Horký letní den...

10.08.2015 07:44

Udělal pár posledních temp a vylezl z bazénu. Jeho vypracovaná, opálená postava zazářila v poledním slunci a obrátily se k němu zraky několika žen, které pro dnešní horký letní den zvolily návštěvu koupaliště. Ve svých pětatřiceti letech si byl vědom toho, že jeho figura poutá pozornost a také se podle toho nesl. Došel až ke své dece a lehl si na břicho. Od vody k němu doléhal tlumený křik dovádějících dětí. Položil si hlavu na skřížené ruce a pozoroval kolemjdoucí. Tedy spíš nohy kolemjdoucích, nebo ještě lépe řečeno, nohy kolemjdoucích žen.
“Tebe to docela bere co?” uslyšel nad sebou trochu nakřáplý ženský hlas, téměř ve stejném okamžiku, kdy si uvědomil, že mu někdo zastínil dopadající paprsky červencového slunce.
Chtěl zvednout hlavu a podívat se, kdo ho vyrušil, když opět zazněl ten samý hlas: “Nezvedej hlavu, na něco jsem se ptala, tak odpověz.”
Neodporoval, díval se tedy pouze před sebe, na nohy obuté v žabkách s rudě nalakovanými nehty.
“Položila jsem otázku, bylo by slušné odpovědět.” naléhal opět onen hlas nad ním.
Znovu se pokusil zvednout hlavu, ale pravá noha stojící před ním se vysunula z boty a ucítil její tlak na svém zátylku.
“Řekla jsem, že nemáš zvedat hlavu a už potřetí chci tvou odpověď, je to tak těžké pochopit?” uslyšel znovu a při tom ucítil mírný tlak na své hlavě.
“Co… co mě bere, nebo co?” vykoktal ze sebe konečně.
“Ženské nohy a asi nejen to, pozoruji tě už delší dobu,” uslyšel odpověď na svou otázku.
“Ne, jak jako, proč?” blekotal opět svou odpověď.
“No tak ne, no, jak myslíš. Kdyby sis to ale přeci jen rozmyslel a chtěl zažít něco víc, čekám před koupalištěm. Modrý Peugeot, ale jen pět minut,” odvětil ženský hlas a s těmito slovy už jen viděl jak ho nohy v žabkách překročily a zmizely někde za ním.
Zůstal nehybně ležet a uvědomoval si, co to vlastně právě zažil. Jistě, že dotyčná neznámá zcela odhadla předmět jeho zájmu a jak sama řekla, docela ho to bralo. Jen to ještě nikdy nezažil na vlastní kůži, vše bylo v jeho fantazii. Hodiny strávené u videí a fotografií na internetu s tématem foot fetish a BDSM vůbec už by ani nespočítal, bylo jich mnoho. Uvědomil si, co řekla, když odcházela. Uvědomil si, že mu dala šanci tohle vše opravdu zažít. Rychle posbíral své věci a rozeběhl se k východu z koupaliště.
U hlavního východu se zastavil a rozhlížel se. Všude jen auta a lidi. V tom nedaleko od východu uviděl stát modré auto a popošel k němu. Na sedadle spolujezdce seděla dívka, nohy měla položené na palubní desce a něco luštila v mobilu. Vypadala tak na šestnáct let, ale jestli přijela tímto autem muselo jí být nejméně osmnáct, říkal si.
“Tak jsem tady.” vyhrkl udýchaným hlasem, když se naklonil do okénka.
“No a co já s tím?” odpověděla a ani se neobtěžovala zvednout hlavu od svého mobilního telefonu.
“Říkala jsi, že mám přijít,” řekl udiveně a sledoval jak hbitými prsty vyťukává zprávu do telefonu.
Vůbec nereagovala, nechala ho stát a dál se věnovala své činnosti. Po nějaké chvíli, která se mu zdála nekonečně dlouhá odložila telefon, zvedla hlavu a zadívala se mu zpříma do očí. Uviděl její lehce pihovatý obličej orámovaný dlouhými rezavými vlasy.
