To je můj dobytek!

    Spěchala dolů do sklepa. Jednou rukou si přidržovala sukni, která se jí neustále pletla pod nohy, druhou si upravovala neposedný pramen vlasů. Když byla u cíle své kvapné cesty, znatelně zpomalila. Nebylo vhodné, aby žena jejího postavení vletěla do dveří jako vichřice, napůl rozcuchaná, s dychtivým výrazem ve tváři a zadýchaná. U dveří do mučírny se zastavila.
“Kdy mě pustíte?” ptal se právě mužský hlas. Zněl celkem mladě a vzpurně. To jí udělalo docela radost.
“To rozhodne Paní,” odpověděl druhý hlas.
“Paní? Děláš si legraci?! Nebudu se zpovídat nějaké ženské!” odporoval ten první s jistou známkou pobavení v hlase.
Prudce otevřela dveře.
“Nebudeš?!” zeptala se ledově.
“Paní hraběnko,” uklonil se muž, který mluvil jako druhý.
“Tvé služby již zde nebudu potřebovat, Adolfe. Dohlédni, ať je večeře připravená přesně na čas!” rozkázala druhému muži, nevěnovala mu jediný pohled.
“Ano, paní hraběnko. Jistě, paní hraběnko,” odpověděl rychle a v hlubokém předklonu vycouval z místnosti.
Dveře za ním hlasitě bouchly a mladá hraběnka se zamračila: “To si vypije! Ale teď ty! Jistě víš, proč tu jsi,” pozorovala ho chladným pohledem.
“Nejsem si ničeho vědom,” odpověděl muž hlasitě.
“Nejsi? No, uvidíme…,” hraběnka se rozhlížela, jakoby něco hledala, pak zmizela muži z dohledu.
I když byl v nepříjemné situaci, strach neměl. Rozhodně ne z té ženské. Kolik jí mohlo být? Dvacet? Dvacet pět? Byla mladší než on. A ještě k tomu to byla obyčejná ženská. V podstatě ještě holčička. Co si myslela? Že ho nechá připoutat ke zdi a bude na něj pouštět hrůzu? Nebo snad, že se lekne jejích šatů, které naprosto potvrzovaly její postavení? Nebo že se bude bát jejího hraběcího titulu? Ušklíbl se už jen při představě, že by si z takové slečinky něco dělal.
    Vrátila se a znovu si stoupla před něj.
“Dám ti ještě jednu šanci, abys mi pověděl, proč jsi mě poctil svou návštěvou,” dívala se na něj. Její výraz neprozrazoval jedinou emoci.
“Tak?” pobídla ho po chvíli, když mlčel.
“Nejsem si ničeho vědom,” odpověděl, pak drze dodal: “Zmuchlal jsem Vám snad na trhu šaty?”
“Velice vtipné,” pousmála se, cosi jí problesklo v očích, ale on neměl čas se tím zabývat. Ozvalo se zasvištění a na jeho holý hrudník dopadla první rána bičíkem.
“Au,” ozval se po chvilce posměšně.
“Takže naposledy. Proč jsi tady?” zeptala se. Mluvila stále stejně klidně.
“No… Asi Vám bylo smutno, protože nemíváte moc často hosty. Nebo jste se snad potřebovala ukázat v nových šatech, paní hraběnko?” poslední dvě slova pohrdavě vyplivl, jakoby mu snad měla zašpinit ústa.
“Malé… varování! Nehraj… si… se… mnou! Nebo… to… špatně… dopadne…,” za každým slovem následovalo švihnutí bičíkem. Každá rána mu přišla silnější.
Ještě pořád se nebál, ale jeho oči prozrazovaly, že už není tak klidný. Hraběnce tahle maličkost neušla: “Tak?”
“Moje žena mi včera dala syna. Nemáme peníze, tak jsem si půjčil jednu krávu vašeho muže a chtěl jsem ji prodat, abych měl na základní potřeby” dostal ze sebe po chvíli lež, která měla hraběnku obměkčit.
“Ty budeš lhát, mizero?! Žádnou ženu nemáš!” odměnila ho další sérií ran.
“Totiž… moje… sestra…! Má syna!” snažil se překřičet ozvěnu biče.
“Lžeš!” vypálila hraběnka ostře a na chvilku mu zmizela z dohledu.
