Co s ním...

Bylo krásné odpoledne, ale oba měli spoustu práce. Každý seděl u svého počítače a zamyšleně hleděl na monitor. Ozývaly se jen dvojí údery do klávesnice. Ráznější a hlasitější byly ty její, klidnější a pravidelnější ty jeho. Téměř ve stejnou chvíli oba zvuky utichly. S úsměvem se na něj podívala a zjistila, že i on hledí na ni.
„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli si nedáš kávu,” promluvila první.
„Nene! Chtěl jsem říct přesně totéž!” zvedl se ze židle u psacího stolu.
„Posaď se, uvařím ji,” usmála se na něj a zaklapla monitor notebooku.
„Dobře, miláčku, děkuji,” posadil se do křesla vedle pohovky, odkud se zrovna zvedla.
„Prosím,” postavila před něj kouřící hrnek s kávou.
„Děkuji, beruško,” podíval se jí do očí. Usmála se a posadila se. Natáhla se pro pouzdro s cigaretami. Než ho stihla otevřít, držel už v ruce zapalovač, aby jí mohl připálit.
„Děkuji,” usmála se, když cvakl zapalovač.
„Není za co,” odpověděl. Chvíli bylo v místnosti ticho. Nad oběma se vznášel lehce namodralý cigaretový kouř.
Natáhla se a típla cigaretu do popelníku. On udělal totéž chvilku po ní. Položila si na klín notebook, aby mohla pokračovat v práci.
„Klepla jste to na zem, Madam!” ozval se jeho hlas. Zaznívalo v něm pobavení. Okamžitě znehybněla.
„Tohle si nesmíš dovolit!” řekla přísně s pohledem upřeným na obrazovku.
„To byla legrace,” namítl tiše. Bylo poznat, že i on si uvědomil, že udělal chybu.
„Tak to vůbec ne!” otočila se na něj.
„Tak se nezlob,” usmál se smířlivě a pokusil se jí políbit ruku. Uhnula.
„Víš, co máš dělat, když porušíš pravidla,” řekla chladně a zvedla se z gauče. Na práci najednou neměla náladu ani myšlenky.
„Ale… Přece za tohle nebude trest! Navíc… Ani to pravidlo nemáme napsané…,” namítal.
„Chovat se k Madam slušně a s úctou je základní pravidlo každého D/s vztahu! A nehodlám o tom s tebou diskutovat,” uzavřela rozhovor tiše a odešla z místnosti.
Zlobila se, to ano. Ale mnohem víc na sebe, než na něj. Jistě, tohle si nesměl dovolit, jak sama řekla, ale měla to vzít spíš jako vtip a zasmát se s ním. Nebo ne? Každopádně… Už teď si lámala hlavu nad trestem, který mu vyměří. Měl pravdu, tohle pravidlo nebylo zapsané, nebyla za něj tedy přesně stanovená sazba… Bavili se o tom, že bude za deset ran, ale byl tu další problém. Nemohla mu dát ani ránu. Měl zdravotní problém, který to nedovoloval. Musel pravidelně chodit k lékaři a deset ran se beze stop neobejde. Přemýšlela, jak z téhle situace ven. U kohokoli jiného by to prostě vyřešila provazem nebo pouty. Ale u něj ani to nešlo. Nesnesl už jen tu představu, že je spoutaný nebo svázaný a ona to respektovala. Tohle si vyjasnili už na začátku vztahu. Milovala ho, nechtěla mu ublížit. Proto přemýšlela, jak jinak ho potrestat. Lehla si na postel v ložnici a zamyšleně pozorovala strop. Po chvíli zavřela oči a usnula.
Probudilo ji vrznutí dveří.
„Beruško?” ozval se jeho hlas velice tiše.
„Hm…?” posadila se.
„Zlobíš se?” zeptal se stále ještě šeptem.
„Ne. Tedy… Už ne tolik,” usmála se. V pokoji byla téměř úplná tma.
„A… smím požádat o trest, Madam?” zašeptal nervózně.
„Dobře,” souhlasila trochu váhavě.
„Vážně?” podivil se okamžitě.
„Jistě!” zamračila se.
„Ale… Já přece…,” začal, ale ona mu skočila do řeči.
„Důvěřuješ mi?” zeptala se velice tiše.
„Ano,” odpověděl okamžitě.
„Dobře,” přikývla a vstala z postele.
„Co… Co chceš dělat?” zeptal se. Snažil se působit úplně klidně, ale klidný nebyl. Stejně, jako nebyla úplně klidná ona. Měla plán, ale nebyla si úplně jistá tím, jak to přijme.
„Pojď za mnou,” vyzvala ho a šla do chodby ke skříni s čistícími pomůckami a prostředky. Otevřela dvířka skříně a ustoupila.
„Hadr, kbelík a prostředek na podlahu. Vytřeš podlahy,” poručila mu přísně.
„A to má být trest?” zeptal se trochu zmateně.
„Jistě,” pousmála se.
„Dobře, Madam. Děkuji, Madam,” řekl trochu zaraženě a vzal si vše potřebné.
„Začneš v kuchyni. Já zatím zajdu na nákup,” řekla, na tváři jí pořád pohrával onen zvláštní úsměv.
„Ano, Madam,” souhlasil. O chvilku později prošel kolem ní s kbelíkem plným vody. Ještě zkontrolovala, jak se do práce pustil. O koštěti nemluvila, proto spokojeně sledovala, jak klečí na podlaze a vytírá plochu před sebou.
Domovní dveře tiše cvakly. Chodbou se rozlehl klapot jejích podpatků. Jako vždy, když se vracela z venku. Tentokrát ale neutichl u botníku. Bylo slyšet, že pokračuje do bytu. Byl zrovna v polovině obývacího pokoje, zastavil se v práci a otočil hlavu ke dveřím. S naprosto vyrovnaným výrazem vcházela dovnitř. S rázným, pravidelným klapotem prošla kolem něj. Pokračovala až do kuchyně, kde byla podlaha ještě mokrá. Položila tašku s nákupem na pracovní plochu linky a stejnou cestou se vracela zpátky, zanechávajíc za sebou na nedávno čištěné podlaze tmavé stopy.
„Tady máš šmouhu,” poznamenala a s ledovým klidem ukázala špičkou boty kousek od jeho pravé ruky.

Elisabeth Simpson