Česko - Švédsko 4:2

Povídka, jejíž námět vznikl na základě skutečné události.

“Beruško, tak já letím,” řekl, když umyl nádobí po společném obědě a přišel za ní do obýváku, kde seděla v křesle a četla si 100+1. Naklonil se k ní a políbil ji.
“Dobře, opatruj se mi broučku a buď hodný,” usmála se na něj a narovnala mu límeček košile.
“Budu, slibuji,” odpověděl, úsměv opětoval a chystal se k odchodu.
“Jo, a spěchej domů, večer hrajeme se Švédy, budeme se koukat,” zavolala na něj ještě než stačil odejít.
“Ty se chceš dívat? Vždyť jsou marný, projedou to jako obvykle,” řekl rozmrzele a nakoukl opět do pokoje.
“Mistrovství světa je jednou za rok a letos ještě k tomu u nás, měli bychom fandit,” řekla a dívala se tak nějak přísně a k tomu nechápavě.
“Já nevím, nějak na ně nemám náladu,” odpověděl na její argument.
“Tak neměj, já se dívat budu,” řekla rozhodně a opět se začetla do časopisu.
Zaklaply za ním dveře. I když byl státní svátek, měl důležitou schůzku, kterou nemohl odložit na jiný termín. Klient, se kterým se měl potkat hned v pondělí odlétal mimo republiku a pak by ho zastihl až po prázdninách.
Jednání se trochu protáhlo, ale úspěšně ho zakončil a když se s klientem loučil ani ten nezapomněl poznamenat, že spěchá, protože večer bude hokej.
“Všichni blázní a budou bláznit ještě čtrnáct dní,” řekl si pro sebe, když se vracel autem domů a mrkl do zpětného zrcátka, na kterém zářila Česká vlajka, koupili je a navlékly na obě zrcátka před týdnem. I v něm tenkrát a i teď zavládla jakási národní hrdost a musel se pousmát. Ne, že by našemu národnímu mužstvu vítězství nepřál, i on býval velký fanoušek hokeje, ale po několika neúspěších v minulých letech už nějak nevěřil, že se bude ještě někdy opakovat Nagano.
Dorazil domů a zaparkoval, vyběhl schody do druhého patra a když vstoupil do jejich bytu, už slyšel z obýváku Roberta Zárubu, jak předčítá soupisku dnešního zápasu. Nakoukl do obýváku, seděla v křesle, na stole byly brambůrky, slané oříšky, nechyběly ani jejich oblíbené pistácie.
“Pojď ke mně, už to bude, dáš si kávu?” poklepala rukou na křeslo vedle sebe.
“Já si ji uvařím, beruško, děkuji,” odpověděl a usmál se na ni.
Zapnul rychlovarnou konvici a než se uvařila voda, převlékl se. Potom se s kávou usadil na zemi u jejích nohou, kde sedával nejraději. Položil jí hlavu do klína a políbil ruku.
“Ty se chceš vážně dívat? Budeš zklamaná, uvidíš,” poznamenal tiše.
“Jistě, že chci a ty budeš chtít taky,” odpověděla, pohladila ho po vlasech a usmála se na něj, když k ní zvedl svůj pohled.
“Aha, no když to říkáš, ty máš vždycky pravdu,” odpověděl, usmál se také a opět si položil hlavu na její koleno.
“Ano, budeš, vymyslela jsem malé zpestření,” řekla a podrbala ho za uchem, což miloval.
“Jaké?” zvedl opět hlavu a zadíval se jí do očí, kde uviděl jemu známé jiskření, které se mu vždy tak líbilo.
“Až skončí hokej, dostaneš sto ran rákoskou,” překvapila ho svou odpovědí, dál ho hladila a usmívala se.
“No… no, dobře a co jsem provedl?” ptal se s nechápavým výrazem.
“Nic jsi neprovedl, dostaneš výprask jen tak, ale pozor, má to háček,” řekla a čekala, jestli ho zaujme.
“Aha… a… a jaký?” zeptal se a už se zvedl a posadil se na zemi tak aby na ni viděl.
“Koukám, že tě to zajímá,” řekla, nepřestávala se usmívat a pokračovala: “Záleží na tom o kolik gólů vítěz dnešního zápasu vyhraje, každý gól bude za dvacet ran, když vyhrají naši, příslušný počet ran se od té stovky odečte, když vyhrají Švédové, naopak se přičte, já jsem bookmaker a výhru vyplácím hned po skončení utkání. Myslím, že si budeš moc přát abychom vyhráli,” dokončila vysvětlení pravidel a šibalsky na něj mrkla.
“To se mi líbí, beruško, ty máš ty nejlepší nápady,” řekl se širokým úsměvem a už se zaujetím začal sledovat obrazovku televize, kde právě padla úvodní bully.
“Že? Také si myslím,” pohladila ho po vlasech a strčila mu do úst oříšek.
“Góóól,” vykřikl v tom samém okamžiku, kdy se zavlnila síť švédské branky.
Oba sledovali zápas se zaujetím, nakonec Česká reprezentace opravdu vyhrála a to 4:2.
“No vidíš, jak se ti vyplatilo fandit, vyhráli jsme o dva góly, dostaneš tedy jen šedesát,” usmála se na něj a políbila ho.
“A tedy… tedy, hned?” zeptal se ještě.
“Jistě, řekla jsem, že výhru vyplácím ihned po zápase, já jsem seriózní sázková kancelář, běž se připravit,” odpověděla s úsměvem, vstala a zapletla si vlasy do rychlého drdůlku. To dělala vždy, když mu dávala výprask, věděl tak, že to myslí vážně.
Přinesl její oblíbenou rákosku, poklekl před ní a poprosil o výprask. Stáhl si kalhoty a přehnul se přes stůl v kuchyni. Potom už bylo v jejich bytě slyšet jen pravidelné svištění a jeho hlas.
“Jedna, děkuji, Madam… dvě, děkuji, Madam… tři, děkuji, Madam…”
Když mu vysázela všech šedesát a podala mu rákosku aby ji uklidil, uvědomil si, že do konce mistrovství zbývá ještě hodně zápasů a on si bude vždy přát aby naši vyhráli a vyhráli o hodně.

Marek Veselý