Elisabeth Simpson | Temná krása

Nová povídka je parodií, tak jí prosím berte s nadhledem. Nemám nic proti vyznavačům dogplay, catplay, homosexuálům ani upírům. Podobnost postav mých a postav z knihy 50 odstínů všeho možného je čistě náhodná. Opravdu! Čestné skautské!

Byla hluboká noc a na nebi zářil úplňkový měsíc. Ulicí procházela půvabná žena v koženém kabátě. Kolem ní se vznášela vůně výrazného drahého parfému. Žena celkově působila dojmem luxusu. Spokojeně se usmívala. Zafoukal vítr a ona si přitáhla kabát víc k tělu. Dlouhé černé vlasy, lesklé tak, že polovina žárovek v lampách nad tím jasem závistivě praskla, splývaly jí podél obličeje, který svojí bledostí zářil do tmy. Sledovala okolí inteligentníma tmavýma očima, které rámovaly dlouhé černé řasy. Když jimi zamávala příliš rychle, hrozilo, že se zvedne tornádo. Kabát pevně obepínal její postavu. Postavu, která jakoby sestoupila z přehlídkového mola. Náhodný kolemjdoucí, když by se vynadíval na tuto bohyni, jistě by se podivil, proč větve stromů, kolem nichž prošla, směřují všechny nahoru…
Na konci ulice ji omámeně pozoroval tmavovlasý muž s jiskřivýma zelenýma očima. Na sobě měl bílou košili a tmavý oblek doplněný stříbrnou kravatou. V ruce měl malý kufřík, který najednou z nevysvětlitelného důvodu svíral oběma rukama před sebou. Žena ho perfektně viděla i na tu vzdálenost. Muž vypadal lehce unaveně, bylo něco po půlnoci. Ona naopak vypadala naprosto dokonale. Nebyla na ní jediná známka únavy, jakoby si ani únava nedovolila hyzdit její krásnou tvář. Podívala se k nebi a hvězdy nad jejím zářivým pohledem zuřivě poblikávaly. Pomalým, kočičím krokem šla blíž. Muž ji fascinovaně pozoroval, neschopen pohybu. Jako myš sleduje krajtu, než krajta zaútočí. A žena zaútočila tím nejzrádnějším způsobem. Usmála se. Muž upustil kufřík a udělal několik kroků směrem k ní. Na kufřík šlápl a něco prasklo. Ignoroval to a uhranutě na ni hleděl.    
Usmívala se a kývla na něj rukou. Aby naznačila, že má jít blíž. Když byl na dosah, chytila jeho kravatu a prudce za ni trhla. Muž padl na kolena. Vyděšeně k ní zvedl pohled.
„Dolů se dívej!“ poručila mu a dloubla ho do břicha špičkou boty. On ihned uchopil její nohu a botu políbil.
„Co blbneš?!“ vyletěla na něj a nohou cukla, takže muž upadl obličejem přímo na chodník.  Praštil se do nosu a vzduch naplnil pronikavý pach krve. Žena si velice pomalu přejela jazykem po rtech.
„Kdo jsi, Paní?“ zeptal se muž tiše a zvedl k ní pohled.
„Řekla jsem, dívej se dolů!“ vyjela na něj žena okamžitě, pak pokračovala: „Minule na mě takhle zíral nějaký trouba dvacet minut a skoro mi vykoukal krásu! Nos se mi zkřivil o čtyři nanopikomilimetry! Vidíš?“ otočila k muži hlavu z profilu. Ten se na ní okamžitě podíval.
„Nedívej se na mě!“ vykřikla znovu a zakryla si obličej rukama s dokonale pěstěnými nehty.
„Dobře, Paní,“ odpověděl muž poslušně.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Jsem Kryštof Šedý,“ odpověděl ihned.
„Hmmm…“ poznamenala žena moudře.
„Vy, Paní?“ zeptal se po chvíli ticha pan Šedý.
„Já jsem Analissa. Říkej mi, ale Ana. S jedním N, aby bylo jasno,“ zvedla varovně prst.
„Dobře, Ano,“ usmál se Kryštof.
„A teď… Třeba…“ Ana se zamyslela, bylo slyšet otáčení koleček v jejím mozku, pak něco cvaklo a její oči se rozzářily, „Teď třeba zaštěkej!“
„Haf?“ ozvalo se tázavě.
„Pořádně!“ nakopla ho Ana špičkou svojí hranaté boty.
„Haf, haf, haf!“ ozvalo se znovu, trochu odvážněji.
„Štěkáš jako malý teplý oříšek!“ zamračila se Ana.
„Promiň, Ano, jinak to neumím. Co třeba zamňoukat?“ navrhl Kryštof okamžitě.
„No… Třeba,“ pokrčila dotazovaná rameny.
„Mňááááu!“
„Přestaň! Jsi jako vykastrovaný kocour!“ zacpala si dokonalá kráska uši.
„A co… Ovce?“ hlesl Kryštof nešťastně.
Ana zavrtěla hlavou: „Prostě si dám večeři…“
„Půjdeme na večeři?“ zeptal se Kryštof s nadějí v hlase. Srdce se mu nad tou myšlenkou tak rozbušilo, že málem vyhnalo všechnu krev z jistého orgánu. Z mozku, samozřejmě!
