Marek Veselý | Kluk

Kluk:     „A co teď děláš?“
Clarisa:    „No píšu si s tebou, co bych dělala.“
Kluk:    „Ale, tak víš, jak to myslím…, jaký jsi měla den?“
Clarisa:    „Měla jsem volno, tak jsem se spíš válela a odpočívala, naši nejsou doma, tak pohoda.“
Kluk:    „Hmm, to bych taky bral…“

Psali si takto na chatu už přes měsíc, téměř každý večer, když to šlo, hlavně o víkendu i přes den. Zdálo se, že o sobě vědí už mnoho, proto, jednou večer on navrhl:

Kluk:    „Ty, co bys říkala tomu, kdybychom se viděli?“

Ona byla dlouho ticho, žádný text od ní nepřicházel, což ho znervózňovalo a připsal:

Kluk:    „Jestli se ti to zdá brzy, tak ne, jsem tě nechtěl vyplašit, to byl jen nápad…“
Clarisa:    „Dobře…“
Kluk:    „Dobře, jako že jo, nebo dobře, jako že ne?“
Clarisa:    „Jako, že jo…“

„No vida, holka se nám rozhoupala, konečně…“ řekl si a celý natěšený napsal:

Kluk:    „Tak kdy a kde? Mám vybrat nějakou kavárnu, nebo máš ty nějaký nápad?“
Clarisa:    „Zítra odpoledne, ale nikam chodit nebudu, jestli se chceš vidět, přijď ke mně domů, budu zase sama a zavřeme se v mém pokojíčku.“

