D/s vztah s láskou, ano, či ne?

    Byl mi odvyprávěn příběh, který se skutečně stal. Často slýchávám dotazy, zda je v D/s vztahu důležitá láska a vždy říkám, že je. To co si přečtete, je myslím důkazem. Bez lásky, vzájemného porozumění, vážení si jeden druhého to nejde v žádném vztahu a v D/s vztahu tím spíš. Mějte tedy na paměti, ať už jste Dominantní, submisivní nebo switch, když se seznamujete a začínáte tvořit pár, zda je ten, se kterým do toho jdete, ten pravý.
    Tento příběh se stal před více než dvěma lety. Člověk, který mi ho svěřil, má v současné době vztah nový, stejně kvalitní s velmi kvalitním partnerem. Má vztah s dámou, které si váží, kterou miluje a ctí. Bez toho, to prostě nejde.

    Všiml si jí v té místnosti tenhle týden už poněkolikáté. Chodil na chat a navštěvoval tuto místnost se zaměřením na BDSM už půl roku. Líbili se mu její vtipné a inteligentní komentáře. Jednoho dne se spolu začali bavit. Pomalu zjišťovali, co toho druhého zajímá, jaké má zájmy. Ani si neuvědomovali, jak ubíhá čas. V chatovací místnosti zbyli už sami dva, když si všimli, že jsou skoro čtyři hodiny ráno. Domluvili se, že se tam, až se probudí, sejdou opět.
Tak spolu trávili stále více času. Postupně si vyměnili telefonní čísla a díky výhodným tarifům spolu mluvili pořád častěji. Ona byla více dominantní on spíše submisivní a přesto, že se nikdy neviděli, začal mezi nimi vznikat krásný vztah. Nebyl to takový vztah, kde je dominant diktátorem a submisiv poslouchá na písknutí. Jeden druhého si vážili, navzájem se ctili a milovali. Byli vzájemně na telefonu, když vařili, leželi ve vaně, chodili na procházky, sledovali filmy. Usínali spolu i vstávali. Dokázali spolu takto být třeba celý víkend. Vzdálenost mezi nimi byla skoro dvě stě kilometrů, a přesto vzájemně věděli, co jeden, nebo druhý dělá.
„Vymyslela jsem ti jméno, miláčku. Jsi můj a budu ti tak říkat.“ Sdělila mu jednou, když spolu opět trávili čas.
„Moc se mi líbí, je úžasné.“ Smál se, když mu jméno pověděla, líbilo se mu a líbil se mu i nápad, že mu dala tu přezdívku.
Oba měli rádi dog play, on ji někdy oslovoval paničko a ona jeho novým jménem, líbilo se jim to oběma.
Už se znali téměř rok, dokonale si rozuměli, neustálou komunikací toho o sobě spoustu věděli. Byla sice vdaná, ale se svým manželem pouze přežívali vedle sebe, mockrát ji za ten rok dodával energii ztracenou soužitím s tím individuem. On byl svobodný. Jednou večer se jí zeptal:
„Co kdybychom se vzali, lásko?“
„Co? To bych se musela nejdříve rozvést a známe se jen z fotek.“ Odpověděla překvapeně.
„Nemyslím, doopravdy. Koupili bychom si prstýnky, ty si vezmeš ten svůj, já ten svůj a budeme manželé.“ Smál se.
„No tak jo, mně se to líbí miláčku, bude mi ctí, stát se nejen tvou paničkou, ale i ženou.“ Odpověděla také s úsměvem na rtech a byla i dojatá.
Nebylo na tom pro ně nic divného, prožili takto spolu spoustu situací, oslav narozenin, svátků, Vánoc a Silvestrů. Proč ne tedy svatba.
Dotáhli tento nápad k dokonalosti. Jednu červencovou sobotu vstoupila ona do kostela ve svém městě a on do kostela ve svém. V domluvenou hodinu vytočil její číslo.
„Jsem tady, lásko.“ Řekla, když přijala hovor.
„Já také miláčku…, tak mohu začít?“ odpověděl a ona slyšela v jeho hlase mírnou nervozitu.
„Jistě, začni… a klid, jsem tu s tebou.“ Řekla a nemohla odolat dojetí.
