Brena | Poprvé

Už od začátku věděla, že to není dobrý nápad. Petr (Apollo fakulty) jí pozval na příjemně strávený víkend na horách. Ani nevěděla, proč mu na to vlastně kývla. Nejspíš proto, že po něm pokukovalo 90% dívek a jí zalichotilo být tou vyvolenou? Nebo se chtěla vyhnout víkendu s rodiči? Neví a teď už je to vlastně jedno.

Už páteční večer a následující noc jí přesvědčili o tom, že nejlepší bude odjet domů. Ano, Petr byl milý, pozorný a něžný… jen jí to nic neříkalo. Jeho zoufalé snahy probudit v ní jakékoli vzrušení jí tak maximálně pobavily, ale určitě v ní neprobudily žádné touhy. Kdyby tak jenom tušil, o čem občas sní, když nemůže spát. Ne, nemůže to tušit a ona to nemůže říct, jak by pak na ní koukal?

Tak následkem všech svých špatných rozhodnutí stojí teď na autobusové zastávce ve vesnici, kde je jak po vymření a znechuceně zjišťuje, že jediný sobotní autobus mířící do civilizace už dnes odjel a dalšího by se dočkala až v pondělí. Než se stihne rozhodnout, jestli se kajícně vrátit k Petrovi, přetrpět zbytek víkendu, nebo vsadit na náhodu a zkusit stopnout nějaké auto, kterých tady zatím projelo snad jen pět, to právě přijíždějící u ní zastaví.
„Nechcete někam svést, slečno?“
Zkoumavě pohlíží na ochotného řidiče. Žádný hezoun, ale koukat se na něj dá. Bude tak o 10-15 let starší než ona.
„Ano, to byste byl hodný, stačí někam, kde pojedou autobusy.“
„Tak to máme nějakých 20 km mým směrem,“ usměje se na ní.
Než dojedou, do nejbližšího městečka ví, že mají společnou cestu a připadá jí zbytečné vystupovat, natož čekat na nějaký autobus. Po třech hodinách jízdy, kdy dojedou do cíle, už si tykají, má pocit, že ho zná minimálně několik let. Něco ji k němu přitahuje a jeho pozvání na kávu do nejbližší restaurace je logickým pokračováním jejich rozhovoru. Dojde i na popis jejího nevydařeného výletu do hor. Když se na něj vzápětí podívá, překvapí ji změna, která se s ním udála. Jeho oči si ji zkoumavě prohlížejí, vypadá najednou daleko nebezpečnější a při tom o tolik zajímavější.
„Možná vím, po čem toužíš a co chceš. Ale nebudu to rozebírat tady. Můžeme zajet ke mně a pokračovat v rozhovoru. Anebo zaplatím, rozloučíme se jak dva náhodný známý a půjdeme každý svou cestou.“
Váhá. Srdce by chtělo přijmout tuto nabídku, rozum nabádá k opatrnosti. Asi vidí, jak se to v ní pere. Položí před ní svojí občanku a vybídne jí, ať zavolá někomu, s kým se může dohodnout na zajištění své bezpečnosti. Nakonec zvedne telefon a zavolá kamarádce.

Znova usedá k němu do auta, jen pocity při tom má úplně jiné. Prvně to bylo východisko z nouze, teď očekávání něčeho neznámého, tajemného…