“Tak za prvé mi nebudeš tykat, budeš mě oslovovat slečno a mluvit budeš jen, pokud budeš tázán. Je to jasné?” řekla přísně a on uviděl jakési zablýsknutí v jejich hnědých očích.
“A… ano, je to jasné, slečno,” odpověděl a sklopil hlavu.
“Teď se posaď za volant a odvezeš mě domů, tam ti řeknu ostatní,” rozkázala, počkala až se posadí, řekla mu adresu a opět vzala do ruky svůj telefon.
Když dorazili na určenou adresu, zastavil, vypnul motor a zůstal mlčky sedět.
“Tak snad mi otevřeš dveře ne? Koukám, že ty jsi jen teoretik a budu si tě muset patřičně vychovat,” řekla mrzutě, když zvedla hlavu od mobilu a zjistila, že jsou u cíle.
Obešel auto, otevřel dveře a počkal až vystoupí. Ihned zamířila ke vchodovým dveřím domu, musel popoběhnout aby jí stačil. Vystoupali do třetího patra, kde odemkla jeden z bytů a vstoupila. Překročil práh bytu také, zavřel za sebou dveře a zůstal stát.
“Kleknout!” poručila a ukázala na zem před sebe.
Pamatoval si, že nemá mluvit pokud není tázán a tak mlčky poslechl.
“Vždy, když budeš u mě a nebudeš zrovna mít nějakou práci budeš klečet nebo se budeš pohybovat po čtyřech. Jsi čokl, jsi můj čokl a ten se tak pohybuje. Teď ukaž, jak umíš pozdravit,” začala ho úkolovat, shodila žabky a natáhla před něj pravou nohu.
Sklonil se a políbil jí nárt. Zalíbilo se mu to, to bylo přesně to, po čem tak dlouho toužil. Líbal každý její prst.
“Dost! To stačí!” řekla přísně, vytrhla mu svou nohu a pokračovala: “Teď pojď za mnou,” zamířila do obýváku a počkala, až k ní po čtyřech doleze.
Klekl si před ní, ona začala přecházet po pokoji, přemýšlivě se občas dívala do stropu, vypočítávala na prstech a diktovala mu jeho povinnosti, a práva, která bude v následujících dnech mít. Jednalo se tedy spíše o povinnosti, práv měl mít jen opravdu málo.
“Předně se naučíš toto,” hodila před něj na zem arch papíru, kde si přečetl v nadpisu větu: “Desatero submisiva.”
“Když tě o půlnoci probudím a řeknu číslo, budeš schopen mi bez chyby odříkat příslušné pravidlo tohoto desatera. Je to jasné?” zeptala se.
“Ano, jasné, slečno,” odpověděl a hlas mu poněkud zakolísal.
“Pravidelně ke mě budeš docházet jednou týdně, vždy ve středu, abys mi uklidil, vypral, vyžehlil, uvařil a vše co bude potřeba. To bude tvá úloha jakožto mého sluhy. Dál mi budeš k dispozici mimo tyto dny, nepravidelně, když tě budu potřebovat. Ať už k nějakým mimořádným úkolům, nebo budu potřebovat někam odvézt, nebo se s tebou budu chtít jen tak pobavit. Stíháš to zatím chápat?” usmála se, pokynem ruky mu zakázala odpovídat a pokračovala.
“Budeš zkrátka můj sluha, otrok, čokl, řidič a co já vím co ještě, budeš prostě vše, co budu chtít a co budu potřebovat,” mluvila a stále přecházela pokojem sem a tam.
