A rána (ne)bývají stejná

    Probudilo ho zvonění budíku. Zamračil se a přetočil se na druhou stranu. O deset minut později se ozvalo zaklepání na dveře jeho ložnice. Cosi zabručel a dveře se otevřely. Vstoupila krásná mladá dívka v krátkých šatech s podnosem v rukou.
„Dobré ráno, Pane. Vaše snídaně, Pane,“ mluvila tiše a oči klopila k zemi.
„Někam to polož,“ zavrčel. Nesnášel vstávání.
„Ano, Pane. Jistě, Pane,“ odpověděla dívka okamžitě a rychle podnos odložila na noční stolek.
„Má Pán ještě jiné přání?“ zeptala se po chvíli, kdy jen tiše stála vedle stolku.
„Jo, zmizni!“ rozkázal.
„Ano, Pane. Děkuji, Pane,“ zašeptala a rychle pokoj opustila. Když za ní zaklaply dveře, usmál se. Byla mu tolik oddaná, jako žádná jiná. Chvilku přemýšlel, čím to asi může být, ale pak to hodil za hlavu. Posadil se a vzal si ze stolku podnos se snídaní. Nalil si silnou černou kávu a s chutí se zakousl do ještě teplého rohlíku. Znovu se usmál. Ta holka byla neuvěřitelná! Vstala dřív, aby došla do pekárny pro čerstvé pečivo. Hlavou mu znovu, už asi po desáté, proběhla tatáž otázka: „Proč to dělá?“
    Po snídani položil podnos s nádobím zpátky na stolek a konečně vstal. Dnes měl jednání až později, mohl si tedy dovolit v klidu posnídat i se v klidu obléct. Přešel do koupelny a opět se neubránil úsměvu. Na ramínku tam visela dokonale vyžehlená sněhobílá košile. Hned vedle vyčištěný oblek. V duchu blahořečil nápadu, pořídit si subinku. Nejen, že se nikdy nenudil, ale bylo o něj vždycky dokonale postaráno. Když se oblečený vrátil do ložnice, postel byla ustlaná a nádobí bylo pryč. Na pracovním stole ležel v brašně připravený jeho notebook a přes opěradlo židle byl jeho černý kabát. Podíval se na hodiny a zjistil, že má ještě víc než hodinu času. Ze skříně vyndal svojí oblíbenou kravatu a uvázal si ji. Jedním pohledem do zrcadla se přesvědčil, že je všechno v pořádku a šel do kuchyně. Už když se blížil, slyšel tekoucí vodu. Otevřel dveře. Bez klepání, on přece klepat nemusel. Umývala zrovna nádobí. Když zaslechla vrznutí dveří, rychle vypnula vodu a narovnala se.
„Něco není v pořádku, Pane?“ zeptala se velice tiše.
„Naopak, všechno je v nejlepším pořádku,“ pousmál se a pokračoval: „jen mám trochu času, tak jsem si říkal, že si popovídáme.“
„Jak si Pán přeje,“ zašeptala a sklonila hlavu. Zamračil se. Všiml si, že má červený nos a zvláštně lesklé oči.
„Že by plakala? Nebo snad pila?“ napadlo ho.
„Posaď se,“ vyzval jí.
„Pane, ještě nemám hotovo a …“ začala, ale on ji přerušil.
„Ty mi odmlouváš?“ zeptal se. V jeho tichém hlase zazníval osten přísnosti.
„Ne, Pane,“ vyhrkla okamžitě a posadila se. Všiml si, že má nezvykle červené tváře.
„Co to s ní je?“ běželo mu hlavou. Chtěl se zeptat, ale v tu chvíli kýchla. Najednou mu to došlo: „Je nemocná!“
„Není ti dobře?“ zeptal se starostlivě.
„Jsem v pořádku, Pane, nic to není,“ zašeptala. Když si na to dával pozor, uvědomil si, že i její tón hlasu je jiný a mluví nezvykle tiše. Naklonil se k ní a položil jí ruku na čelo.
„Máš horečku,“ oznámil zamračeně.
„Nic to není, Pane,“ zopakovala, ale on už se zvedal.
„Jdi se obléct, jedeme k lékaři,“ oznámil jí přísně a odešel z kuchyně. Za deset minut přišla do předsíně, kde on už čekal. Na sobě měla rifle a teplý svetr.
„V těch šatech ti musela být hrozná zima,“ mračil se.
„Jen trochu, Pane,“ pokrčila rameny. Zamračil se ještě víc.
„Přestaň si hrát na hrdinku! Proč jsi mi nic neřekla?!“ zeptal se. V jeho hlase byla znát přísnost, ale i rozhořčení. Přikrčila se.
„Bojí se snad, že se ode mne nakazí? Jistě! Vždyť by nemohl pracovat! Jak jsem hloupá!“ proletělo jí hlavou.
„Nechtěla jsem vám přidělávat starosti, Pane,“ zašeptala. Chvíli se na ni jen mlčky díval. Pak odmítavě zavrtěl hlavou a otevřel dveře ven.
    „A okamžitě do postele!“ řekl nekompromisně. Ona jen přikývla. Bylo jí opravdu mizerně. Vraceli se zrovna od lékaře. Dostala spoustu léků a doporučení na klidový režim. Sotva se za ní zavřely dveře, vytáhl mobil.
„Dobrý den, moc se omlouvám, ale jisté povinnosti mi zabraňují, abych se dnes dostavil na jednání… Ale ano… Onemocněla mi přítelkyně… Jistě, děkuji… Ještě se ozvu…“ mluvil klidně, ale důrazně. Stejným způsobem vyřídil i několik dalších telefonátů. Pak šel do kuchyně, aby jí uvařil čaj. Těsně před kuchyní se zarazil. Zaslechl tekoucí vodu. Doslova rozrazil dveře.
„Co tady děláš?!“ zeptal se rozzlobeně.
„Chystám vám oběd, Pane,“ odpověděla a ukázala na nedokončené sendviče.
„Řekl jsem, že máš jít do postele,“ mračil se.
„Ale Pane, budete mít jednání, potřebujete oběd sebou,“ nedala se.
„Jednání jsem zrušil. A ty mazej do postele, než mě rozzlobíš!“
Okamžitě poslechla. Donesl jí čaj a zavřel se v pracovně. Několikrát během dne ji byl zkontrolovat a zjistil, že spí. Budil jí jen, aby jí dal léky.
    Ozvalo se zazvonění budíku. Zamračila se a jeho otravný zvuk přerušila stiskem tlačítka. Nebylo jí ještě natolik dobře, aby šla pro pečivo. Rozhodla se, že vstane za půl hodiny a rovnou připraví snídani. Probudilo ji zaklepání na dveře.
„Ano?“ zamračila se a podívala se na budík. Zděšeně si uvědomila, že zaspala. Měla vstávat před hodinou a půl! Pán se určitě zlobí!
„Dobré ráno, jak ti je?“ pozdravil ji tiše. Nechtěl mluvit moc nahlas, kdyby ji bolela hlava. Nesl jí snídani a ranní léky.
„Do – dobré ráno, Pane,“ zakoktala překvapeně. Položil podnos se snídaní na noční stolek a posadil se na okraj její postele.
„Jak ti je?“ zopakoval svojí otázku.
„Lépe, Pane,“ pousmála se.
„To je dobře, měl jsem starost…“ přiznal tiše.

Elisabeth Simpson