Ještě tady!

    Pomalu vstala z křesla a líně se protáhla. Vyhlédla ven z okna a zamračila se. Neměla ráda podzim. Dny byly kratší a počasí příšerné. Buďto pršelo, nebo se k tomu schylovalo. Nejradši proto tyhle dny trávila sama doma. Podívala se na hodiny v kuchyni. Půl třetí.
“Ach jo… Tak do toho, Madam,” ušklíbla se kysele a začala sbírat ze země zmačkané papíry. Ve chvíli, kdy mířila k odpadkovému koši se ale pousmála a papíry hodila zpátky na podlahu. Místo rychlého úklidu se posadila za stolek se zrcadlem a rozhodla se trochu zapracovat na zevnějšku. O dvacet minut později seděla zpátky v křesle a netrpělivě podupávala nohou. Věděla, že přijde až za deset minut, ale věděla také, že už teď stojí před domem s kyticí v ruce. Nechtěla se ale ponižovat tím, že by mu třeba šla otevřít před stanovenou hodinou. Minutová ručička se pomalu plazila ke dvanáctce. Jakoby ji postrkovala očima. Konečně, za minutu čtyři prořízl ticho bytu zvuk zvonku. Došla k domovnímu telefonu a stiskla tlačítko pro odemčení. Otevřela dveře vedoucí do chodby a rychle se šla posadit zpátky do křesla. Přehodila nohu přes nohu a do ruky si vzala jezdecký bičík. Pomalu vstoupil do místnosti a hned na prahu se zarazil. Nevěřícně na ni hleděl. Párkrát už ji viděl, to ano. Ale ještě ne takhle. Seděla v křesle, na sobě měla bílou halenku se stojáčkem a černou sukni ke kolenům. Černé punčochy a černé lesklé lodičky na jehlovém podpatku.
“Madam… Dovolte mi, prosím… Předat vám… Květiny… Tady…,”díval se do země a koktal jako prvňáček při zkoušení.
Jen přikývla, ale ukázala na zem. Pochopil, klesl na kolena a po nich se k ní doplazil. Předal jí květinu.
“Děkuji, Madam,” zašeptal vděčně. Nedalo mu to a nenápadně se rozhlédl po pokoji. Vždycky, když přišel, měla perfektně uklizeno. A dnes tu byl… No, nepořádek bylo docela slabé slovo.
    “Jsem dnes velice unavená. A jistě vidíš, jak to tu vypadá,” rozhlédla se.
Chvilku strnul. Doufal, že ho nepošle domů. Teď, když se mu konečně podařilo domluvit si s ní schůzku.
“Takže tvůj dnešní program je jasný. Všechno potřebné najdeš v koupelně,” pousmála se a mávnutím bičíku naznačila směr.
“Ano, Madam… Děkuji, Madam,” zamumlal a rychle zmizel v koupelně. O chvilku později bylo slyšet šplíchání vody. Pak voda utichla a on se zjevil v obývacím pokoji s koštětem v ruce.
Nesouhlasně zamlaskala.
“Ale no tak… Přece nebudeš zametat ve stoje, že ne?” podívala se na něj a vstala z křesla.
Stál u dveří do chodby, kam zamířila i ona. Když šla kolem něj, šlehla ho bičíkem přes zadek. V koupelně vzala smetáček, vrátila se za ním a podala mu ho. Bez dalšího slova se posadila zpátky do křesla. Klesl na všechny čtyři a začal vymetat prach z kouta.
“Nechceš si zašpinit oblečení, že?” zeptala se.
“Ne, Madam. Děkuji, Madam,” rychle ze sebe shodil košili a kalhoty. Věděl, že úplnou nahotu nemá ráda. Oblečení poskládal a položil ke stěně místnosti. Pokračoval v zametání. Oba mlčeli, on se na ni občas podíval a vždy se ujistil, že ho pozorně sleduje.
“Nemáme na to celý den, že?” promluvila konečně.
“Mám hotovo, Madam,” odpověděl a po čtyřech dolezl do koupelny. Nechal tam smetáček a vrátil se s kýblem vody a mopem.
“Tohle je co?” zeptala se přísně a ukázala na mop. Vstala, vytrhla mu ho z ruky a z koupelny přinesla hadr. Hodila mu ho k nohám a znovu se posadila.
“Tak pokračuj!” pobídla ho, když se jí zdálo, že stojí už moc dlouho.
Ihned poslechl. Chvilku ho nechala, pak se zvedla a postavila se vedle něj.
“Tady máš flek,” ukázala špičkou střevíčku na dokonale čisté místo.
Ihned ho začal hadrem znovu drhnout.
“Tak moment…,” stoupla mu na ruku, “co takhle poděkovat za upozornění?”
“Děkuji, Madam…,” zamumlal a chtěl pokračovat.
Přesunula nohu tak, že špičku střevíčku měl přímo pod obličejem. Po vteřině pochopil a políbil ji.
“No vidíš, jak to jde,” pochválila ho a zase ho chvilku nechala pracovat. Pak mu doslova zabodla podpatek do zad.
“Přitlač!” rozkázala mu a současně i ona přitlačila na jeho záda. Chvilku tak zůstala. Podle jeho zrychleného dechu poznala, že ani jeho to nenechává chladným.
    Zmizela v kuchyni, když dokončoval úklid. Vrátila se sklínkou mléka a pomalu z ní upíjela. Téměř fascinovaně ji sledoval.
“Ještě tady něco je,” ukázala těsně před sebe.
Dolezl tam po čtyřech a zeptal se: “Kde, Madam?”
“Tady,” odpověděla a pomalu naklonila sklenici tak, že z ní mléko vyteklo na umytou podlahu. Bez jediného slova všechno setřel. Posadila se zpátky do křesla a vzala si ze stolku vedle knihu.
“Hotovo, Madam,” řekl tiše, když vylil vodu z kýble.
“Skvělé, teď bych si ráda chvíli četla. Co mi k tomu dopřát masáž?” skopla z nohy jednu z bot.
“Ano, Madam. Děkuji Vám, Madam…,” okamžitě se posadil před ní. Ve tváři měl výraz absolutního nadšení.
“Moment… Nejdřív bys mohl zaplatit, že?” zarazila ho.
“Ano, Madam. Jak si přejete, Madam,” zvedl se a když se před ní vrátil, měl v ruce peněženku.
“Takže… Dneska to bude za tři a půl,” podívala se na hodiny. Podal jí dvě bankovky a rychle vrátil peněženku do kalhot.
“Výborně. Až skončíš, zmizni,” řekla mu ještě a otevřela knihu.
“Ano, Madam. Děkuji vám, Madam.”

Elisabeth Simpson