„Lásko, bereš si mě z lásky, ze svobodné vůle a budeš se mnou sdílet dobré i zlé až do smrti? Řekl větu, která mu přišla na mysl sama od sebe. Místo, kde se nacházeli, bylo velice působivé.
„Ano, beru.“ Odpověděla tiše, že ji slyšel jen on a po krátké pauze, tu samou větu řekla i ona.
I on odpověděl „Ano“, a potom si každý nasadil svůj prstýnek.
Potom oba opustili svůj kostel, byli domluveni, že to večer oslaví růžovým šampaňským, které měli oba rádi.
    Dál spolu žili touto zvláštní formou. Smáli se spolu, probírali všechno možné. Dokázali si dělat legraci sami ze sebe i jeden z druhého. Jejich vztah byl zvláštní, milý a asi by ho málokdo pochopil.
„Založíš si zvláštní papír, když si ze mě budeš dělat legraci a já usoudím, že se mi to nelíbí, napíšeš si tam čárku. Jednou se určitě potkáme a potom se to bude hodit.“ Řekla mu jednou se smíchem, když zase pronesl nějaký vtip na její adresu. Bylo to vždy milé, milovali se tak, že by nikdy jeden druhého nijak neurazil, nebo nepřivedl do rozpaků.
„Jistě, založím, Paní…,“ zareagoval a pokračoval, „jen nevím, k čemu se to bude hodit, až se potkáme?“
„Každá čárka je za pět ran miláčku, teď si je nasbíráš a až se potkáme, budeme je postupně umazávat.“ Řekla, trošku škodolibě a opět se zasmála.
„To je ovšem skvělý nápad, Paní…“ odpověděl a usmíval se.
„Že? Já mám jenom skvělé nápady!“ dodala ona.
Uměli se bavit tak, jak zrovna měli náladu, někdy úplně normálně, někdy ona přepnula do role Dominanta a on se okamžitě jako submisiv přidal, někdy naopak. Nikdy ani jeden neslyšel, že by to toho druhého právě nebavilo, že by neměl náladu, byli spolu dokonale spjatí.
    Čas plynul, byli šťastní a jednou v červnu se domluvili, že se potkají. Přišla s tím ona a on souhlasil. Věděli o sobě snad vše a bylo na čase se sejít. Domluvili se, že se setkají na Hlavním nádraží v Praze, kam oba dorazí vlakem.
    Když vystoupil, prošel až do velké haly a kráčel k místu, kde se domluvili, že se střetnou. Mezi tou spoustou lidí si ji všiml okamžitě a ona jeho. Dlouze se objali a políbili. Prošli spolu Václavák a usadili se v jedné z restaurací. Tím, že spolu byli neustále v kontaktu, bylo to jako by se viděli naposledy včera, navázali v hovoru tam, kde skončili a bavili se, smáli, probírali vše možné až do večera. Doprovodil ji na vlak a domluvili se, že se sejdou opět příští víkend, kdy měl přijet už k ní domů.
    Čekala na něj na nádraží, když dorazili do domu, kde bydlela a vstoupili dovnitř, zaznamenal zvláštní pocit. I když tu nikdy nebyl, cítil se tu opravdu jako doma. Jakoby tu léta žil. Nepřipadal si, jako když přijdeme k někomu na návštěvu a nějakou dobu cítíme jakýsi ostych. Bylo mu u ní opravdu hezky. Začal za ní jezdit každý víkend, sledovali spolu filmy, jezdili na výlety po okolí, vařili a jedli spolu…, bylo jim krásně.
„Doufám, že máš u sebe stále ten papír s čárkami za tvé prohřešky.“ Řekla jednou, když po obědě pili kávu.
„A…, ano…, mám.“ Díval se na ni trochu překvapeně a skutečně ho měl, nosil jej stále v peněžence.
„Přines mi ho.“ Řekla, a tvářila se najednou velice vážně.
Podal jí popsaný papír, ona jen mlčky ukázala na místo vedle svého křesla, kam si mlčky klekl a čekal.
„No…, ani jsme netušila, kolik jsi těch čárek nasbíral, pamatuješ si, jakou taxu jsem určila za jednu?“ Řekla a upřela na něj pohled.
„Ano, Paní…, pět ran.“ Hlesl a nespouštěl z ní oči.
„Správně…, máš jich tu třiadvacet, to je slušný účet…, pokud správně počítám, je to sto patnáct.“ Upřela na něj svůj pohled.
