Horký letní den - 2

Seděla v křesle, nohu přes nohu a dívala se jak se k ní plazí po kolenou. Když dolezl až k ní položil jí k nohám balíček patnácti dvou tisícovek.
“Odevzdávám vám svou daň slečno,” řekl tiše a zůstal v pozici skloněný až k zemi.
Sebrala peníze, rychlým pohybem zkušeného bankéře bankovky přepočítala a odhodila je vedle sebe na konferenční stolek, jakoby to bylo pár bezcenných papírků. Větší část své výplaty, jak mu určila, jí dnes odevzdával už po šesté. Od toho dne, kdy si ho ulovila na místním koupališti uplynulo půl roku. Docházel k ní každou středu a přiběhl poslušně i mimo tyto dny, kdy si ho přivolala sms zprávou nebo ho jen prozvonila. Sama žasla nad tím, co ho k ní tak připoutává, co je tím motorem který ho k ní vždy spolehlivě žene, co zapřičiňuje to, že jí ochotně odevzdá své peníze a ještě ji rozmazluje opravdu luxusními dárky.
“Přišel jsi dnes o deset minut později, udělal jsi to poprvé a aby se to neopakovalo, musíme udělat určité opatření,” řekla k němu z výšky a postavila se.
Nemusela ho trestat moc, za ten půl rok si ho vycepovala téměř dokonale, ale přesto občas potřeboval výchovnou lekci aby nezapomínal kde je jeho místo. Odešla z obýváku a vrátila se za chvíli. On se neodvážil ani pohnout, byl stále v té pozici, klečící s hlavou skloněnou k zemi a na tom místě, kde ho zanechala. Několikrát kolem něj přešla. V ruce držela krátký, kožený, pletený bič.
“Svlékni si košili,” zavelela krátce a postavila se před něj.
Udělal, co mu poručila a zůstal klečet na patách, čelem k ní, svlečený do půl těla.
“Proč jsi přišel pozdě?” zeptala se a stočeným bičem nadzvedla jeho bradu tak, aby se jí díval do očí. V jeho pohledu četla nejistotu a strach z výprasku, když si všiml, co má v ruce.
“Zdržel jsem se v práci, slečno. Omlouvám se,” řekl stále ještě s vystrašeným pohledem. Výprask od ní dostal už několikrát, ale bič, který držela dnes v ruce ještě neznal.
“To chápu, to se stát může, ale co tak poslat své Paní zprávu, hm?” zavrčela rozmrzele.
“Omlouvám se, slečno, už se to nebude opakovat, slibuji,” řekl tiše.
“To věřím, dostaneš za každou minutu zpoždění jednu ránu a za každou minutu pokutu tisíc korun,” rozhodla a sdělila mu výši trestu.
“Děkuji, slečno a prosím o trest,” řekl provinile a hlavu opět sklonil až k jejím nohám.
Rozpřáhla se a udělila mu první ránu přes záda, která zanechala na jeho kůži červený pruh. Sykl bolestí, tak intenzivní bolest ještě nikdy necítil. Nezapomněl ale vyslovit číslovku jedna a poděkovat. Se stejnou intenzitou dostal i zbylých devět ran. Tak, jak byl naučený podle desatera, líbal vděčně její nohy a děkoval za udělený výchovný výprask.
“To stačí,” řekla po chvíli a podala mu bič aby ho uklidil na místo.
Když se vrátil zpět k ní a klekl si, sdělila mu, že se jde převléknout a poručila, aby venku přistavil její auto a čekal. Pojedou nakupovat.
Autem zaparkoval co nejblíže vchodu a postavil se k zadním dveřím, přesně tak, jak si ho to naučila. Už dávno neměla ten modrý, malý Peugeot, kterým ji odvážel v létě z koupaliště. Byla to jedna z prvních věcí, kterou ji koupil, když se stal jejím submisivem. Stejná značka, stejná barva, ale automobil byl podstatně větší, prostornější a hlavně dražší.
Čekal asi půl hodiny. Už mu byla docela zima, venku dnes mrzlo, jen praštělo. Proto také nechal auto nastartované a zapnuté topení aby slečně nebyla zima, až nastoupí. Přišla, zachumlaná v bílém kožíšku, v kozačkách na vysokém podpatku. Mohl na ní oči nechat. Otevřel jí servilně, s úklonou dveře a počkal až nastoupí, teprve pak se posadil za volant.
