Dominant = Sadista?

Jistý příběh, který mi byl svěřen, mě donutil přemýšlet nad tímto srovnáním. A nejen příběh. Občas se někdo z mých přátel dozví, jaká skutečně jsem. Pak slýchám otázky typu: „Když řeknu něco, co se ti nelíbí, dostanu pár facek?“ V tu chvíli bych jim skutečně ráda jednu přišila. Protože Dominant nerovná se sadista!
Dominant není jen ten, kdo za každou cenu čeká na provinění kohokoli z okolí, aby ho potrestal. Nestojí nad submisivem ani kýmkoli jiným s bičem, aby ho ihned uhodil za každou maličkost. Dominant je tím, kdo submisiva vede, je mu oporou, rádcem i přítelem. Vychovatelem i milencem. Pokud submisiv udělá chyby, Dominant je potrestá, to je samozřejmé. Nemůže provinění jen tak přejít. Oba ale vědí, že i když se provinil, submisivovi je po trestu odpuštěno. Trest je následkem chyby, není prostředkem k čistému uspokojení. Dominant netrestá bezdůvodně. Ne jen za účelem působit bolest, ale za účelem napravit chybu. Ukázat, že každé pochybení zasluhuje potrestání. I když třeba tvrdé, vždycky zasloužené.
Sadista naopak vnímá bolest jako prostředek k uspokojení. Svého uspokojení. Netrestá, mnohdy prostě ubližuje. Nemám nic proti podobně zaměřeným lidem, to rozhodně ne. Ovšem musejí mít podobně zaměřený protějšek. Pokud nemají, může to dopadnout jako v následujícím příběhu…

Upozornění: následující příběh je skutečnou událostí, která mi byla svěřená. Příběh je skutečně drastický… Ale je nutné, aby ostatní věděli, na co si dát pozor. Špatné věci je třeba znát, abychom se jim mohli vyvarovat. Teď můžu s klidným svědomím říct, že jsem vás varovala…