Díval se na ni poněkud vystrašeně.
„No neboj se, dám ti možnost splátek, nebudu to chtít hned celé.“ Mírně se usmála.
„Děkuji, Paní, jste velice laskavá.“ Odpověděl.
„Běž do komory a přines mi to, co tam najdeš stát opřené v pravém rohu,“ řekla a když už odcházel, s úsměvem ještě dodala, „smeták nemyslím miláčku.“
V komoře, za dveřmi, našel vedle smetáku dlouhé, dřevěné, malířské pravítko. Hned mu došlo, že měla Paní na mysli tento předmět. Přinesl jí ho a opět si klekl a nespouštěl z ní oči.
„Umažeme ti dnes pro začátek jednu čárku, tedy pět ran,“ pronesla opět vážným hlasem a ve stejném tónu pokračovala, „stáhni si kalhoty a přehni se tady, přes opěradlo křesla.“
Udělal, co po něm Paní chtěla, a čekal. Uklidnila si ho jemným dotykem rukou a hned na to ucítil první ránu. Následovala malá pauza a na jeho hýždích přistála druhá rána. Když jich dostal všech pět, zvedl se a podíval se na ni.
„Jdeš jako kam?“ zeptala se.
„No…, říkala jste pro začátek pět…, Paní.“ Odpověděl trochu zaraženě a raději si před ní opět klekl.
„Ano, to jsem říkala…, ale pokud se nepletu, nedostal jsi ještě ani jednu.“ Řekla a zlehka se plácala pravítkem do dlaně.
„Ale…, Paní…“ Začal blekotat.
Přerušila ho a řekla přísnějším hlasem:
„Neslyšela jsem ani jednu číslovku a o poděkování ani nemluvím!“
Nejraději by se neviděl, jak na to mohl zapomenout…, dostala ho dokonale.
„Takže…, pokračujeme.“ Poklepala pravítkem na opěradlo křesla.
Zaujal opět svou pozici a čekal.
„Jedna, děkuji, Paní.“ Zahlásil, když ucítil první štiplavou bolest.
„No, vida, že to jde.“ Usmála se.
Vysázela mu zbylé čtyři rány, řekla, aby se oblékl a poslala ho uklidit dlouhé pravítko.
    Časem si pořídili různé pomůcky, bičík, rákosku, důtky…, bavilo je to a poznávali stále nové a nové zážitky.
Když u ní trávil celých čtrnáct dní dovolené, domluvili se, že si ve městě, kde bydlela, najde práci a že se k ní přestěhuje natrvalo. Zařídili vše potřebné, našel si novou práci a na Mikuláše začali žít spolu pod jednou střechou. Prožívali krásný vztah, měli se moc rádi a vše jim vycházelo podle představ. Byli šťastní.
Jednou navečer, když chystala večeři, obrátila se na něj s prosbou:“
„Miláčku, nechci, aby to vyznělo nějak divně, ale měla bych na tebe prosbu. Neodpovídej mi hned, nech si to projít hlavou, a pokud nebudeš chtít, nic se samozřejmě neděje.“
„Povídej, copak lásko?“ odpověděl a věděl, že jí splní vše, moc ji miloval.
„No…, víš…, ráda bych si někdy vyzkoušela i opačnou roli, roli subinky…“ řekla a obrátila se na něj.
„Aha…, tak, no…, můžeme to zkusit.“ Odpověděl a nedokázal zakrýt překvapení.
„Ale, ne, zapomeň na to…, to je hloupost.“ Řekla a opět se vrátila k vaření.
„Tak řekla jsi, že nechceš odpověď hned, dej mi čas.“ Řekl a dál se na tohle téma nebavili.
Asi za týden, když šli večer spát a ona už ležela, vstoupil do ložnice, podíval se na ní přísným pohledem a důrazným hlasem řekl:
„V té posteli děláš co? Koukej mazat na svoje místo!“
Dog play provozovali celkem často a tak si na úvod své dominantní role vybral právě tuhle praktiku.
Ona chvíli, jen překvapeně koukala, potom si ale rychle vše uvědomila, rychle vylezla z postele a běžela do pelíšku, který byl v rohu místnosti. Když ho míjela, plácl ji dlaní přes zadek. Vzal ze zásuvky obojek s vodítkem, přistoupil k ní a připnul jí ho kolem krku. Vodítko si nechal v ruce a ustoupil dva kroky dozadu.
