Marek Veselý | Kurýr

Věnováno mé přítelkyni a kolegyni Elisabeth.

Seděla u svého počítače, ještě stále v pyžamu a psala. Když se probudila, dostala nějaké nápady a chtěla je zapracovat do svého románu, než je zapomene. Dala si jen ranní kávu na probuzení a věnovala se svému textu.
Kolem poledne si uvědomila, že vlastně ještě nic nejedla a že má hlad. Shodila na monitoru okno Wordu, otevřela webový prohlížeč a najela v oblíbených položkách na stránky, kde objednávala jídlo s dovozem. Nic jí nezaujalo, všude to samé a toho už měla v poslední době dost.
„Proč všude inzerují českou kuchyni a nakonec člověk najde jen pizzu a těstoviny,“ pomyslela si.
Po chvíli její zrak upoutal portál restaurace, kde nabízeli řízky mnoha variací.
„To je ono, konečně něco pořádného… a mají tu i bramborový salát,“ běžely jí myšlenky a podvědomě se usmívala.
Objednala si porci vídeňského řízku, bramborovou kaši, bramborový salát navíc a vrátila se ke psaní.
„Takhle obědvají dámy,“ pomyslela si, líbilo se jí, že pomyslně luskla a někde někdo pro ni vaří a následně jí veze jídlo až domů.
Když dokončila kapitolu, která jí ráno napadla, uvědomila si, že je stále v pyžamu a napadlo ji, že by se měla převléknout.
„Ale co, přeci se Dáma nebude převlékat kvůli pikolíkovi, co jí veze řízek a bramborový salát,“ řekla si.
Za nějakou chvíli se ozval domovní zvonek. Šla k domácímu telefonu, zvedla sluchátko a bzučákem otevřela domovní dveře. Počkala za dveřmi, a když uslyšela na chodbě kroky, otevřela dveře. Stál tam mladík, vínové tričko, vestu a čepici stejné barvy. V ruce měl tři krabice.
„Vaše objednávka ma…,“ nestačil dokončit větu.“
„Běžte dál, kuchyně je přímo proti vám, najdete tam vše, hned jsem tam,“ řekla a zmizela za dveřmi koupelny. Přeci jen se rozhodla, že se převlékne.
Mladík se podivil, ale nic nenamítal. Vyzul si ušmudlané tenisky a zamířil do kuchyně. Tam postavil krabice na stůl a čekal.
Ona se za chvíli vrátila, v černém přiléhavém roláku, černých kalhotách, vlasy spletené do drdůlku a zajištěné zlatou sponou. Uviděla komínek krabic na stole, mladíka stojícího v rohu a řekla:
„Copak, nějaký problém?“
„Tady je vaše objednávka madam,“ hlesl on.
„No to vidím a čekáte na co, talíře a příbory snad v kuchyni najdete i když tu jste poprvé ne?“ řekla, mírně přísným hlasem a posadila se ke stolu.
„Madam já objednávky pouze rozvážím, neděláme jiné služby, buďte tak hodná, zaplaťte mi částku co je na účtence a já pojedu,“ hlesl mladík.
„Máte ve svém sloganu napsáno, že zajistíte kompletní servis, doslova od nás, až na váš stůl, tak bych předpokládala, že mi jídlo nandáte na talíř a obsloužíte mě. Když přijdu k vám do restaurace, také mě pustíte do kuchyně, abych se obsloužila sama?“ Věděla, že samozřejmě přehání, v úvodu vše myslela, jen jako žert, ale teď ji začala bavit mladíkova nesmělost.
„Ale madam, my opravdu…“ blekotal on.
„Tak mám čekat ještě dlouho? Talíře jsou tam, příbory tamhle v první zásuvce a ubrousky hned vedle, první dvířka.“ Začalo jí to skutečně bavit a mírně se usmívala.
Kurýr, už nic nenamítal, viděl, že by to nemělo cenu, vyndal veškeré nádobí, co mu ukázala, nandal jídlo na talíř, založil před ní na stůl příbor a naservíroval jí oběd.
„Bude to vše madam? Mohla byste mi teď zaplatit?“ Zeptal se, trochu ustrašeně.
„Nebude a nemohla,“ odpověděla a pokračovala, „nejsem spokojená s vašimi službami, konkrétně se službami vás jako kurýra, jinak jídlo vypadá výborně a porce přímo gigantická.“ Takže, buďto teď zavolám k vám do firmy, kde si na vás budu stěžovat, a potrestá vás váš zaměstnavatel, nebo vás mohu potrestat sama, vyberte si.“
