Chlapci a chlapi

Opřený čelem o sklo okénka se díval, jak ubíhá smutná podzimní krajina. Pravidelný klapot kol vlaku se ztrácel v křiku, zpěvu a ruchu, který dělali ostatní chlapci, kteří jeli za stejným cílem jako on a také jim nebylo nejlépe. Nevěděl ani kam jede, nikdy tam nebyl. Znal jen název cílové stanice, který si přečetl na povolávacím rozkaze. Nikdy nebyl nijak průbojný, byl spíše tichý, věčně zamyšlený. I teď přemýšlel. Jak to vlastně celé může zvládnout gay? Dlouhé dva roky mezi samými muži. To vše mu probíhalo hlavou, když ho vyrušilo skřípění brzd a venku, na malém nádraží si přečetl název stanice, ve které měl vystupovat.
“No nazdar, tady dávají lišky dobrou noc už v poledne,” poznamenal jeden z chlapců, kteří vystoupili na stejném místě jako on.
Skutečně, když se rozhlédl kolem sebe, viděl jen pole, lesy, v dálce pár domků a kravín.
Čekalo na ně několik vojáků v maskáčích, kterým velel obtloustlý poručík. Nechali je nalézt do přistavené Tatry 815, zapadla za nimi plachta a vyrazili. Dírou mezi spoji plachet občas zahlédl, že jedou převážně lesem. Asi po čtvrt hodině auto zastavilo a po chvíli vjeli na dvůr jejich nového působiště.
Když seskákali z auta, rozhlédl se kolem. Všude jen les a zase les. Na konci plochy kde vystoupili stála dvoupatrová budova. Její okna byla obsypána vojáky, kteří na ně pokřikovali.
“Tak konečně nový maso. Ptáci, to je dost, že jste dorazili. Už se na vás těšíme,” bylo slyšet ze všech oken. Jejich mazáci si nenechali ujít příjezd nováčků.
Po nezbytných úkonech, kdy byli ostříháni, předvedeni před důstojníky na krátký pohovor, lékařské prohlídce a vybaveni ve výstrojním skladu, byli rozděleni a uvedeni na jednotlivé pokoje kasáren. Velitel družstva, ke kterému byl přidělen byl na vojně o půl roku déle než on. Celkem dobrý kluk, vše jim vysvětlil a tak nabyl dojmu, že se to tu bude snad dát vydržet.
Venku už se stmívalo, když zaslechl na chodbě křik: “Nástup ptactva na spodní chodbě, jedu, jedu, jedu!”
Tato věta se několikrát opakovala. Do pokoje strčil hlavu blonďatý klučina, který přijel dopoledne s ním.
“Ty vole, dělej, máme nástup, mazáci si nás žádají,” řekl a zase zabouchl dveře.
Když přiběhl na spodní chodbu, zařadil se do řady, kterou tvořili jeho spolubojovníci, se kterými dnes přijel. Proti nim stáli jejich mazáci. Tedy chlapci, kteří byli na vojně už rok. Všichni v rozepnutých košilích, s rukami v kapsách, vlasy vzadu vystříhané, ale v předu ofiny, které se daly schovat pod čepici. Někteří kouřili a házeli nedopalky na zem.
“Tak ptáci,” vzal si slovo silnější svobodník, “gumy odjely ke svým rodinným krbům, takže je na čase abyste se dozvěděli, jak to tady skutečně chodí.”
Koukali na něj vyjeveně, jak se na pravé bažanty sluší.
“Kromě vojenských povinností,” pokračoval desátník, “máte vy, klofáci, ještě další povinnost. A tou je starost a péče o svého mázu.”
Udělal mírnou pauzu a přehlédl zástup nováčků.
“My si teď každý z nás vybereme jednoho z vás a vy se budete tady v té pakárně starat o naše pohodlí,” řekl s lehkým úsměvem a dodal, “stanou se z vás takoví naši poskoci, sluhové. Prostě vše, co ti mazák přikáže, ty splníš a za to budeš pod jeho ochranou, kdyby si na tebe někdo dovoloval, kdybys něco nevěděl, tvůj máza ti vše vysvětlí a postaví se za tebe. Jasný?”
Poslouchal tato slova a nedalo se říci, že by mu to dělalo dobře. Z mazáků a šikany měl strach už od té doby, co se dozvěděl, že musí na vojnu. Když dostal povolávací rozkaz, doslova se mu udělalo špatně. Vojna a mazáci byla jeho noční můra.
“Ty budeš můj,” vytrhl ho z přemýšlení jeden z mazáků, když mu položil ruku na rameno.