„Sem, pojď!“ poručil a ukázal na místo před sebe na zem.
Nechtělo se jí, viděla vodítko v jeho ruce a bála se.
„Tak bude to? Já si pro tebe dojdu a bude to horší.“ Znovu zazněl jeho přísný hlas.
Pomalu a váhavě přilezla po čtyřech až k němu.
„Kolikrát jsem ti říkal, že do postele nepolezeš, pokud ti to nedovolím.“ Vyhrnul jí noční košilku a švihl ji koženým vodítkem přes zadek.
Instinktivně si zakryla hýždě rukama.
„Na čtyři a ani se nehni!“ Přikázal a ona poslechla.
Dostala ještě asi pět ran, nebyla na to zvyklá a nechtěl ji dávat víc. I přes to, měla na kůži červené pruhy, na síle výprasku moc nešetřil.
„Už budeš hodná?“ řekl laskavým hlasem, zvedl jí za bradu a díval se do jejich očí, ze kterých se koulely slzičky.
„Už budu hodná, Pane…, děkuji.“ Hlesla, objala jeho stehno a přitiskla se k němu tváří.
Posadil se na postel, ona klečela u jeho nohou a hlavu si položila do jeho klína. Oba právě zažili to, co ještě nezažili…, obrácené role. Zjistili, že se oběma i tato role líbí, od té doby si Dominantní a submisivní polohy střídali, podle toho jak to zrovna cítili, jakou měl kdo náladu.

    Jednoho dne ho poslala na větší nákup, sama zůstala doma. Když se po dvou hodinách vrátil, nalezl ji ležet v obýváku na gauči. Měla horečku a třásla se zimnicí. Uvařil čaj, nasadil Paralen a ona brzy usnula. Po probuzení si stěžovala na bolest v pravé noze. Byla sobota, nějak to pomocí léků, co měli doma, přečkali do pondělí, kdy ji hned ráno odvezl k lékaři. Proběhla řada vyšetření, ale stále nikdo nedokázal určit diagnózu. Nakonec byla nutná hospitalizace v místní nemocnici, kde po provedení biopsie konstatovali skutečnost, která je oba šokovala. Jednalo se o zhoubný nádor v pravém stehně.
Museli ji převézt na onkologickou ortopedii do nemocnice v Praze. Byl stále s ní, jakmile to bylo možné, trávil s ní v nemocnici hodiny. Lékaři nasadili první ze série chemoterapií, která trvala celý týden, potom ji na čas propustili domů. Prodělali si vše, co k chemoterapiím patří, od nevolností až po to, že ji sám oholil její už částečně vypadané, krásné dlouhé vlasy. Po druhé chemoterapii se rozhodlo, že se bude nádor operovat. Ovšem lékaři si nechali možnost, že pokud by nemohli během operace jinak, přistoupili by k amputaci celé pravé dolní končetiny. S tímto rozhodnutím nemohli souhlasit, bylo zdrcující a bylo jasné, že se lékařský tým ani nechce pokusit o operaci, při níž by byla její končetina zachována.
Domluvil pro ni ještě konzultaci na specializované klinice v Brně, kam ji odvezl. Po sérii vyšetření, konstatovali odborníci v Brně, že je zmiňovaná amputace nevyhnutelná. Podrobila se této operaci a on za ní jezdil na celé víkendy. Přespával v blízkém penzionu, později ho nechávala občas vrchní sestra i na lékařském pokoji. Ona strávila v nemocnici v Brně, čtvrt roku. Postupně ji dostával opět do života. Tak moc se milovali, tak moc jeden druhému věřili. Naslouchala všemu, co říkal, když plánoval jejich „novou“ budoucnost. Než odjížděla domů, byla na tom psychicky uspokojivě.
Sehnal bezbariérový byt, do kterého se přestěhovali, obstaral větší auto, do kterého se vešel invalidní vozík, a jí se lépe nastupovalo. Opět žili krásný život. To špatné měli za sebou, pravidelné kontroly nevykazovaly žádnou recidivu. Jezdili po výletech, sehnala si práci, kterou mohla dělat z domova, byli šťastní. Zvládli velkou překážku, byl jí vděčný, že celou tu situaci dokázala překonat. Takto si v absolutním souladu žili celý rok.