„Fakt napsala, abych přišel k ní domů? No tak to je něco, to jsem ještě nezažil,“ pomyslel si.
Domluvili si přesnou hodinu, dala mu svou adresu a pro dnešek se rozloučili.
Druhý den, stál v domluvený čas u jejich dveří a zvonil. Po chvíli otevřela. Zhruba před týdnem si vyměnili i fotografie, takže věděl, jak asi vypadá a ona poznala jeho. Realita ale předčila obrázek odněkud z dovolené. Stála před ním moc hezká dívka, blondýnka s modrýma očima. Vypadala jako panenka. Zíral na ní a nezmohl se na slovo.
„Ahoj. No co koukáš? To tam budeš tak stát? Pojď dál,“ řekla a usmála se.
„A…, ahoj,“ zakoktal a překročil práh bytu.
Ona se otočila a zmizela v prvních dveřích, které v předsíni byly. Rychle si zul boty a následoval ji. Zavedla ho do svého pokoje, zařízeného tak, jak si osmnáctileté holky pokoje zařizují.
„Všude samé serepetičky a zbytečnosti,“ pomyslel si, když odešla do kuchyně a on se rozhlížel po pokoji. Vrátila se se sedmičkou Tramínu a dvěma sklenkami. Podala mu láhev a vývrtku. Byl to takový hejsek a zpočátku byl zakřiknutý, ale jak si trochu upil, jazyk se mu rozvázal a mluvil a mluvil. Dokonce jak seděl vedle ní, začal se jí po nějakém čase jakoby omylem dotýkat, potom už měl ruku kolem jejích ramen.
„Prosím tě, ráno mi upadla támhle za stůl propiska, mohl bys mi ji podat? Já tam nedosáhnu,“ řekla, aby ho donutila sundat ruku z jejího ramene.
„No jistě,“ pronesl namachrovaným tónem, klekl si na čtyři a šmátral pod stolem.
V tom ucítil na zápěstí chlad kovu a uslyšel dvojí cvaknutí. Dívka ho mistrným pohybem připoutala k psacímu stolu.
„Co děláš? Sundej mi to!“ začal se rozčilovat. Nemohl se ale moc hýbat, ruce měl připoutané až v zadní části stolu a hlavu přitisknutou k jeho noze.
Přistoupila k němu, přimáčkla mu koleno na tvář a řekla:
„Děláš, a sundej?“
„No jasně, koukej mi to sundat, nebo se neznám,“ rozčiloval se.
„Když tak, byla byste tak hodná Paní a uvolnila mi pouta, takhle chci, abys mluvil, slyšíš ten rozdíl?“ řekla slečna a kolenem ho dloubla do žeber.
„Jsi normální? Okamžitě mi to dej dolů,“ křikl a zacukal pouty.
„No jak chceš…,“ řekla a chvíli se nic nedělo, ani se nemohl otočit a tak nevěděl, co ona dělá.
„Au!“ křikl, když ucítil štípnutí na svých hýždích. Dívka se postavila před něj, aby ji viděl. Nemohl zvednout moc hlavu, takže spatřil jen její nohy, ale neunikl mu fakt, že v ruce drží rákosku.
„Tak už víš, jak chci, aby ses choval? A oslovovat mě budeš Paní nebo Madam.“ Řekla už trochu méně milým hlasem.
„Ne, nebudu, já na tohle nejsem,“ zlobil se a v tom ucítil, že mu stahuje kalhoty i spodní prádlo a on tu je před ní s vyšpulenou holou zadnicí. Nenechala ho, ani si to moc uvědomit a zasadila mu dvě tvrdší rány, na každou půlku jednu.
„Au…, au…,“ vykřikl.
„Neříká se au, au, ale počítá se a děkuje…, tak znova,“ a opět mu naložila dvě rány.
„Au…, au…, tak teda děkuju no,“ sykl.
„Ještě to není ono, zapomněl jsi počítat. Každou ránu mi musíš nahlásit, jak mám potom vědět, kolik jsem ti jich dala a děkovat budeš i s oslovením a také za každou ránu. A to tvé au, tam už nechci slyšet, tak ještě jednou…, ono to půjde, uvidíš,“ řekla mu škodolibě a opět mu udělila dvě rány v rychlém sledu.
Tohle ještě nikdy nezažil, byl z toho překvapený a kůže ho dost pálila. Ale ještě víc ho překvapovala jiná věc. Jemu se to začínalo líbit. Cítil něco neznámého, něco lepšího, než kdy s dívkou zažil. Uvědomil si, že chce přistoupit na její hru a když dopadly další dvě rány, vyhrkl:
„Jedna, děkuji Paní…, dvě, děkuji Paní.“
„No vidíš, že to jde, takhle se mi to líbí, jen maličkost, nebylo to jedna a dvě, ale pět a šest, pro dnešek ti to odpustím, ještě tě toho musím hodně naučit,“ usmála se a položila rákosku na stůl. Pohladila ho rukou po hýždích a plácla po zadku.
„Ano, Paní, budu se snažit,“ vypadlo z něj a sám se divil, jak lehce.
Odemkla mu pouta, a posadila se na židli u psacího stolu vedle něj. Otočil se a zůstal před ní klečet. Nastavila mu hřbet ruky před ústa a on, jakoby to dělal, už poněkolikáté ruku automaticky políbil.
„Učíš se rychle,“ usmála se a pokračovala, „teď si natáhni kalhoty, jdi do kuchyně a uvař nám dvě kávy.“
Za chvíli se vrátil s podnosem, na něm měl dva kouřící šálky s vonící kávou. Jeden postavil před ní na psací stůl a s druhým se chtěl posadit proti ní na její postel.
„Ne, ne, tady bude ode dneška tvé místečko,“ a ukázala na zem ke svým nohám.
„Ano, Paní,“ hlesl potichu a posadil se, kam řekla i se svou kávou.
Pohladila ho po vlasech, podívala se mu do očí a pronesla:
„Myslím, že se ti to nakonec líbilo ne? I když ses zpočátku vzpíral. V každém muži je totiž vrozená submisivita, jen je jí třeba objevit a ukázat mu ji.“
„Ano, Paní. Vůbec jsem si nemyslel, že by se mi tohle mohlo líbit. Teď vím, že už nechci nikdy nic jiného, než patřit vám,“ řekl, teď už pokorně a odevzdaně.
Vzala si od něj prázdný šálek, položila ho na stůl, přehodila si nohu přes nohu a poklepala si dlaní na koleno. Probudilo se v něm něco nového a hned věděl, co mu tím naznačuje, přisunul se k ní blíž a položil jí hlavu na klín. Hladila ho po vlasech a usmívala se. Měla konečně svého vytouženého subíka.
I on se tvářil spokojeně, ještě když sem šel, nevěděl, že po pár hodinách bude mít to, o čem nikdy ani nepřemýšlel. Že bude mít svou Paní.

Marek Veselý