“Začíná plesová sezóna, potřebuji nějaké nové botičky. Ty, i když si to vůbec nezasloužíš, budeš mít tu čest mi je zaplatit. Jedeme, víš kde ráda nakupuji.” řekla, opřela se hlavou o opěrku sedadla a zavřela oči.
Asi po dvaceti minutách jízdy zastavil před obchodem, kde už párkrát se svou Paní byl. Měli tu nejrůznější věci, věděl, že i bič, kterým před hodinou dostal pochází odtud a daly se tu koupit i opravdu luxusní boty. Slečna tu nakupovala ráda. Opět otevřel zadní dveře auta a pomohl jí vystoupit.
Když vešli do obchodu, zamířila hned k velkému regálu s obuví, on ji v uctivé vzdálenosti následoval. Kromě nich a prodavačky tu nikdo jiný nebyl. Přelétla pohledem vystavené páry a na tři z nich ukázala.
“Ty, tamhle ty, a tyhle,” řekla a odešla se posadit do křesla, které tu stálo.
Odešel k pultu a požádal prodavačku o troje boty v čísle třicet osm. Za chvíli před svou Paní poklekl se třemi krabicemi v rukou.
“Mohu, slečno?” zeptal se.
“Jistě,” odpověděla a nastavila mu nohu.
Nejprve slečně vyzul její kozačky a postavil je opodál. Pak z první krabice vyndal béžové, kotníkové sandálky s kamínky a obul jí je. Postavila se, udělala pár kroků a zastavila se před ním.
“Líbí?” zeptala se.
“Jsou úchvatné, slečno,” odpověděl a nemohl odtrhnout pohled od jejích nohou.
“No, uvidíme, jaké budou ty další,” řekla a opět se posadila.
Jako druhé své Paní vyzkoušel zlaté sandálky s pásky. Znovu udělala několik kroků a zeptala se na jeho názor. I když ona rozhodla, které boty si vezme, jeho úsudek jí vždy zajímal. Ze třetí krabice jí nazul červené lodičky s kamínky. Když se postavila a zaklapaly kolem něj podpatky, málem nevěděl, jak se jmenuje.
“Ty jsou překrásné, slečno. Moc vám sluší,” řekl a přeskočil mu vzrušením hlas.
“Ano, také se mi líbí,” usmála se.
“Určitě bych zvolil tyhle, slečno,” dodal a stále sledoval, jak se kolem něj míhají červené boty, když slečna přecházela kolem něj.
“Líbí se mi všechny,” odpověděla, prohlížela si boty v zrcadle a dodala, “a také si je všechny vezmu.”
Pak se posadila a počkala, až jí obuje kozačky, ve kterých přišla.
Odešel k pokladně, zaplatil troje nové boty a odcházel se třemi papírovými taškami, znovu v uctivé vzdálenosti za slečnou.
Venku naskládal tašky do zavazadlového prostoru a chtěl jí opět otevřít dveře auta, ona ale zůstala stát na chodníku.
“Nezapomněl jsi na něco, poskoku?” zavolala na něj a významně ukázala na bankomat, který byl o několik kroků dál.
“Promiňte, slečno,” řekl a rychle odběhl směrem kam mu ukázala.
Když se vrátil, poklekl a s provinilým pohledem jí podal deset tisícových bankovek. Pokutu, kterou mu vyměřila za jeho pozdní příchod.
“V pořádku, ještě klíče,” řekla, aniž by mu věnovala jediný pohled peníze zastrčila do kabelky a nastavila ruku. Předal jí klíče od jejího vozu. Ona se posadila za volant a než zavřela dveře houkla na něj:
“Dnes už tě nebudu potřebovat, mám ještě něco k zařizování a objedu si to sama. Přijdeš pozítří v šestnáct hodin. Přesně, ať zase nejsi bit a nestojí tě to peníze.”
Zůstal klečet na chodníku, jeho děkování a uctivý pozdrav už ani neslyšela. Díval se za vzdalujícím se autem, ve kterém odjížděla jeho Bohyně.

Marek Veselý