Poslední noc
„Nemůžu… Prostě to nejde…“ po tvářích se jí koulely slzy, když před ním klečela na kolenou. Tvářil se naprosto klidně. Přikývl. Ona ale měla skloněnou hlavu a neviděla ho.
„Nechám tě jít, ale musíš se mnou zůstat poslední noc,“ řekl po chvíli tiše.
Zvedla k němu uplakanou tvář: „Opravdu? Děkuji! Děkuji, Pane!“ zašeptala vděčně.
 „Jdi nachystat večeři. Bude to dnešní noc,“ přikázal, zvedl se a odešel. Rychle připravila večeři. Najedli se v tichu. On pak šel kouřit, ona myla nádobí. Přemýšlela. Vždycky měla dominantní sklony, dokonce pod sebou měla svého času několik subíků, ale pak byla dlouho sama. Když jí ale oslovil, byla delší dobu sama. Hledal submisivní dívku a ona si to chtěla vyzkoušet. A tak skončila s ním. Ale co se stane, když Dominant rozkazuje Dominantovi? Neklape to. Navíc… On byl…
„Padni na kolena před svým Pánem, ty špíno!“ zařval a přiletěla jí facka. Kopnutím jí podrazil nohy, a než se vzpamatovala, ležela na zemi. Byla šokovaná a zmatená. Rychle si klekla a sklonila hlavu. Kopnutím do hrudníku jí znovu srazil na zem.
„Tam patříš, mrcho!“ plivl na ní a odešel z místnosti. Nechal jí samotnou. Poníženou, zmatenou… Plakala… Takhle si jejich první společný večer nepředstavovala.
„Až dokončíš práci, můžeš prosím donést víno?“ ozval se jeho hlas. Zatřásla hlavou. Zamyslela se… Zavzpomínala. Tak vypadal večer před měsícem a půl. Dnes to bylo jiné. Řekla mu, že končí a on to vzal klidně. Mnohem líp, než čekala.
Seděli a povídali si jako dva přátelé nad skleničkou. Po chvíli si sednul k ní. Na zem. Vůbec jí nepřipadalo, že spolu tráví poslední večer jako subinka a Dominant. Chvílemi jí přišlo líto, že s ním končí. Takhle ho neznala. Kolem půlnoci navrhl, aby šli spát. Spolu.
„Ve vší přátelskosti,“ usmál se. Ona přikývla. Nevšimla si zvláštního lesku v jeho očích. Usnula během chvíle. Předchozí noc skoro nespala. Byla nervózní z toho, jak zprávu o jejím odchodu přijme. A on to nakonec vzal velice dobře. Asi mu jejich vztah taky nevyhovoval. Byla vzpurná. A on se nechoval jako Dominant, ale jako idiot. Sám to jednou uznal.
Probudilo ji cvaknutí kovu. Tahal jí za ruce. Byla spoutaná.
„Co to děláš?!“ vykřikla v panice. „Snad sis nemyslela, že ti to projde tak snadno, potvoro!“ zakřičel a na její tvář dopadla jeho ruka. Vykřikla bolestí. Rána byla opravdu silná.
„Drž hubu, špíno,“ vrazil jí další. Vzlykla, po tvářích se jí koulely slzy. Superdominant byl zpátky. V ruce držel bič. Švihl a zasáhl jí do nohy. Znovu bolestně vykřikla a trhla sebou. Moc platné to ale nebylo. Nohy měla připoutané k posteli. Ruce zrovna tak.
Švihal jí bičem. Znovu a znovu. Jako smyslů zbavený. A ona jen křičela bolestí. Nepočítala, neděkovala… A jemu to bylo očividně jedno.
Když se probrala, seděl vedle ní s cigaretou v ruce. Pořád byla připoutaná. Celé tělo jí bolelo, zasažená místa tepala bolestí. Hlava jí třeštila a v ústech měla úplně sucho.
„Moc nevydržíš,“ ozval se posměšně. Do tmy oranžově svítil konec zapálené cigarety. Dlouze potáhl. „Uvidíme, jak zvládneš tohle, čubko!“ zasmál se. Bezmocně sledovala, jak se žhavá špička blíží k její pravé noze. Těsně pod kolenem cigaretu přitlačil. Rozkousla si ret, jak se snažila nekřičet. Víčka měla pevně stisknutá k sobě. Velké slzy se jí ale i přesto koulely po tvářích. Vzlykla, když uslyšela, jak cvakl zapalovačem a potáhl znovu.
Ucítila stejnou bolest o kousek dál.
„Křič, mrcho!“ vrazil jí facku, hned na to si znovu zapálil. O chvíli později vykřikla bolestí, když cigaretu znovu uhasil.
„Pane… Prosím…“ vzlykala a prosila, když ucítila již důvěrně známou bolest. Potřinácté na pravé noze.
„Chtěla jsi poslední noc! Tak teď vydrž, potvoro!“ rozesmál se. Zapalovač znovu cvakl.
„Prosím… Ne…“ vydechla tiše. Nic se nedělo. Pomalu otevřela oči, když zaslechla vrznutí postele. Otočila hlavu. Stál u okna a kouřil. Sledovala ho, když se k ní otočil a s odporným úsměvem přešel k posteli. Naklonil se přes ni a típl cigaretu pod kolenem na levé noze.
„Do rána ještě trochu času zbývá. Ozdobíme i druhou, co říkáš?“ usmíval se. Tak hnusně se usmíval! Uhnula pohledem. Nezmohla se ani na slovo protestu.
„Už zase chrápeš?! Však já tě proberu, huso!“ vrazil jí facku na každou tvář. Nekřičela. Neprosila. Jen chtěla být hodně daleko. Nebo ne… Chtěla mu vyškrábat oči za to, co jí udělal. Cvaknutí zapalovače a bolest se vystřídaly ještě pětkrát.
„Křič, sakra!“ zařval na ní a ona jen zavrtěla hlavou. Ještě jednou típl cigaretu, když místnost začaly zaplňovat první paprsky Slunce. Rozvázal jí. Bez jediného slova jí oblékl. Ona toho nebyla schopná. Posadil jí na postel, pak odešel. Zpátky byl za několik minut. Se sklenicí vody. Ani se na něj nepodívala. Po tvářích jí tekly slzy, mlčela. Chtěla pryč.
„Vypij to. Taxík tu bude za chvíli,“ řekl tiše a podal jí vodu. Nevzala si jí. Odmítavě zavrtěla hlavou. „Řekl jsem, vypij to a vypadni! Chci si jít lehnout!“ zvýšil hlas.
Ona se zvedla a pomalu z pokoje odešla. Připadalo jí, že všechno kolem ní podivně proplouvá. Že to není skutečné. Že je jen divák sledující scénu před sebou. Dokonce ani bolest necítila. Vyšla z jeho bytu. Něco za ní volal, ale nerozuměla mu. Ani nezavřela dveře. Vydala se ke schodům ani si neuvědomovala, co dělá. Její pohyby byly spíš automatické, než vědomé. Taxík stál před domem. Když jí muž za volantem zahlédl, zamračil se a vystoupil.
„Slečno, je vám dobře?“ zeptal se starostlivě.
„Jsem v pořádku… Jen… Těžký rozchod,“ zamumlala a nastoupila do auta.

Zpracovala Elisabeth Simpson