Dala si do úst sousto, utřela si ubrouskem rty a usmála se na něj. Mladík si pomyslel, že by asi těžko vysvětloval zaměstnavateli, co se tu odehrávalo, protože pro něj má pravdu vždy zákazník a co mu může udělat ona, nedá mu dýško, to přežije.
„Na firmu raději nevolejte madam, pokud si myslíte, že jsem nesplnil své povinnosti, potrestejte mě tedy sama.“
„Dobře, běž do mé pracovny, jsou to tamty dveře napravo a přines to, co tam leží na stole vedle počítače.“ Začala mu najednou tykat.
Šel, v pracovně na stole bylo kromě počítače ještě spousta věcí, ale jeho do očí okamžitě praštila jen jedna věc, lesklá rákoska s vyplétanou rukojetí. Jeho okolí o tom nevědělo, přísně to tajil, ale jeho touhou bylo najít dominantní paní. Byl to submisiv. „A že by ona byla?“ Pomyslel si, vzal rákosku a vrátil se do kuchyně. Položil ji na stůl a čekal.
„No vidíš, jak jsi chápavý, já jsem si to myslela, že máš rád pistáciové oříšky,“ řekla a pokračovala, „tady si klekni a počkáš, až dojím.“ Ukázala na místo před sebou na zemi. Chlapec si poslušně klekl a díval se do země.
Ukrojila kousek řízku, vzala ho mezi palec a ukazováček a strčila mu sousto pod nos, „ham,“ hlesla.
Otevřel ústa a vzal si.
„Jak se říká?“ Řekla Paní
„Děkuji Paní,“ hlesl mladík.
„No vidíš, že to jde,“ šibalsky se usmála.
Když dojedla, ukázala na talíř, on ho uklidil a vrátil se na své místo.
„Dostaneš deset, to ti bude pro začátek myslím stačit,“ pronesla přísnějším tónem a postavila se.
„Ano Paní, děkuji Paní,“ soukal ze sebe slova odposlouchaná z BDSM videí.
„Co máš dělat, víš?“ Zeptala se a jemně ťukala rákoskou o zem.
„Přiznám se, že nevím, Paní,“ špitl.
„Budeš počítat jednotlivé rány a za každou mi poděkuješ.“
„Ano Paní, budu počítat rány a za každou poděkuji.“ Odpověděl celou větou.
„Když bys cítil, že to nevydržíš, máš možnost únikového slova, které je řízek,“ dodala Paní.
Opět poslušně celou větu zopakoval. Spokojeně přikývla.
„Stáhni si kalhoty a ohni se tady přes stůl,“ řekla a klepla rákoskou do desky stolu.
Nečekala ani až se urovná a hned jeho hýždě zasáhla tvrdší, dobře mířenou ranou.
„Jedna, děkuji, Paní,“ vykřikl překvapením.
„Dvě, děkuji, Paní,“ poctivě počítal a děkoval.
Nijak ho nešetřila, chtěla vidět, co vydrží, sázela jednu ránu za druhou a jeho kůže začala brzy měnit barvu.
„Devět, děkuji, Paní,“ cedil mezi stisknutými zuby.
Na chvíli přestala a přejela mu dlaní, přes rudý zadek. V očích měla lesk, byla ve svém živlu.
„Deset, děkuji, Paní,“ vyjekl naposledy.
„Klekni si,“ řekla Paní. A když před ní opět klečel, nastavila mu ruku.
Věděl, co má dělat, vrhl se k ruce a vděčně ji políbil. Pohladila ho po vlasech a usmívala se.
„Oblékni se a ukliď to,“ řekla a podala mu rákosku.
Odnesl rákosku na své místo do pracovny a vrátil se do kuchyně, klekl si zpět k jejím nohám, ona už mezitím opět seděla a držela v ruce peněženku.
„Tady máš za oběd a tady máš dýško, za rychlou donášku,“ podala mu bankovky.
„Děkuji, Paní,“ zamumlal a pokračoval, „mohla byste prosím příště, až si budete objednávat, chtít na dovoz zase mě? Rád bych vám opět doručil váš oběd.“
„Jistě a nejen to, líbíš se mi a chci tě. Necháš mi tu svůj telefon, až tě budu potřebovat, zavolám a přijdeš.“ Řekla a dívala se mu do očí.
„Ano Paní, velice, velice rád budu váš, děkuji,“ chrlil ze sebe a opět jí líbal vděčně ruku.
„Tak, teď smíš jít subíčku, možná už zítra si tě zavolám,“ řekla s úsměvem.
„Ano má Paní, děkuji,“ napsal do bloku na stole svůj telefon, uklonil se a odcházel chodbou. Dívala se za ním s úsměvem, dokud nezavřel dveře. S dobrým obědem, získala i svého subíka.

Marek Veselý