Čertice

Vracel se z práce ztemnělou ulicí. Těšil se až bude doma a odpočine si. Tak nějak tento den v roce nemusel. Byla zima, padal sníh s deštěm a odevšad bylo slyšet rány od petard, pokřikování a smích. Několikrát za cestu domů ho předběhl hlouček namaskovaných lidí, mnohdy i dost upravených alkoholem. Bylo pátého prosince a město se hemžilo Mikuláši, anděly a čerty.
Když za sebou zavřel dveře bytu, byl konečně klid. Jen zvenku ještě zazníval tlumený hlahol, jak děti pobíhaly po sídlišti. Uvařil si velký hrnek horkého čaje, sedl si a otevřel rozečtenou knihu. Po chvíli ho vyrušil zvonek u dveří.
“Dejte mi pokoj, tady žádné děti nemáme,” mumlal si pro sebe a pokračoval ve čtení.
Za chvíli se ozval zvonek opět a doprovázelo ho i bušení na dveře. To ho nadzvedlo z křesla a vztekle vykročil do předsíně, s úmyslem vyřídit si to s opilým Mikulášem jednou pro vždy. Prudce otevřel dveře, ale slova mu poněkud zamrzla v hrdle. Stál před ním čert, nebo lépe řečeno čertice a na první pohled velice atraktivní.
“No, to je dost,” řekla přísně a aniž by počkala co odpoví, vstoupila drze do jeho bytu.
“No moment, kam jdete?” zeptal se překvapeně a přitom si prohlížel nečekanou návštěvu.
Měla delší černé vlasy, ze kterých vykukovaly menší růžky. Obličej měla celý namaskovaný černě a svítily z něho její oči a rudé rty. Na sobě měla krátký červený kožíšek, latexové černé šortky přes červené punčochy a strečové kozačky nad kolena. Kolem pasu jí stříbřitě svítil, kovový řetěz. Nejvíce ho ale zaujalo, co měla v ruce. Dvoubarevný, pletený bič.
“Co na mě tak zíráš?” okřikla ho čertice opět přísně.
“Mám dojem, že jsi na něco zapomněl, ne?” pokračovala ve svém monologu a když se nedočkala toho, co chtěla, přetáhla ho bičem přes záda.
V tom se mu rozsvítilo, padl na kolena a rychle líbal špičky jejích černých kozaček.
“Dobrý večer, Madam, prosím za odpuštění, že jsem vás hned nepoznal, Madam,” mumlal skrze polibky.
Odstrčila ho nohou a prošla kolem něho do obýváku, kde se posadila do křesla, ve kterém před tím četl knihu.
“Tak, kde jsi, co tam děláš?” křikla na něj a přehodila si nohu přes nohu.
Po čtyřech, tak jak to po něm vždy vyžadovala, se doplazil až k ní, kde zůstal odevzdaně klečet, se sklopenou hlavou.
“No, tak já poslouchám,” řekla tiše a stočeným bičem mu nadzvedla bradu.
“Já…, já nevím, co chcete slyšet, Madam,” řekl nesměle.
“No tak snad je dnes Mikuláš ne? Tak očekávám, že mi předneseš nějakou básničku,” řekla a když sklopil opět hlavu, škodolibě se usmála. Bavilo jí, jak ho přiváděla do rozpaků.
V rychlosti přemítal v hlavě a snažil se vzpomenout na slova nějaké básničky, kterou naposled recitoval ještě jako dítě ve škole.
“U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo…” začal odříkávat slova Erbenovy Polednice, na která si vzpomněl. V půli se však zarazil a nemohl si vybavit další slova.
“Hm, hm, hm,” zavrtěla čertice nespokojeně hlavou.
“Tak moc toho neumíš, měl bys na tom ještě zapracovat a přednes také za moc nestál,” řekla nevrle.
“Ano, Madam, omlouvám se Madam,” špitl a odvážil se podívat do jejích očí.
“No, takže asi přistoupíme k nadílce, co říkáš,” řekla čertice a postavila se nad ním.
“Ano, Madam,” hlesl a bylo mu jasné, že nadílka v jejím podání nebude o pomerančích a čokoládě.
“Viděla bych to tak na padesát,” řekla a bičem si poklepala o nohu.
“Ano, Madam, prosím o zasloužený výprask,” řekl a polkl.
“Tak se připrav,” poručila a poodstoupila od křesla.
Stáhl si kalhoty a přehnul se přes opěradlo křesla.
Ucítil jak rukou pohladila jeho hýždě a ihned ucítil známou, palčivou bolest.
“Jedna, děkuji, Madam,” začal odpočítávat svou Mikulášskou nadílku.

Marek Veselý