Ještě horší ráno...

    Ráno vždycky vstával první. Proto ho překvapilo, když slyšel z kuchyně zvuky, které ho probudily. Vstal a šel do kuchyně. Vařila si kávu. Zůstal stát mezi dveřmi a pozoroval ji. Na lince před ní stály dva hrnky. Z jednoho vykukovala šňůrka od čaje. Pousmál se. Dělala mu snídani. Dobré znamení. Usoudil, že už se nezlobí. Možná se dokonce omluví. Ani si neuvědomil, že se usmívá. Pozoroval ji a usmíval se. Měla na sobě jeho tričko. To, které u ní “omylem” zapomněl po první společné noci. Sledoval křivky jejích boků, když zrovna voda v konvici začala vřít. Sundala ji z podstavce, nalila vodu do obou hrnků a donesla je ke stolu. Když se otočila od stolu, všimla si ho. Zamračila se a rychle se otočila na druhou stranu.
“Dobré ráno, miláčku,” pozdravil ji a došel k ní. Chtěl ji políbit na tvář, ale uhnula mu.
“Zlobíš se?” zeptal se zmateně.
Neodpověděla. Jen si vzala kávu i čaj a odešla do ložnice. Šel za ní, ale než stihl k ložnici dojít, zavřela dveře. Takže se zlobí… Přemýšlel, jak co nejlépe situaci urovnat. Nakonec si řekl, že do toho skočí jako chlap. Po hlavě.
Zaklepal na dveře ložnice: “Miláčku? Zlobíš se?” když nereagovala, chvíli ztichl.
“Bonbónku, no tak, pojď, promluvíme si. Jako dva rozumní lidé,” naléhal dál.
“Já s tebou nechci mluvit!” ozvala se rozzlobeně.
“A proč ne, lásko?” zeptal se.
“Protože jsi úchyl! A dobytek… a prase… A a… a… vůbec! Jak tě mohlo napadnout, že bych ti dovolila jenom se mě dotknout nějak… tak… úchylácky! Jak si jenom můžeš myslet, že ti dovolím, abys mě bil?” poslední větu zakřičí dost hlasitě.
“Ale já… cože? Bít tě? To bych nikdy nikomu nedovolil! Ani sobě ne!” byl zmatený.
“Ale…,” otevřela dveře a podívala se na něj, “ale...  Ale proč jsi potom kupoval ty… ty…,” kývla hlavou směrem k obýváku.
“A co si o tom všem normálně, hlavně v klidu promluvit?” navrhl.
Ona jen přikývla a pustila ho do ložnice.
“Proč si myslíš, že bych ti chtěl ublížit?” zeptal se jí, když se s krabicí, kterou pro ni včera připravil, posadil na postel.
“Ten film… A tak… On přece svojí přítelkyni ubližoval. Je to zvrácenost. Není to normální,” mračila se.
Seděla na druhém konci ložnice. Hned vedle sbalených kufrů.
“Ty… ty chceš odejít?” zeptal se tiše. Bylo poznat, že ho tohle zjištění nenechalo v klidu.
“Řekni mi upřímně… Ty bys po tomhle zůstal?” dívala se na něj odhodlaně.
“Dobře, nech mě ti to vysvětlit,” začal opatrně. Když přikývla, pokračoval: “máš pravdu, úplně běžné tyhle praktiky nejsou. Ale nemyslím si, že jsou úchylné, nebo zvrácené. A hlavně… Já bych ti nikdy neublížil. Nikdy bych se tě nedotkl jinak, než tak, jak si budeš sama přát. Nemusíš se ničeho bát. Ode mě ti nic nehrozí. Nikdy.”
“Ne? A k čemu je tedy tohle?” vstala a došla k němu a vytáhla z krabice pravítko.
“To… to je… já… Víš, zlatíčko, ono to jde i obráceně,” dostal ze sebe.
“Jak, jako obráceně?” dívala se na něj nechápavě. Pak upustila pravítko zpátky do bedny.
“To jako… že já… tebe?” rozesmála se.
Přikývnul.
“To je neuvěřitelné!” sledovala ho. Pak se posadila zpátky na židli.
“Některé muže vzrušuje a líbí se jim dominantní partnerka,” namítl.
“Aha… Jakože… Bys prostě občas potřeboval dostat pravítkem?” zeptala se po chvíli napjatého mlčení.
“Nejen to,” začal nadšeně, “můžeš mě spoutat a odejít, nebo spoutat a zbičovat… Nebo mi nasadit tohle,” vyndal z krabice další pomůcku.
Chvíli přemýšlela, pak se zeptala: “Opravdu tohle máš zapotřebí?”
“Já… Je to potřeba, pud… Nedá se to vypnout a zase zapnout. Jsem prostě takový,” sklonil hlavu.
“Dobře… Tak… Kompromis, ano?” navrhla.
“Kompromis?” rychle hlavu zvedl.
“Ano… Miluji tě… Nechci o tebe přijít… Ale tohle… To mi nic neříká. Můžeme používat tu poslední věc… Tu… Klícku,” dívala se na předmět v jeho rukách.
“A ty ostatní věci?” sledoval ji napjatě.
“Těch se zbav, nebo si na tyhle úchylačinky najdi někoho jiného!” odsekla rozzlobeně. Myslela si, že mu její vstřícný krok udělá radost.
“Dobře, souhlasím. Děkuji,” usmál se a zavřel krabici.

Elisabeth Simpson