Ana se usmála a její úsměv odhalil špičaté zuby. On se na ní ale zrovna nedíval, takže to ztratilo veškeré kouzlo. Tiše zavrčela, aby přilákala jeho pozornost a úsměv předvedla znovu.
„Teda, který zubař tohle dělal? Měla bys ho zažalovat!“ vyhrkl Kryštof.
„Ty idiote!“ zavrčela Ana znovu a vrhla se na muže.
„Chceš si hrááát?“ protáhl Kryštof nadšeně těsně před tím, než jeho krční tepnu protnuly její zuby.
Spokojeně si otřela ústa ubrouskem: „Hm… A pak že se zdravá strava nevyplatí… Jakou pak mají dobrou krev!“ poznamenala pro sebe.
„67, Kryštof Šedý,“ psala do notýsku, který vytáhla z kapsy, pak nadepsala číslovku 68.
„Šedesát osm… Šedesát osm… Kdo jen to bude?“ mluvila na hlas, velice ráda totiž poslouchala svůj hlas.
„Už vím! Přece Jágr!“ vykřikla nadšeně a běžela do první trafiky, kde měly Sazka terminál.
„Chci lístek na hokej,“ oznámila trafikantce.
„Na jakej hokej?“ zeptala se znuděná žena.
„Na jaký? No na ten, kde hraje Jágr, přece,“ zvedla své dokonalé obočí Ana. Ze země. Lepidlo totiž přestalo lepit.
„Já nevím, kde Jágr hraje. Zeptám se manžela… Nechcete zatím vteřinovku?“ nabídla jako správná obchodnice.
Ana přikývla, zatímco si lepila obočí, trafikantka volala manželovi.
„Máte štěstí. Hrajou za tejden. Ňákej exibicijónistickej zápas, nebo co,“ trafikantka vytiskla lístek přímo k české střídačce.
„Děkuji,“ poznamenala Ana, vzala lístek a odcházela.
„Moment! Platit bude kdo?!“ vykřikla trafikantka.
„Zaplať ti pán bůh,“ rozesmála se Ana a než stačila žena mrknout, využila Ana svou upíří rychlost a byla pryč.
„Účet poslat Gottovi,“ napsala si trafikantka na papírek.
Mezitím měla Ana jiné starosti. Byla doma u počítače a sháněla dres, aby Jaromíra na první pohled zaujala. Nesehnala. Nic neodpovídalo jejím představám. Všechno bylo příliš volné. Chtěla přiléhavý dres. Vždyť… Proč by měla schovávat svojí dokonalou postavu? Pak najednou našla, co hledala! Na stránkách sexshopu. Latexový národní dres – pro vášnivé fanoušky hokeje! To bylo ono! Dvakrát klikla myší a vyběhlo oznámení, že dres má do dvou dnů doma s nabídkou, že čas si může ukrátit sledováním instruktážního videa o použití vibrátoru.
Za týden přesně v šest večer stála Ana před zrcadlem v tom nejpřiléhavějším dresu, jaké kdy oko lidské, zvířecí i nestvůří, vidělo. Začátek byl na šestou, ale Anu nesmírně překvapilo, když o půl sedmé dorazila na stadion, že se už hraje.
„Jak jste si mohli dovolit začít beze mne?“ ječela na rozhodčího, ke kterému se prodrala.
Ten se na ní otočil a zkameněl. Pak si otřel ukapávající sliny a konečně promluvil: „Promiňte, začneme znovu.
Skóre bylo vynulováno a na tabuli naskočil původní čas. Mezi diváky i hráči proběhla vlna nepochopení, pak vlna nesouhlasu a nakonec počátek vzpoury.
„Co je?! Vždyť vedeme!“ křičel někdo.
Když diváci vytahovali vidle a zapalovali louče, ujala se slova Ana.
„Já to ale neviděla“ zavolala tak hlasitě, že jí slyšeli všichni. Měla totiž dokonalé vybavení… Hlasové!
„Jasně! V klidu! Jen se posaďte, ať můžeme začít! Nedáte si pivo?“ ozývaly se výkřiky mužů.
Ana se spokojeně usadila do křesla, které jí přinesl jeden z rozhodčích, a dívala se na dres s číslovkou 68. Občas si mlsně olízla rty.
„Sportovec! To bude materiál!“ řekla si pro sebe.
Po deseti minutách netrpělivě vstala. „Přestávka!“ ohlásila a všichni okamžitě přestali hrát.
Celá hala utichla a sledovali, jak vykročila na led. Došla k Jágrovi, vzala ho za ruku a vedla ho pryč. On jí jen omámeně pozoroval s okouzleným výrazem. Na tribuně jeho přítelkyně páchala společenskou sebevraždu. Rozplakala se na veřejnosti. Před kamerami. Oba lidé zmizeli v šatně, odkud se po chvíli ozval křik. Publikum si skupinově povzdechlo. Hra musela pokračovat. Češi nakonec vyhráli 6:0. O všechny góly se postaral homosexuální hráč Teplomil. Všichni ostatní totiž jen stáli a hleděli k šatnám. Když se ozval závěrečný hvizd píšťalky, z šatny vycházela nádherná žena a s úsměvem si zapisovala do notýsku: „68, Jaromír Jágr.“

Elisabeth Simpson