“Ano, můj Pane,” zareagoval rychle a padl před starším vojínem na kolena.
Všichni starší vojáci se dali do smíchu.
“No, Magore, vybral sis dobře, ten má vychování,” poznamenal jiný mazák.
“Neblbni a vstaň,” řekl Magor, jak mu přezdívali jeho kamarádi.
“Já vás nezklamu, můj Pane, budu poslušný a oddaný otrok,” vyhrkl ze sebe nováček a na důkaz absolutní podřízenosti sklonil hlavu až k jeho botě a zůstal klečet s čelem opřeným o zem před jeho kanadami.
Všichni mazáci se tímto výstupem velice bavili, až na Magora, tomu to evidentně vtipné nepřipadalo.
“Ty vole seš normální? Postav se, né?” řekl Magor rozezleně.
“Ano, Pane. Jak poroučíte, Pane,” řekl chlapec a postavil se.
“Hele, Magore, to je ještě větší magor, než ty,” smáli se ostatní.
Magor se raději sebral a odešel, než jeho bažant provede ještě něco horšího.
“No, tak konec srandy bažanti, rozchod a chrápat,” zavelel svobodník, který k nim měl úvodní řeč. Všichni se rozprchli do svých postelí.
“Ty vago, ty jsi třída,” plácl ho po zádech jeden z jeho kolegů nováčků, když vstoupili do jejich pokoje, “tohle asi máza nečekal, že to vezmeš tak z gruntu, hezky si ho vyškolil.”
“Vyškolil?” zeptal se udiveně.
“No, jako že sis z nich udělal dobrou srandu,” upřesnil voják.
“Ale to nebyla sranda, jsem na tohle zvyklý,” odpověděl.
“No, jasně. Hele dobrý, ale už toho nech,” plácl ho znovu po zádech nováček a zalezl na svůj kavalec.
Ležel na posteli a koukal do stropu, když vrzli dveře a do pokoje někdo vstoupil, chvíli se rozhlížel, pak přistoupil k němu a pošeptal: “Zvedej se a pojď se mnou ptáku.”
Poznal Magora, svého Pána. Poslušně slezl z bidla a následoval ho na chodbu a potom do umývárny.
“Tak hele, to mělo znamenat co? Jsi tu první den a hned si děláš z mazáků prdel?” obořil se na něj Magor, když za nimi zaklaply dveře.
“Nerozumím, Pane, dělal jsem jen to co jste poručil,” odpověděl se sklopenou hlavou.
“Ty vole, tady jsi na vojně, ne otrok na plantážích. Nenechám se kvůli tobě zavřít, kdyby náhodou někdo viděl, jak se ke mě chováš,” nepřestával mu vyčítat jeho nový Pán.
“Ale to je v pořádku, můj Pane, jsem na to zvyklý,” odpověděl tiše.
“Si normální? No jak chceš, já ti ty tvoje srandičky vyženu z hlavy. Svléknout do půl těla a padesát kliků,” křikl Magor.
V mžiku měl dole kabátek od pyžama a cvičil jeden klik za druhým. Měl od svého Pána dobrou fyzičku, trénoval ho takto často. Když dodělal padesátý klik, zůstal ležet na břiše na zemi a čekal na další příkazy.
“Tak co je? Zvedej se,” rozčiloval se Magor.
“Čekám na další příkazy, můj Pane,” zamumlal do země.
“Ty vole a dost jako, koukám, že to z tebe budu muset vymlátit aby sis přestal dělat srandu,” rozzlobil se magor, vzal do ruky mokrý ručník, který se tu sušil, stočil ho a přetáhl s ním bažanta přes záda až to mlasklo.
“Slitujte se, můj Pane, já budu oddaný a poslušný otrok,” žadonil o milost. Připlazil se až k Magorovi, objal jeho kotníky a líbal mu naleštěné kanady.
“Ty vole, na to já nemám. Nikdy jsi mě neviděl, já jsem tě nikdy neoslovil, zapomeň na mě, jasný?” řekl Magor a s těmito slovy rychle opustil umývárnu.
Ráno po budíčku, rozcvičce a snídani stál venku na chladném vzduchu a kouřil cigaretu. Usmíval se. Kolem něho běhali poplašeně ostatní nováčci, leštili svým mazákům kanady, rozdávali jim cigarety, nosili jídlo do postelí, podle toho jak si každý svého poskoka zaúkoloval. Jen on nemusel dělat nic, nikdo si ho nevšímal. V duchu děkoval svému kamarádovi z gay klubu, který mu tuto fintu poradil, když se naposledy viděli a on mu oznámil, že jde na vojnu a že má největší strach z mazáků.

Marek Veselý