Cesta proběhne mlčky, naštěstí nejedou daleko. Zastavuje před domem, vystoupí a než odemkne, ještě se k ní obrací:
„Kdykoli můžeš odejít. Záleží jen na tobě,“
Mlčky přikývne a vchází za ním do prostorné předsíně. Zavře dveře, podívá se na ní a klidným hlasem jí říká, „svlékni se.“
Koukne na něj, jak to vlastně myslí.
„Svlékni se, celá,“ ozve se znova.
Váhá jen chvíli. Něco v ní po tom vlastně touží a za chvíli před ním stojí jen ve spodním prádle.
„Pokračuj,“ zazní tichý příkaz.
Poslední zábrany padají, ví, že ho chce poslechnout. Cítí na sobě jeho zkoumavé oči, a když se k ní přiblíží ani se nepohne. Položí jí ruce na ramena, sjede na prsa a lehce promne bradavky. Pohladí na břiše, tlakem jí donutí roztáhnout nohy, jen proto, aby se rukou dostal i mezi ně. Doteky na kundičce chvíli hladí, vzápětí bolestivě zkoumají. A ona drží, zmatená tím, že přes všechen ten stud se jí to vlastně líbí. Najednou jí pouští, otáčí se a zamíří do pokoje.
„Pojď sem, posaď se.“
Obyčejný pokoj, neobyčejná situace. Ona sedící nahá na křesle, červená studem a vzrušením, on oblečený, najednou ledově chladný.
“Podívej se na mě,“ znova ten hlas, kterému se nedá odolat, nelze neposlechnout.
“Pokud máme pokračovat, chci slyšet vše o tvých touhách, snech, o tom že víš, co jsi a co chceš.“
Sedí a mlčí. Neví, jak mluvit o svých fantaziích které do teď pečlivě skrývala jen ve své mysli. Chvíli čeká a pak se zvedne.
“Přinesu víno. A ty můžeš zatím přemýšlet.“
„Ano.“
Tiše odpoví.
„Ano, co?“ Vzduch je najednou hustší, špatně se jí dýchá.
„Ano, budu přemýšlet… Pane.“
Usměje se, „hodná holka,“ a odchází z místnosti.
Když se vrátí, už ví, že mu řekne vše. Možná k tomu stačilo to jedno slovo, možná touha konečně se otevřít… V závěru to bylo úplně jedno. Sedí, před sebou skleničku a vypráví o tom, jak se její erotické fantazie lišily od fantazií těch ostatních. O tom, jak místo něžností touží po drsném zacházení, místo hlazení po bolestivých dotecích. O tom, jak vůbec nechce, aby to byl chlap, co se jí dvoří, ale má to být ona kdo vzhlíží ke svému Pánovi. Neví, jak dlouho vlastně mluvila, ale cítila, že celou dobu jí pozorně poslouchá. Nakonec už nemá co říct. Ticho naruší jeho hlas.
„Vstaň, otoč se, rukama se opři o křeslo a roztáhni nohy.“
Nevidí co se za ní děje, jen nečekané plácnutí do vnitřní strany stehen jí naznačí jeho nespokojenost. Roztáhne nohy ještě víc, odhalující se tak jeho očím. Když jí chytne za prsa, není v tom nic něžného. Tvrdě jí je prohmatává, tahá za bradavky, až sykne bolestí a ucukne. Nečekaná rána přes zadek připomene, že to nebyl dobrý nápad.
„Nehýbej se. Pokud to chceš ukončit, stále platí, že můžeš kdykoli odejít. Ale dokud sama neřekneš stop, budeš poslouchat.“
Nehýbe se. Jeho doteky bolí, ale zároveň vzrušují, jak naznačuje vlhnoucí kundička. I ta je po chvíli podrobena důkladné prohlídce. Když jí promne poštěvák a vzápětí dovnitř vrazí dva prsty, má co dělat, aby se udržela na rozklepaných nohou.
„Čubko, jsi úplně mokrá. Snad se mě tady nechceš udělat.“
Chce. Hrozně moc to chce a nevidí důvod proč to dál tajit.
„Ano Pane, chci se udělat.“
Další tvrdá rána přes zadek jí upozorní, že to nebyla úplně správná odpověď.
„Prosit neumíš? Nevadí, naučíš se. Lehni na zem, na záda a ukaž, jak se sama uděláš.“
Stud se vrací. Neochotně, se zavřenýma očima ulehá.
„Dělej,“ slyší nad sebou a zároveň ucítí štiplavou ránu přes prsa. Překvapením otevře oči, kde vzal ten bičík? Další rána jí upozorní, že zbytečně váhá.
„Dostaneš každých 15 vteřin. Jakmile se přede mnou uspokojíš, přestanu. Záleží jen na tobě, jak dlouho to bude trvat.“
Neví, jak dlouho to trvalo. Nakonec vnímala jen své tělo, rány které jí rušily a zároveň přibližovaly k orgazmu. A pak konečně výbuch, který jí donutil svíjet se u jeho nohou. Podívala se na něj.
„Hodná subinka,“ pousmál se. A jiskry v jeho očích zvaly k dalšímu pokračování. Prsa jí bolela, cítila se neskutečně unavená, ale zároveň neuvěřitelně šťastná. Už věděla, kam patří, věděla, komu patří. A její, „děkuji, Pane,“ bylo pro oba víc, než vyznáním lásky.

< Brena >