“Za neposlušnost, za špatně provedený úkol, za nedbalost tě budu trestat. Většinou se bude jednat o fyzické tresty, výprasky, bičování, svazování v určitých polohách. Umím toho dost, takže se máš na co těšit. Jsem sice přísná a náročná, ale spravedlivá. Samozřejmě za perfektní službu budou i odměny. Budeš mi smět nalakovat nehty například, nebo vyčistit všechny boty, nebo… no nech se překvapit,” zastavila se ve své chůzi po pokoji před ním a zadívala se mu do očí.
“Je ti zatím vše jasné?” zeptala se.
“Ano, slečno, vše je mi jasné,” odpověděl už jistěji a nespouštěl z ní oči.
“Dobře, tak dál,” znova začala pochodovat pokojem, “budeš mi odvádět daň, jaký je tvůj měsíční příjem?” zeptala se a znovu se před ním zastavila.
“Čtyřicet pět tisíc, slečno,” odpověděl popravdě.
“Jaké jsou tvé náklady na bydlení, stravu a podobné výdaje?” znovu mu položila otázku.
“Byt je můj, takže tam prakticky jen energie a měsíčně utratím tak pět tisíc, nejsem náročný, slečno, na měsíc mi stačí tak sedm až osm tisíc,” odpověděl poslušně.
“Dobrá, budeš si nechávat patnáct, nejsem žádná vyžírka. Každý měsíc mi tedy odevzdáš ze své výplaty třicet tisíc,” škodolibě se usmála a pokračovala, “pokud máš takový plat a stačí ti tak málo máš zřejmě i dost naspořeno.”
“Ano, slečno, mám dost peněz. Finančně jsem zajištěn velice dobře,” odpovídal přesně to co chtěla slyšet.
“To se bude hodit, jsem náročná a miluji dárky… luxusní dárky,” zasmála se a opět začala chodit po pokoji.
Nechápal čím ho ta dívka okouzlila. Byl momentálně ve stavu, kdy by jí dal úplně vše. Jeho životním cílem teď bylo jí sloužit, pracovat pro její pohodlí a vše vykonávat k její největší spokojenosti. Plány, které měl ještě nedávno byly v prachu, našel pravý smysl svého života, našel svou Paní. Tedy spíše ona si našla jeho.
“Měsíční daň mi budeš odvádět vždy osobně, v nejbližším termínu po své výplatě, kdy u mě budeš. Doufám, že si uvědomuješ proč tyhle peníze požaduji a hlavně proč mi je ty budeš odevzdávat?” zakončila svou řeč opět otázkou.
“Ano, slečno, abyste se měla dobře a nemusela pracovat a jen užívat života,” odpověděl trochu nejistě.
“Ano, to také, ale hlavně je to daň za to, že ti dovolím mi sloužit, že ti dovolím vůbec mi ty peníze odevzdat, být v mé přítomnosti, že mi smíš platit dárky, které si sama vyberu. Poskytuji ti toho hodně, to jistě uznáš a to ty oceňuješ touto formou. Nehledě na to, že za nedlouho budeš škemrat abys mi mohl dávat ještě víc, uvidíš,” dokončila svou řeč a usmála se.
“Ano, slečno, máte ve všem pravdu,” odpověděl a sklopil hlavu.
Byl zcela v její moci, osmnáctiletá studentka si ho během chvíle podrobila tak, že tomu nemohl uvěřit a cítil se šťastný. Takové příběhy čítával dosud jen na internetu a mnohdy se divil, co jsou muži pro svou Bohyni schopni udělat. Teď to zažíval na vlastní kůži a už se nedivil. Ona však ve svém výkladu pokračovala:
“I když mi budeš odevzdávat většinu peněz, pořád ti dost bude zbývat. Nezbytné výdaje si uhradíš, to je samozřejmé, když ale budeš chtít investovat částku, která bude přesahovat pět tisíc, oznámíš mi to, řekneš mi přesně za co hodláš peníze utratit a poprosíš mě o dovolení. Teprve až ti ho dám, můžeš peníze použít, bez mého svolení ne,” řekla a posadila se do křesla.