Při jedné z kontrol, se bohužel zjistilo, že zákeřná rakovina zasáhla plíce. Opět začal jednat, bojoval by za ní s kýmkoliv a kdykoliv. Domluvila se hospitalizace na klinice v Praze. Výsledky ale nebyly příznivé. Po dvou dnech, kdy za ní přijel, si ho zavolala primářka do své kanceláře a sdělila mu, šokující zprávu:
„Vaše přítelkyně umírá, s tímhle už se nedá nic dělat.“
„To není možné, vždy se dá něco dělat!“ odpověděl s kamennou tváří.
„Věřte mi, nedá…“ opakovala lékařka.
„Kolik jí podle vás zbývá času?“ zeptal se opět s tvrdým výrazem.
„Tak měsíc, maximálně dva.“ Řekla mu primářka.
Rozloučil se a odešel. Nemohl jít hned za ní na pokoj. Vyšel před nemocnici a zapálil si cigaretu. Nedokázal popadnout dech, zajíkal se a draly se mu do očí slzy. Proto měl před primářkou tak kamennou tvář, zatínal obličejové svaly, aby se nerozplakal už tam. Dokouřil, utřel si slzy a zhluboka se nadechl. Ještě ten den si ji odvezl domů. Vysvětlil jí vše, jen zamlčel ten termín dvou měsíců, který mu sdělila lékařka. Naslouchala a přikyvovala, věřila mu.
Měl pár přátel, kteří měli zkušenosti s alternativní léčbou, oslovil je a našel druh léčby, který by mohl pomoci. Sehnal potřebné léky z Ukrajiny a Německa, na doporučení začali navštěvovat jednoho z nejlepších onkologů u nás. Dva měsíce už dávno uplynuly, uplynuly dokonce i čtyři a pět měsíců. Její stav se sice zhoršoval, ale ne tak rychle, jak jim předpovídali. I v této situaci byli šťastní.
„Miláčku, já tu s tebou jednoho dne nebudu…, vím to.“ Řekla mu jednoho dne.
„Ale jdi, lásko, dokážeme to, neboj se.“ Snažil se jí uklidnit.
„Nech mě mluvit prosím…, nebudu tu, nevím za jak dlouho, ale stane se to. Ty nesmíš být smutný, až se to stane, vzpomeň si na to, co ti teď říkám… Mě už nic trápit nebude, ty mysli na to, jak jsme byli šťastní, jak jsme se milovali, co jsme zažívali. Díky tobě, jsem prožila nejkrásnější léta svého života. Dal jsi mi svou lásku a dal jsi mi to, co jsem nikdy neměla. Dal jsi mi pocit bezpečí, svou pozornost, starostlivost a jsem ti za to nesmírně vděčná. Jsi tak skvělý člověk a já nechci, abys byl někdy sám. Až se to stane, lásko, prosím tě o to, najdi si někoho, komu dáš to, cos dával mně.“ Domluvila a usmála se na něj.
Pohladil ji, políbil a přikývl.
    Jejich společný život plynul dál, ze dvou měsíců, které jim dávala primářka v nemocnici, se účinky léků staly dva roky. Její stav se zhoršil, už nemohla moc ležet, špatně se jí dýchalo. Staral se o všechno, nakupoval, vařil, pral, uklízel. Jakkoliv to bylo možné, snažil se jí něčím potěšit.
    Jednoho zářijového dne, když se ráno probudili, zjistil, že se její stav oproti minulému dni zhoršil. Cokoliv mu říkala, nedávalo smysl. Po obědě zavolal její praktické lékařce, se kterou byl v kontaktu pro případ potřeby. Sdělila mu, že se podle příznaků dostavil zřejmě poslední den.
    Posadil se k ní na postel, na které seděla. Už ani nic neříkala, hladil ji, položila mu hlavu na rameno, on ji objal a krátce po patnácté hodině mu jeho láska zemřela v náručí.
    Zařídil pro ni naposledy vše potřebné, venku bylo krásné babí léto, zapálil si cigaretu, posadil se na zápraží. Za plotem chodili lidé, jezdila auta, byl normální všední den a jemu se po tvářích koulely slzy.

Marek Veselý