám vrátí.“ „A doufejte, že celý“, dodávám, když položím telefon. „Takže dokončíme to, co jsme před rokem a něco začali, ne? Svlíknout, vyholit, převlíknout! A dělej, nemíním s tebou ztrácet celou dovolenou, blbečku!“ Necháváme u Kecálka subče, aby mu případně pomohlo, a odcházíme.

Sedíme v kuchyni a čekáme. V hlavě mám nějak prázdno. Půl roku jsem na tuto chvíli čekala, plánovala, vymýšlela……. A teď je to tady. „Ještě je pořád čas to stopnout“ vypadne ze mne. „Šílíš?“ koulí oči K. „Madam, vám definitivně hráblo“, přidává se pan X. Takového ho teda neznám. „Teď, když se začínáme bavit? Vám nějak svítí očka, a není to horečkou!" Hmmm, že by ze mně fakt byla houstokrutěpřísná domýýna?! Začnu se smát. „V tom případě by ho to chtělo ještě chvíli podusit“. Odvoláme subče a necháme tu ukecanou nulu dusit se ve vlastní šťávě. Je v řetězech u cihlové zdi, spoutaný, se zavázanýma očima – tak jak mi to líčil na chatu. V pravěku, vlastně vloni v létě,  litoval že nejsou k mání středověká sklepení. Má co chtěl – teda co tvrdil že chce. „Začínám trpět spankovým deficitem, necháš si mne s ním pohrát?“ ptá se po chvíli K. Ale jistě, alespoň si nechám projít hlavou, co s ním.  Vrací se ani ne po půlhodině. „To prase vážně nic nevydrží, totálně se sesypal!“ No jo, už není v bezpečí za sklem počítače, už není ve virtuální realitě – sny se proměnily opravdu ve skutečnost a pravda bolí. To platí pořád. „A to chtěl přetáhnout bičíkem už včera v hotelu- ještě že jsem ho přesvědčila o tom, že v přírodě to bude lepší“. Fajn, když kecal, tak kecal, pozná zač je toho v Pardubicích perník. Dostane přesně to co chtěl a co mi popisoval. A tohle nebude Second Life, tohle bude live! Jenže na to nejsem připravená. Ihor se zevně nudil, takže uvařil polívku. Zeleninovou. Proboha jak jsi to vykouzlil? „Madam, jsem přece z Ukrajiny. Špek, zelí a vodku vozím všude sebou“. A má za sebou tvrdý výcvik ve firmě pana X. K.přichází se starým oprýskaným umývadlem. „Než si to vyžere, dáme mu nažrat ne?“ Fajn. Trocha polívky v lavoru, spoutané ruce, ať si to pejsánek užije.

Je třeba změnit plán. „Tak fajn,skočím si do města aktivovat bod G“, oznamuji ostatním. „Madam, vy teda máte choutky“ „Pane X, já mám bod G je na konci slova shopping.“ „Nás zamlada učili leda rusky,na latinu nebyl čas“ Mladý X mně doprovází. „Teda, já jsem pořád věděl že jste jiná, ale až takhle? To jsem netušil. Kde začneme?“ Vyrážíme do nejbližšího obchoďáku – naučila jsem se improvizovat, proč si nenakoupit. Drogérie, galanterie, spodní prádlo, šatičky, botičky, svíčky, prádelní šňůra - a natáčky, a lak na nehty, lak na vlasy, hřeben, vosk. Tisíce drobností, které mám doma, ale  v ruině statku chybí. „Nechci vám do toho kecat, ale nebude vám to velké?“ Nebude, to je dárek pro Janičku.

Vracíme se na statek. Ostatní se nenudili, dobře se baví. Nádech, výdech, jdeme na to! „Tak jo, ty hovado, vstávat a cvičit! Doufám, že ti došlo, že to není cvičení, ale drsná realita. Takže mi zopakuj, co jsi po mně před rokem chtěl?!“ „Trvalou feminizaci, Lady“ Došlo mu to, nebo mi chce udělat radost! „Tak jdem na to, ty ukecané prase, tentokrát nebudeš pěkně v klidu v práci za počítačem! Čím jsme říkali, že začneme?“ „Vyholíte mně, Lady?“ „Holit se můžeš doma, pravá dáma používá vosk!“