“Rozumím, slečno,” odpověděl a skoro se zatetelil, začal se v této podřízené pozici cítit jak ryba ve vodě.
“Stejně tak chci mít kontrolu nad vším, co děláš. O své vůli se smíš vzdálit maximálně do okruhu dvaceti kilometrů od svého bydliště, pokud by to mělo být dál, opět mě o tom budeš informovat, sdělíš mi důvod své cesty a já rozhodnu, jestli smíš nebo ne. Budeš u sebe mít neustále mobil se zapnutou aplikací o tvé poloze abych měla kontrolu, pokud se vzdálíš bez dovolení, počítej s přísným trestem,” vyprávěla dál a provokativně si pohupovala nohou.
“Můžete se spolehnout, slečno, budu vás o všem informovat a o vše vás prosit, přesně jak jste řekla,” překotně sliboval.
“No, uvidíme, tohle slibujete každý. Konečně vše co ti tu vyprávím bude zakotveno ve smlouvě, kterou připravím a zítra ji podepíšeš,” dodala ještě.
“Opravdu, chci abyste se mnou byla spokojená, slečno,” sliboval.
“Říkám, že uvidíme. Dnes to myslím stačí, nechci tě zahltit informacemi, jsi přeci jen chlap a musím tě vychovávat trpělivě a pomalu. Máš u sebe teď nějaké peníze?” zeptala se.
“Mám asi dva a půl tisíce a nějaké drobné,” odpověděl pravdivě.
“Dobře. Drobné si nech, dva a půl tisíce mi odevzdáš, myslím, že je to docela levná cena za to, kolik jsem ti dnes věnovala času,” nařídila mu a nepřestávala se usmívat.
Vytáhl peněženku a předal jí požadované bankovky, které pohrdavě odhodila na stolek.
“Tak fajn, teď vypadni a očekávám tě zítra ve čtrnáct hodin tady. Potřebuji nové botičky, pojedeme nakupovat,” řekla ještě a postavila se.
“Ano, jistě, slečno. Děkuji, slečno,” překotně děkoval a uctivě líbal její nastavený nárt.
“Tak padej, čoklíku, dnes už mě nudíš,” řekla ještě a lehce jeho hlavu odkopla.
V předklonu vycouval z pokoje a následně i z bytu. Teprve na chodbě se narovnal a uvědomil si, co právě prožil. Cítil nádherný pocit, pocit, že jí patří, že jí smí patřit. S bušícím srdcem vyšel z domu a vydal se ke svému domovu.

Dívala se z okna jak se vzdaluje jeho postava. Usmívala se. Pak vzala rychle mobilní telefon a vytočila číslo.
“No, čau, to jsem já. Ty bláho, ono to fakt funguje,” vyhrkla dychtivě na kamarádku na druhém konci.
“No vždyť jsem ti to říkala, jen najít toho pravého a máš po starostech, já už tak žiju skoro rok,” odpovídala jí kamarádka.
“Fakt ti děkuji za rady, jsi opravdu kámoška, zítra zase přijde, půjdeme nakupovat,” smála se do telefonu.
“Tak si to užij… a pak zavolej, jak to dopadlo. Jo a nenech ho moc namlsat, klidně se mu třeba týden neozývej,” radila ještě kamarádka.
“No, aby mi nevychladl,” namítala ona.
“Ale vůbec ne, to se neboj. Necháš ho vychladit a přiběhne na první písknutí jak poslušnej čoklík, celej šťastnej, že ti může konečně posloužit, oni to tak mají, vždyť jsem ti to říkala,” smála se kamarádka.
“Tak jo, tak díky a měj se, zítra zavolám,” rozloučila se a položila telefon.
Opřela se v křesle, zaklonila hlavu a zavřela oči. Pokud našla toho pravého, začínal jí slastný, bezstarostný život.

 

Marek Veselý


Tvorba webu zdarma s Webnode Webnode