    Teď dostal skutečný strach. Ne kvůli bolesti, kterou mu způsobila. Ani z toho, co všechno o něm tahle žena věděla. Dostal strach kvůli tomu, co viděl v jejích očích. Jakési zvrácené potěšení z toho, že jí klade odpor. Dychtivost, s jakou se vydala hledat něco jiného, čím ho potrestá. Nikdy v životě neměl skutečný strach. Až dosud. Vrátila se. Ruce měla spuštěné podél těla. Zdálo se, že si nic nenese.
“Možná mi na to přece jen skočila,” pomyslel si.
“Proč jsi chtěl vzít mojí krávu?” uhodila na něj. Její oči zase vypadaly jako dva kusy ledu.
“Kráva patří majiteli panství,” odporoval opět drze. Ve skrytu duše se ale skutečně bál.
Najednou, jakoby odnikud, se vzduchem mihla rákoska a švihla ho přes levou tvář. Jen těsně minula jeho oko. Totéž na druhé straně. Pak se opět ukryla v záhybech hraběnčiny bohaté sukně.
“Řekla jsem, nehraj si se mnou!” upozornila ho důrazně. Potěšeně sledovala slzy v jeho očích.
Několikrát rychle zamrkal, aby slzy zahnal.
“Budeš ještě někdy krást z mého?” promluvila po chvíli.
“Kráva patří majiteli panství,” trval na svém.
Znovu se sklepením neslo svištění rákosky. A rány dopadaly. Na krk, ramena, hrudník, břicho i na stehna. S jakousi zvláštní pravidelností se hladové dřevo znovu a znovu zahryzávalo do jeho těla. Pak najednou bylo ticho. Dlouhé ticho rušené jen občasným dopadnutím jeho slzy na kamennou podlahu. Zlomila ho. A oba to věděli.
“Budeš ještě někdy krást z mého?” položila znovu stejnou otázku.
“Ne,” zašeptal.
“Ne, paní hraběnko!” opravila ho a přidala ještě několik ran rákoskou na jeho hrudník.
“Ne, paní hraběnko!” odpověděl okamžitě.
“Výborně,” pousmála se spokojeně a zase někam zmizela.
    Doufal, že konečně skončila. Všechno ho bolelo nejen od ran, které mu uštědřila, ale také z toho, jak se vzpíral na řetězech, když rány dopadaly. Jeho povýšený a hrdý výraz byl pryč. Teď tu byl muž, který skutečně litoval toho, co provedl. Slzy mu stále stékaly přes rány na obličeji, když se hraběnka vracela. Pootočil hlavu, aby viděl, co nese. To ujištění mu vyrazilo dech a málem omdlel. Hraběnka držela v ruce cejchovací železo.
“Podívej se,” přistrčila mu ho před obličej, “tohle je můj znak. Vidíš? Ta kráva byla součástí mého věna!”
Sledoval zdobně vyvedené “K” kousek před svým obličejem. Jen kýval na souhlas.
“Kampak ti ho dáme?” ptala se hraběnka sama sebe.
“Paní…,” zaprosil.
“Ano, jistě, tady!” zdálo se, že ho vůbec nevnímá. Jen sledovala jeho pravé stehno. Železem pomalu mířila níž a níž, až byla u vybraného místa. Pak jeho konec silně přitlačila zepředu na stehno.
Vykřikl zděšením, ale očekávaná bolest se nedostavila. Cítil, že železo dala pryč. Rychle se podíval dolů a zahlédl na svém stehně černou značku, kterou způsobil nevyčištěný chladný nástroj. Úlevou téměř zapomněl dýchat. Zvedl hlavu, aby se podíval na hraběnku, ale ona už tam nestála. Klapot jejích podpatků zaslechl až o několik minut později. Zavřel oči a doufal, že ho konečně pustí. Slyšel, jak se zastavila. Pak cítil, jak se něco žhavého přibližuje ke značce na jeho stehně. Když se rozžhavené cejchovací železo dotklo jeho kůže, zařval a omdlel.
    “Jaký jste měla den, má drahá?” usmál se kníže u večeře na svou choť.
“Nijak zajímavý, miláčku. Byla jsem se jen podívat na krávy,” usmála se něžně na manžela a s chutí se pustila do večeře.
Někdy tou dobou se před zadní branou pro služebnictvo u hraběcího sídla probral muž. Chvíli jen ležel a nechal si po tvářích téct slzy, pak se tak rychle, jak mu bolest dovolovala, plazil tmou ke svému domovu.

Elisabeth Simpson