Začíná se to rozjíždět. Na primáta moc ochlupený není, ale stačí to. Nic příjemného, ale pro krásu se prý má trpět. Kroutí se, syčí, vzdychá…… není mu to nic platné. Drž hajzle, když to vydrží obyčejná ženská, tak čubka to musí vydržet taky! Namazat, přiložit, strhnout – doma to zvládám v pohodě, z tohohle chlapa jak hora mně začínají bolet ruce:) A to je teprve začátek. Chtělo by to pauzu. Umyj se, za chvíli se pro tebe vrátím. U cigarety se bavíme o tom, co dál. Jaké intervaly zvolit, jak ho potrápit, jak ho potrestat. „To jste si ženská nešťastná nemohla dělat screen, abyste přesně věděla, jak pokračovat?“ Tenhle mladý X už mně začíná štvát! „Hele, mladej, v době kdy jsem to plánovala, sem o téhle Aničce neměla ani tušení. A rozdíl od tebe nechatuju v práci, takže screen se udělat nedal. Co kdyby naskočil šéfovi místo faktur?“ :) Nestačím to doříct, a koupí facku od svého otce. „Tomuhle hovadu jsem předal rodinnou firmu?! Takhle si mluv s přidavači na stavbě, holomku!“ „S námi mluví slušně, nás potřebuje na práci“ dodává Ihor. Málem se zadusím kávou.¨

Na řadě je prádýlko. Podprsenka, tanga, podvazky, punčošky… Krajkové, škrábavé, asi o číslo menší, než by potřeboval. Nechce se mi dívat, jak s tím bude zápasit, posílám s tím subče. K. je pozoruje škvírou ve dveřích a hlásí, že to zvládají dobře. Asi se doma převléká do prádla běžně. Škoda že si nepřibalil svoji soupravičku na ten „romantický“ víkend. Na řadě je účes a make-up. Dost nešetrně mu natáčím vlasy a plácám na něj šminky, které jsem nazdařbůh naházela do košíku. Vybírat odstín, aby mu sedl, na tu chvíli nemá cenu. Při tupírování nějak usykává. Drž čubičko, to je u kadeřníka normální, zvykej si. „A to budeme celou dobu tady?“ ptá se nejistým hlasem. Riskuje další zlomený zub. Pár facek – a asi si zvykám, ruka už mne nebolí. „Ne, večer zavoláš své ženě, řekneš jí, že máš zdržení a necháš si poslat ty klíče od toho pronajatého bytu.“ „Ale já už jsem vrátil, Lady“ „Tak ji holt šetrně připravíš na to, aby večer počítala se stěhováním a budeme bydlet u tebe.“ „To neuděláte, Lady.“ Kdepak jsem to jen slyšela………

Šatičky jsem utrefila docela dobře. A přichází vrcholný bod pozdního odpoledne. Botičky. Máme pro ně oba slabost, proto jsme se taky spolu začali bavit. Ne, nepřipravila jsem mu ty jehlové podpatky, na které jsem se chystala,ty ve sloní velikosti v běžném krámu nemají. Obyčejné páskové sandály s pěticentimetrovým podpatkem musí stačit. V punčochách to bude pěkně klouzat. „Tak fajn, docela jsi prokoukla čubičko. Máš půl hodiny na to, aby ses v nich naučil chodit. A víš co tě čeká, když to nezvládneš – na sklerotika nevypadáš.“ Zahlédla jsem v jeho očích záblesk strachu nebo rezignace? Nechce se mi po tom pátrat. Na statku necháváme subče s Ihorem a odjíždíme do města na večeři. Ve čtyřech se bavíme docela dobře. Semeleme živé mrtvé, bavíme se o obyčejných věcech. „M, jsi nemocná? Nedala sis k večeři víno,“ ptá se K. Ne nejsem, jen se dobře bavím a chci mít čistou hlavu. Pánové X a slečna K rozebírají to, že mne znají v podstatě stejně dlouho, ale každý jinak. Proboha, lidi, vždyť jsem pořád stejná, jen se v různých situacích chovám různě. „Ty jsi prostě chameleon,“ směje se K. „Je to ženská“, prohlásí pan X. Balíme to, než se začnu červenat a ujedu domů. „Nene zlatíčko, tohle je tvoje číslo, tohle si užiješ až do konce“. Tak jo. Vracíme se na statek.

Subče s Ihorem, byli klidní, oba mlčenliví – subče ze zvyku, Ihor z nátury. Nervózní nebyli, spíš se dobře bavili, jak Janička bojuje s podpatky. Vcházíme s K do stodoly. „Ono to sedí v rohu a málem brečí! Neměl jsi náhodou trénovat?!“ „Jsem unavený paní.“ „Unavený?! Tady je nějaký on?!“ Nechtěně začínám zvyšovat hlas. „Mělas pravdu, drahá, rákosky je na něj škoda, stačila plaňka z plotu“, říká mi K. Nějak si začínám zvykat, že mám pořád pravdu a už mně to unavuje. „Takže jak máš odpovědět Paní?“ zařve najednou K. „Jsem poslušná a hodná čubka a jsem vám k službám, Lady,“ vzpamatuje se najednou něco, co bylo před rokem namyšlené hovado a ještě včera sebevědomý úspěšný muž. „Tak si zvedni sukni čůbo“, začíná krasojízda. Rákoska nedopadá příliš tvrdě, ale on to zjevně nedává. „Vydržím všechno a zvládnu všechno Madam,“ smějeme se s K. Slyšely jsme to tolikrát, že je z toho skoro náš slogan – a že se tomu smát můžeme. Je to trochu smích přes slzy, ale bavíme se dobře. „Tak se předveď, co ses naučil.“ Narovná se a snaží se jít. Ty podpatky přece nejsou tak vysoké. „Čůbo, ty ses vůbec nic nenaučila! Chodíš jako chlap v ženských botách! Takže narovnat, vypnout prsa, ramena stáhnout dozadu, břicho zastrčit, prdel zpevnit a znovu!“ Je to o něco lepší. „Hlavu narovnej!“ „Nejde to, Lady“ Všechno jde ty tupoune, sám jsi mi to tvrdil. Chtělo by to na palici naučný slovník, ale kde ho vzít v téhle ruině? „Pořád ti tvrdím, že jsi na ně moc hodná“ tvrdí K. „Improvizuj děvče, není slovník, tak mu dáme na kebuli lavor s vodou“. To víš že jo, zakopne a zlije nás! Cihla bude muset stačit. „Zničíš mu účes!“ Dnes večer nebude mít zničený jen účes, virtuál jeden.

Do naší debaty nečekaně vstupuje mladý X. „Doktor už je tady, paní“ Doktor? „Ano Paní, ten sjednaný veterinář.“ Snažím se nevypadat zmateně. Na scénu vstupuje pan X s Burdizzo kleštěmi. Málem upadnu do mdlob. Kdy tohle spískali? „Prý tu máte nějakého zbytečného bejčka, pani“. Jestli býka, nevím, ale ten váš kastrátor se nám bude dneska hodit. Když feminizace, tak úplná, když žena, tak bez zbytečného přívažku. Alea iacta est. „Jee, ono Vám to omdlelo, paní.“

Zamykáme stodolu a smíchy padáme do kuchyně. „Tohle se vám teda povedlo, kdy jste to domluvili?“ „Když jsme to tu chystali, našli jsme pár věciček – a já jsem taky z vesnice, paní M“ směje se pan X. „Tak jsme si řekli, že vám to rozhodně zvedne náladu. Poslední rok jste byla nějaká přepadlá a teď se vám vrátila zdravá barva.“  „To není zdravá barva, tohle je začínající infarkt!“ „Houby, vždycky jsi měla nízký tlak! Tak tohle chce fakt panáka!“ Ale jen jednoho, Lady, ještě budeš nacvičovat bondage. Uzlování mi nešlo ani v Pionýru, ale zvládla jsem to. Roubík, pásku na oči, kýbl vody, aby se „to“ vzpamatovalo a došlo k autu. Už mi nestojí ani za pohled, ani za slovo. Naložíme ho do dodávky, přihodíme zbytek zásob, a vyrážíme k městu. Před městem náš náklad shodíme do příkopu, přihodíme jeho hadry a mobil, a vyrážíme k domovu. Na parkovišti před hotelem se loučíme. K. se subčetem pokračují jiným směrem a berou sebou Ihora, který si zaslouží dovolenou, a já s pány X vyrážím k domovu. „Zavezeme vás až domů, paní M“. „To víte že jo, a děti nestačí vysvětlovat sousedům, že fakt nerandím se dvěma muži najednou“, směju se. Dojedu vlakem, potřebuju se projít a srovnat si myšlenky. „Tak díky moc, fakturu mi pošlete?“ „Paní M, to nebyla práce, to byla zábava“, tvrdí pan X. „O ukecané, drzé a namyšlené subince nevíte, Lady?“ mrkne na mně mladý.

V parku před nádražím si dávám asi miliontou cigaretu. „Ahoj, co ty tady v pátek večer, vyrážíš na víkend? Dej mi oheň, jsem nějak vyšťavený?“ Spolužák od mateřské školky po vysokou se opravdu umí objevit v pravý čas. „Co tady děláš? Jede nám to asi za hodinu, zajdem na panáka?“ „Ale, měla jsem nějakou práci v L. a vlaky nejezdí co hodinu, Nohavica kecal. A nedáme si panáka, ale šampaňské.“ „Ta práce se ti opravdu musela podařit, celá záříš, co vlastně děláš?“ Nic důležitého, ale dopadlo to nad očekávání výborně.

Bylo nebylo, spíš nebylo než bylo, jednou v létě jsem se na netu seznámila s nickem, který působil víc než zajímavě. Po roce povídání, telefonování a půl roce plánování to skončilo u zaplivaného kiosku přeraženým zubem a prohlášením, že nesnáší vulgární ženy. V této situaci by klel i svatý, a já svatá rozhodně nejsem. Pánové X se v mém okolí pochopitelně nevyskytují, slečna K., Ihor a subče možná ano. Ten statek se za ten rok zhmotnil a opravdu patří mé přítelkyni. Jinak je však tento příběh fantazií osamělé stárnoucí ženy a při jeho psaní mne inspirovaly spousty „subíků“. Hlavního „hrdinu“ má má facebooková stínová identita dosud mezi přáteli.

< Lady M >